| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jóga pro mrňata

 Celkem 31 názorů.
 Bludicka 
  • 

ACH JO! 

(19.4.2002 15:47:48)
Udivuje me, ze to jeste vubec nekoho udivuje. JOGA v prekladu znamena SPOJENI a mozna ze by v sirsim prekladu MOHLA ZNAMENAT DOBRO. Je to snaha vyhledat v sobe (a nasledne ve svem okoli) to nejlepsi, ceho jsme prave v teto chvili schopni. (Protoze co my vime, jaci budeme zitra?) Jezis byl jogin, Jezis byl avatar a zil na pousti a myslel to s nami dobre. Cvicim jogu 13 let a myslim, ze uz o ni pomaloucku zacinam neco vedet. Mejte se a dychejte zhluboka!
 Lucie 
  • 

Re: ACH JO! 

(19.4.2002 16:45:13)
No jo, když oni křesťani mají radši toho trpitele na kříži, než duchovně probuzeného Krista, je to s nimi těžké, ale mějme trpělivost.
 Ota 
  • 

I u nás 

(29.4.2002 21:31:45)
Nejméně dvakrát tolik předškoláků se setkává s takovou jogou (jogovými prvky) např. ve více než deseti MŠ v Praze 9.
Zkušenosti jsou také pro ostatní v řadě publikací a seminářů. Zájemci jsou zváni na
http://www.volny.cz/sujcz/ v rámci Sdružení učitelů jogy, kde jsou samostatné stránky jogy pro děti i nabídky lektorů pro další školení. Stejně ale i Unie jogy, Společnost joga v denním životě a další.....
 Vlasta Lisková 
  • 

Re: I u nás 

(7.12.2005 10:24:59)
Dobrý den. Dívala jsem se na www.volny/sujcz ohledně stránek jogy pro děti, ale příspěvky jsou staré. Velmi by mě zajímaly kontakty na učitele jogy v MŠ Prahy 9 - ráda bych zařídila jogu pro děti i na MŠ v Praze 8. Pokud byste mi mohl nějak pomoci, byla bych ráda. Děkuji. Vlasta Lisková
 Mia 
  • 

Hádky 

(8.12.2005 13:29:39)
Dobrý den všem,
chtěla jsem se vás zeptat, jak probíhají vaše hádky s partnerem, jak často se hádáte a jestli používáte sprostá slova. Mám přítele a je mi s ním fajn. Jenže občas se chytneme a on při hádce používá sprostá slova na mojí osobu. Jinak je nepoužívá, jen když je vytočenej nebo když je hádka. Já vím, že jsou hádky v každém vztahu a je to normální, ale mě vždy hrozně mrzí a zklame, že mi dokáže nadávat a křičet. V tu chvíli je jakoby v transu a asi si to neuvědomuje. Několikrát jsme to probírali, tvrdí, že když se dostane do toho naštvání, tak se neovládá a chrlí co mu přijde na jazyk. Pak toho lituje a třeba se i omluví (ale to je málokdy). Já z toho mám vždy zkažený celý den, někdy i ten další. Vůbec nevím, jak se zachovat, protože mu to nechci jen tak odpustit, ale ani nechci dlouho "trucovat", aby nebylo doma dusno. Vždy čekám na omluvu, ale většinou nic, neuvědomí si, že by se měl omluvit. Píšu dnes, prtoože zrovna včera se to stalo a ještě dnes jsem z toho rozhozená. Po hádce a po tom co na mě křikl, že jsem kr..., tak se zavřel do ložnice a spal. Ráno mi ani nedal pusu, když odcházel do práce a už vidím, jaký bude dusno, až přijdu domů. Nebudeme spolu mluvit, každý si bude dělat svoje-nesnáším to. Nevím, jak z toho ven. Už jsem mu to říkala hodněkrát, že mě tohle na něm mrzí, že mu to nedokážu pořád odpouštět, že si myslím, že nadávky do vztahu nepatří, ani v hádce, že bych byla radši, aby byl v klidu. Uvažuju, že bych s ním zašla k psychologovi. Po jedné takové hádce mi slíbil, že by tam i šel, že ví, že mi to vadí, ale neví co s tím. Jinak je fajn, máme se rádi, nepije, nekouří, chodí do práce, doma pomáhá, cestujeme, máme se fajn. Ale tohle mi moc vadí a vždy otráví. Máte někdo něco podobného? Nebo víte co s tím?
 Mia 
  • 

Re: Hádky 

(8.12.2005 13:31:09)
Omlouvám se, není to k článku Jóga pro mrňata, to jsem na to klikla nějak omylem.
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Hádky 

