| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku O dědovi

 Celkem 15 názorů.
 Katka 
  • 

Ústav 

(28.4.2002 19:46:28)
Co mě překvapilo, jsou věty, že dědeček skončil v ústavu. Nějak mně to nezapadá do obrazu "Silné" rodiny. To už by potom jenom chybělo, aby v onom bytě po dědovi dnes bydleli. Opravdu doufam, že tak to není, protože by se mně už další příspěvky tak dobře nečetly.
 Ája 
  • 

Re: Ústav 

(29.4.2002 0:29:07)
Ahoj Katko,

Tvůj příspěvek se trefil do něčeho, co bohužel právě dosti bolestně prožívám. Vím, že jsi asi nechtěla být agresivní, ale bezděky z toho, co říkáš, slyším: jestliže někdo dá svého dědečka do ústavu, je to člověk, se kterým není něco v pořádku, a jestliže jsem předtím měla o něm dobré mínění, jsem teď zklamaná.
Nevím, jestli ses někdy dostala do situace, kdy by někdo z Tvých blízkých byl zcela odkázán na Tvoji pomoc. Kdy by se bez Tebe nenajedl, neumyl, neoblékl, stěží si došel záchod. Kdy bys musela být s ním čtyřiadvacet hodin denně, a pokud bys nemohla Ty, musela by sis za sebe sehnat náhradu. Pokud jsi nic takového nezažila, přeju Ti, aby tomu tak bylo i nadále. Pokud zažila, je mi to moc líto. V tom případě jsi ale jistě musela řešit dilema vlastních hranic. Kolik vlastně vydržím? Kdy ještě aspoň trochu můžu a kdy to už opravdu, ale DOOPRAVDY nejde? A nešlo by to přece jenom ještě trošku? Kolik mám lidí, kteří mi jsou schopni a ochotni pomoct? Péče o bezmocného člověka totiž NENÍ práce pro jednoho. I na dva je to často moc. Byli bychom schopni kvůli dědovi nebo babičce odejít z práce a starat se o ně ve dne i v noci? Nebo bychom zvážili své síly, spočítali ostatní, kteří nás také potřebují, a s těžkým srdcem volili ústavní péči s tím, že se budeme střídat tak, aby každý nebo skoro každý den zaskočil někdo z rodiny na chvíli na návštěvu?
My jsme volili tu druhou možnost. Nebylo to s lehkým srdcem, to mi věř. Často mám výčitky, že by se dalo dělat víc. Občas se vrátím domů od dědečka v půl deváté večer a jsem tak utahaná, že padnu rovnou do postele. A obdivuji lidi, kteří se v takové situaci dokážou postarat o toho, koho mají rádi, a věnovat mu tu čtyřiadvacetihodinovou péči, protože já na to prostě nemám a vím to.

A tak tě prosím: NEODSUZUJ, soudila bys něco, o čem nemůžeš nic vědět, ani kdybys sama nedejbože někdy byla v podobné situaci. Každý jsme jiný, každý žijeme v jiných podmínkách. Po zkušenostech, které mám, bych se nikdy neodvážila kohokoli soudit za to, že se v dané situaci rozhodl pro ústavní péči. Třeba to udělal těsně před tím, než by se zhroutil, protože tím by nepomohl ani svému blízkému, ani sobě. A podle Magdiných krásných, citlivých slov o její rodině jsem přesvědčená, že i oni vyčerpali napřed všechny možnosti (i své síly), než se rozhodli tak, jak se rozhodli.
 Majka 
  • 

Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 1:26:40)
Ájo,
nezlob se na mě, ale dát "někoho" do ústavu v dnešní době podle mě morální ostuda je a velká v tom plně souhlasím s Katkou.
Já jsem podobnou situaci zažila před několika lety a to ve vztahu dědeček-vnučka. Můj dědeček si ve věku 83 let po pádu ze schodů zlomil nohu v krčku v kyčli. Že se musí operovat jsem rozvětvenou rodinu přesvědčila velmi snadno, na pooperačním se u něj rodina vzorně střídala, pak byl dědeček propuštěn domů a nevím pořádně, co se stalo, v té době se mně narodilo dítě, tak jsem toho měla víc než dost, navíc prarodiče bydleli cca 100 km od nás. Jaké bylo mé zděšení, když mně tatínek povídal, že babičce sehnali byt a dědečka dali do LDNky, ale prý se tam má dobře a nemám ho navštěvovat. Nějak se mně to nezdálo a tak jsem domluvila dědečkovu návštěvu a najednou jsem se začala dozvídat prý už přestal úplně chodit, má zavedenou cévku na moč, potřebuje jednorázové pleny a navíc se u něj projevila demence takže nikoho nepoznává, nekomunikuje. Prostě vzít si ho domů nepřipadá k úvaze. Řekla jsem dost a trvala na tom, že ho chci vidět, připravila jsem jednu místnost s příslušenstvím, sehnala elektrický vozík a jelo se pro dědečka. Přijel ve stavu, že bych někomu nafackovala, hnijící proleženina, neschopnost pohybu.... Co bylo však nejhorší dědeček mluvil, ale jen se mnou, v přítomnosti ostatních nasazoval strnulý výraz. Všechno si pamatoval, pane bože, jak jemu to myslelo. Nejhorší byly okamžiky, kdy mně vypravoval, jak je ráno mladíci na civilce převlékali, že počítal rány do hlavy, jak s nimi mlátili hlavou o zeď, aby se jich brzy zbavili...
Bohužel byla to pravda.
Co následovalo? Přijetí dvou ošetřovatelek (pro dědečka bylo bohužel naprosto nepřijatelné, abychom ho fyzicky ošetřovali sami, měl svou hrdost a radši by jinak šel zpátky do ústavu), zakoupení patřičných pomůcek... Hlavní však bylo vysvětlit dědečkovi, že z té postele vstane. Nastala velmi bolestivá rehabilitace, přes nesouhlas celé rodiny, proč chudáka dědečka trápím, jsem trvala na svém. Sháněla jsem zkušenosti, nutila specialisty vymýšlet to nejlepší. Cévka byla vyndána po měsíci, s proleženinou jsme bojovali 3 v té době dědeček začal sám používat elektrické křeslo a síly se mu kvapem vracely. Nadšen pokrokem pustil se ještě intenzivněji do cvičení (fakt je, že jeho železnou vůli a zabejčilost jsem z rodiny zdědila já a to mu zachránilo život), naše nejmladší v té době začala lézt a vypuknul další souboj, kdo se první postaví. Zvítězila malá, ale jen o chlup a to díky tomu, že začala chodit v devíti měsících. Takže přibližně po 10 měsících dědeček začal být zase soběstačný. Největším dědečkovým přáním bylo tak se ukázat babičce. Babička dědečka celou dobu nenavštívila, protože každá návštěva v ústavu pro ni byla velmi stresující, dědečka velmi milovala, provdala se za něj v 21 letech a celý život žili jeden pro druhého (měli 3 děti), v tom jsem i já ji podporovala (dědeček souhlasil, nechtěl, aby ho babička v tom špatném stavu viděla), bála jsem se, aby nešlo o přechodné zlepšení a babička dědečka neztratila vlastně dvakrát.
Zkrátím to, přibližně za rok zazvonil u dveří bytu babičky dobře oblečený elegantní muž s šedesáti růžemi.
Co dodat závěrem? Od té doby uběhlo pět let. A dědeček? Nedávno se mně protáhlo jednání a po příjezdu domů jsem našla dědečka, jak prohliží, zda se naše skladnice neflinkají.(ano, zní v tom hrdost, na svého dědečka jsem totiž velmi hrdá a velmi si ho vážím)
 Caramba 


Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 2:53:41)
Majko,
to je silenost, rikas, ze jim mlatili hlavou o zed, aby se jich zbavili??! V tom pripade doufam, ze jste podali trestni oznameni a ti hosani ted sedi za pokus o vrazdu.
 Majka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 3:26:08)
Zklamu tě, nesedí. Jednomu mezitím civilka skončila, druhý skončil u brambor v kuchyni s napomenutím. Nejsem mstivá, navíc by se vše velmi špatně dokazovalo a navíc je to už pět let. Ale divila by ses, jak někdy zachází i kvalifikované síly se starými bezmocnými lidmi. Proto ten název Ústav - nikdy.
 Helka, 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(21.5.2002 10:49:33)
Majko,nikdy nerikej nikdy.Jen si prosim zkus predstavit moji sousedku,ze jsi to ty.Beres dvanact tisic hrubeho,mas maturitu,cili nejsi zadny nevychovatelny socialni pripad...manzel bere asi tak stejne, mas dve zdrave kresne deti,co jeste chodi do zakladni skoly,panelakovy byt 61 m2,starou skodovku,a dedecek ma Alzerhaimovu chorobu. Jsi jedina dcera a rano odchazis do prace,bez ktere nebudete mit co jist s vedomim,ze tatinek kdykoliv nezavrenim kohoutku muze vyplavit cely dum,ze vyskoci z okna a nebo si usmysli si neco ohrat na plynu a vyhodi osmipatrovy panelak do vzduchu.Deti se s nim doma samy boji,protoze je nepoznava.Ma v tomto bohuzel asi ne zcela vyjimecnem pripade dcera odejit ze zamestnani s tim,ze tezko sezene jine ? Za jeden plat plus duchod plus socialni davky obstaravat nelevne pomucky nebo vytahovat penezenku u soukromych lekaru nelze.
Odpoledne cistis byt,v noci hlidas a prebalujes dedecka,konejsis manzela a deti,a ve zbylem case places,co se to s tvym tak skvelym tatou stalo a premyslis,jak z te pasti.Pud sebezachovy ti radi utect,ale nemas kam.Druha rada zni,dat dedecka nekam,kde se alespon v peci stridaji ,kde mu neprsi na hlavu,kde je klid,a daji mu najist,kde nikoho neohrozuje a nevyhodi do vzduchu.
Ale verejne mineni lidi,kteri nikdy nikoho stareho a nomohouciho neprebalili,a nikdy se nemuseli bat cestou z prace,jestli bude zit on a cely dum,toto verejne mineni ti hlasite oznamuje,ze ustav nikdy!!! A tak v noci koukas do stropu a jako vynikajici reseni se ti zda ,ze kdybys vyskocila z okna,bude vsem lip.A nebo,jak tu nejaky muz psal na serveru,jsi tak psychicky odrovnana,ze bys dokazal toho nemocneho cloveka i zabit.
Nepreji ti,a opravdu mi ver,ze ti to nepreji zazit, ale myslim,ze ti chybi schopnost se vcitit do zivotni situace jinych.A ver mi,ze takhle jednoznacnym odsouzenim muzes nekoho hodne ranit a mozna i poznamenat na cely zivot.A nezapomen,ze i n strary clovek,pokud vnima,nemusi vzdy chtit, aby se o nej stral jeho potomek, nechce, aby se jeho dite ustvalo jen proto, ze on je nemohouci.Muze byt pevne
rozhodnut jit do te nemocnice..
Vis,pokud neznas okolnosti / a i kdyz je znas/ nemela bys vyslovovat takove soudy.Nekdo jiny by stejne hlasite odsoudit babicku z tveho pribehu,ze sveho celozivotniho partnera v situaci,kdy mu vedomi fungovalo,odmitala navstevovat a rok ho nevidela.A jen ona a asi i ty vite,proc tech tricet tisic mesicne nedostala babicka na pecovatelku pro dedecka a musela´s prijit az ty,abys zasahla.A za to ti patri opravdu POKLONA!!! Nekdo proste muze vic,nez druhy.A nekdo ty moznosti nema.A tak prosim,jako neodsuzujes za jine veci,neodsuzuj ani za to,ze ustvana rodina s tezce nemocnym lezicim clovekem se rozhodne tak,jak se rozhodne.
P.S.Moje vycerpana sousedka jeste bojuje.Miluje sveho otce,i kdyz starecek uz z tatinka mnoho nema.
Ale sily ztraci..
Helena
 Daniela 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(21.5.2002 11:40:44)
Helko, jinými slovy jsi přesně popsala to, co jsem Majce chtěla napsat. My jsme před touhle otázkou stáli. Babička někde upadla a výsledkem bylo masivní krvácení do mozku. Manžel mi rovnou řekl, abych ani neuvažovala o tom, že bychom si babičku mohli vzít po operaci domů. Přesto jsem probírala pro a proti. Chápala jsem ho, žijeme čtyři ve dva plus jedna, mám dvě malé děti, hodně pracuju – s penězi je to jen tak tak, i když teď už je to lepší (manžel neměl půl roku práci a v té době ji sháněl) a tvrdil, že mně to prostě položí. Bylo to moc těžké rozhodování a ani jsem si přesně neuměla představit, co mne vlastně čeká. Otázka – jestli mám babičku nechat někde „odloženou“ – i když chápu, že většina lidí nemůže jinak a do smrti si to vyčítat (a měla jsem ji moc ráda), nebo si ji vzít domů a přebalovat ji (při 110 kg její váhy a 50-ti mojí) – a prognóza taková byla - byla dost těžká. Dodnes nevím, jak bych to dlouho vydržela a fyzicky i finančně zvládla, kdyby osud nezkrátil babiččino trápení. Ne každý umíme vydělat dost peněz na ošetřovatelky, naše chyba. Majko – já Tě taky obdivuju, dokázalas v podstatě nemožné. Helčina sousedka to má ovšem ještě těžší. Každý nemá ty možnosti, které máš Ty (přestože Vám penízky nenaskákaly na účet samy) a v tuto chvíli bych byla schopná Ti je snad i závidět (ne nepřát, ale chtěla bych mít tutéž možnost, oč je to jednodušší s penězi než bez – to posoudí každý sám).
 bubak2 


Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 7:06:54)
Majko,napsala jsi to moc pěkně o tvém dědečkovi.Obdivuji tě,za tvoji sílu postavit se k tak závažnému rozhodnutí čelem a vyřešit ho s takovým úspěchem.Pozdravuj dědečka i babičku a že jim přeji ještě spoustu krásných let a hodně zdravíčka.
Měj se hezky.
 Ája 
  • 

Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 9:41:09)
Ahoj Majko,

je obdivuhodné, co jsi se svým dědečkem dokázala. Nebýt Tebe, už by asi opravdu nebyl. Je to krásný příběh se šťastným koncem, k němuž došlo hlavně Tvou zásluhou.
Ale tohle je přesně ta situace, o které jsem mluvila ve svém předchozím příspěvku. Každý případ je jiný. V tom Tvém jste řešili situaci po úraze, která měla perspektivu na uzdravení a Tobě patří čest, že jsi ji dokázala rozpoznat tam, kde už ji jiní neviděli. Z Majdina příspěvku vyplývá, že se zpočátku pokoušeli starat sami. Nevíš, jak dlouho to trvalo. Nevíš, co jejímu dědovi bylo. Nevíš, kolik lidí do toho bylo zapojených. Nevíš, zda by si mohli finančně dovolit jednu nebo spíš dvě ošetřovatelky. A je tam ještě spousta dalších takových NEVÍŠ. Připadá mi proto HODNĚ MOC surové mluvit o morální ostudě. A to i přesto, že jsi Ty sama něčím podobným prošla a zhostila jsi se toho se ctí.
 Majka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 17:54:25)
Ahoj Ájo,
bohužel ti musím dát v jednom za pravdu, je to dost o pěnezích. Mohu tě ujistit, že v rámci tzv. zdravotního pojištění se s námi nikdo nehodlal bavit, dědeček byl co pacient krajně neperspektivní - měl před sebou maximálně 3 měsíce života - no už je to pět let, navíc ta proleženina byla fakt ošklivá (o zápachu, když jsme dědečka přivezli, nemluvě) a to nemluvím o tom, že bych třeba uplatňovala nárok na nějaký finanční příspěvek na ošetřovatelskou péči (to mě ani nenapadlo). Spíše mě šlo o lékařský přístup. Pochodila jsem až u soukromých specialistů, respektive vždy, když jsem byla ochotna vytáhnout peněženku.
Fakt je, že některé mé nápady byly docela kuriozní, třeba ten, jak jsem dědečka opalovala doma v soláriu až si ze mě dělal legraci, že ho připravuji jako královnu krásy. Nebo když jsem mu a dcerce každý večer před spaním četla pohádky. Nebo když jsem pekla bramborové placky (takové ty z vařených brambor na plotýnce - ne bramboráky), pekla hubník a podobné speciality, aby měl dědeček radost. Kolikrát jenom sehnat ten recept byl problém.
Takže je to jednak o penězích, jednak to bohužel vyžaduje i určité odborné znalosti toho, kdo z rodiny za léčbu odpovídá. A bohužel ani bez nich to nejde. Případ z rodiny mého manžela, kde jeho dědeček přes veškerou snahu příbuzenstva po zlomenině krčku kyčle po půl roce zemřel na druhý zápal plic - niko jim prostě neřekl, že se dědeček musí hýbat.
No a pak je to i o jisté osobní tvrdosti a možno říci i otrlosti. Kolikrát jsem musela dědečkovi vyhubovat, když přicházely deprese a pocity, že to nezvládne.
Jediné s čím jsem neměla problém byla reakce mé nejužší rodiny - manžel, dcera 5 roků, ta mladší se právě narodila, tatínek. Všem to připadalo samozřejmé a jediné správné řešení.
 Ája 
  • 

Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 9:44:25)
Majko, ještě jednou na totéž téma, ale tentokrát spíš prakticky - mohla bych se Tě prosím zeptat, jak jste sehnali ty ošetřovatelky? My jsme to zkoušeli, ale několik pokusů selhalo a upřímně řečeno nevím, kam se obrátit. Budu Ti vděčná za jakýkoli tip. Díky.
 Majka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 17:25:27)
Ájo, tak to bylo to nejjednodušší. Zavolala jsem na pracák, řekla jim jaký mám problém a druhý den u nás nastupovala propuštěná (v rámci reorganizace) rehabilitační sestřička a jedna zdravotní sestřička po mateřské dovolené. Pracovali na živnostenský list a platila jsem jim po 15 000 Kč měsíčně, což před těmi pěti lety zrovna málo nebylo. Byly moc milé a ochotné. Ráda na ně vzpomínám.
 Ája 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(30.4.2002 0:12:57)
Ahoj Majko, díky za informaci...
 jana 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(30.4.2002 17:06:21)
Teď jsem se milá Majko pobavila, 30 000 měsíčně je pro normální lidi pořádně hodně i dneska. Je-li vaše rodina na tom finančně tak dobře, že je schopna zaplatit dvě ošetřovatelky, je nutno tvůj výkřik: ústav nikdy brát z tohohle úhlu.
Ono je něco jiného se o nemohoucího člověka ve dne v noci starat a něco jiného si na podstatnou část práce někoho najmout. Něco jiného je vyklidit pokoj, který nikomu zvlášť nechybí a něco jiného je to třeba v klasickém třípokojáku u rodiny s několika dětmi.... Zkrátka výkřiky ústav nikdy si prosím šetři a važ si Vaší nadstandardní ekonomické situace. Opravdu gratuluju k obdivuhodné péči o dědečka. Byli-li byste průměrná rodina s průměrnými příjmy, asi by to ani při Tvém velkém nasazení (které nechci zlehčovat)tak jak to popisuješ nešlo.

jana
 Sosan 
  • 

Re: Re: Re: Ústav - nikdy!!! 

(29.4.2002 11:39:37)
Váš příběh je jako pohádka se šťastným koncem.
Zažíváme teď něco trochu podobného s naší babičkou, postiženou stařeckou demencí. Navíc neudrží stolici, netrefí na záchod, lidi z rodiny nepoznává, skoro nevidí a nechápe, že je tady doma a furt někam utíká... Naděje na zlepšení nulová.
Je to velmi těžké s takovým člověkem koexistovat. Zcela chápu lidi, teří dají své rodiče v podobném stavu do ústavu. Že je pak v tom ústavu ale spíš umučí než že by jim pomohli jsem také slyšel a po pravdě se těm zaměstnancům ani nedivím (no, řečeno je to tvrdě, ale zkuste si to, tak aspoň rok v kuse...). Má někdo nápad, jak z toho ven? Zamyslete se nad tím svým příběhem, ale dosaďte si místo toho elegantně oblečeného pána se 60-ti růžemi mnou popsaný, stále se zhoršující případ. Jak dlouho byste to vydržela? Jak douho byste dokázala stíhat ještě veškerou péči o takového člověka a nebýt přitom zlostná a agresivní na vlaství děti např.? A když zjistíte, že to nedokážete, že vaše nádoba trpělivosti a altruismu "přetekla", co pak? Nutno dodat, že za současného stavu lékařské péče mohou podobně postižení lidé takto vegetovat (a mučit svoje děti) ještě 5, 10 let... Buď se obětujete za cenu rozvratu vlastní rodiny nebo ústav, nebo babičku nakonec praštíte po hlavě sama...

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.