(9.12.2005 10:32:19)
Ahoj Mio. Nechci se tady vyjadřovat přímo k těm slovům, jaké tvůj partner používá v hádkách. Nevím co s tím, nemám s tím zkušenost. Mám však zkušenost jinou. S hádkama, uměle vyvolávanýma mým partnerem. I když navenek to nevypadá, že by byly k vůli ničemu, nějaký důvod si vždycky. našel. Spíš mě oslovilo, jak jsi napsala, že ti vynadá a pak spokojeně usnul. Můj partner to dělal taky - vynadal mi, řekl mi hodně hnusných věcí, i když ne sprostých a pak usnul a já z toho nemohla usnout a trápila se, někdy brečela v posteli a usnula až k ránu. říkáš, že když se on rozčilí, tak je jakoby v transu. Spíš bych na tvém místě uvažovala, jestli ten vztah je pro tebe dobrý. Dnes ti možná přináší víc, než bere. Ale zkus si představit jak ten vztah bude vypadat do budoucna - já to moc nevím, ten tvůj vztah znám jen z tvého 1 mailu. Já byla dřív také zmatená z toho, co se děje, že ten člověk, který mě má jinak tak rád, mě dokáže zase hned nenávidět, že to je asi omyl, nějaká náhoda a chtěla jsem zjistit, jak tomu předejít. Dnes vím, že o tom nemá smysl přemýšlet. Můj partner je vztekavý a má rád dusno. A když na něj přijde období a chce mít zase velmi kladný vztah, já už to prostě nepřijímám, protože mě to střídání oblačno-jasno přestalo bavit.
 Mia 
  • 

Re: Re: Hádky 

(12.12.2005 14:27:19)
Evo, 2 děti, ty s tím partnerem stále jsi? No a jak to zvládáš, jak se s tím pereš? Mě taky překvapuje, že mi dokáže takhle vynadat a pak klidně spí. Taky jsem člověk, kterého to moc mrzí, hlavně dlouho. Nedokážu to hodit za hlavu a trápím se. On tomu očividně tak velkou důležitost nepřisuzuje,jakoby to pro něj bylo normální. Nebere to jako něco strašného. Pro mě je to neúnostné. Byla jsem slušně vychovaná a myslím, že taková slova do vztahu nepatří.
Jak to vypadá, když tvůj partner vyvolává hádky? Napadá tě (slovně)? Nebo jen remcá? Nebo prostě křičí a neví proč? Nezkoušeli jste psychologa?
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Hádky 

(12.12.2005 19:43:07)
Milá Mio. To, že mi vynadal a spokojeně usnul, mělo svoji logiku. Tak za prvé, nadával a vyčítal tak dlouho, dokud mě "nedostal" - tzn. viděl, že se mě to dotklo a jsem nešťastná. A usnul spokojeně. Až po letech mi došlo, že to jeho relax. Každý nějak své vnitřní napětí řešeníme. On - maje ho požehnaně- ho řeší tak, že si ho vybije na mě. Než jsem si dostatečně všimla, že po hádce , která vždycky vznikla ani z nevím čeho, on pookřeje zatímco já jsem z toho špatná, bylo pozdě. Zůstávala jsem z různých důvodů - kvůli dětem, nebo že jsem neměla kam jít, čert ví. Spíš jsem to řešila tak, že jsem stávala imunní vůči jeho akcím. Postupně jsem se vytrénovala. Ale je něco jiného vytrénovat se na hádky a něco jiného spokojeně žít. Dotáhla jsem to téměř k dokonalosti.O ničem ¨se se mnou nepře, protože ví, že to nemá smysl. Tak mi ale život otravuje zase jinak - žijeme v permanentním dusnu. Samozřejmě k dětem se chová hezky (to že ta atmosféra jim nesvědčí si raději nepřipouští) a mezi lidmi je "oblíben". A pokud tě tato úchylka zajímá, půjč si něco v knihovně o hysterii. Měj se.
 Mia 
  • 

Re: Re: Re: Re: Hádky 

(13.12.2005 16:12:16)
Evo, to co píšeš naprosto sedí na mého přítele. Myslíš, že je to histerie? Přesně, jak píšeš, že po tom co mi vynadá se jakoby uklidní a je mu dobře, úplně vidím,jak si jakoby oddychne. Jak se mu uleví. Pak opravdu spokojeně usne nebo si dokonce píská a zpívá vedle v pokoji a já v ložnici brečím do polštáře. :-( Já jsem z toho vždy velmi zklamaná a trvá mi třeba dva dny, než to překousnu zatímco on je v pohodě, nic neřeší a navíc je třeba naštvaný, že se s ním nebavím. Myslím, že tomu nepřisuzuje takovou váhu, vidí to jako určitý způsob hádky a omlouvá si to tím, že hádky jsou všude a tak nedělá nic špatného. To, že jeho způsob hádek je poněkud nedospělý a hulvátský, to už nevidí. Je mi to líto, protože jinak je moc fajn, má dceru z předešlého vztahu a na ní je hodný, hraje si s ní, věřím, že by byl super táta i našemu dítěti, ale žít v tom dusnu je někdy hrozný. Není to tak často, většinou to ukočíruju tak, že ho hned okřiknu, jakmile vidím, že by se něco mohlo blížit nebo to převedu na legraci a jakoby ho pošťuchuju a on toho nechá. Ale někdy je to neúnostný, někdy ani já nemám náladu to zachraňovat a třeba sílu nějak se bránit nebo bojovat a pak to jede. Dovolím mu, aby mě tím dostal a pak jsem z toho sama smutná. Ta ignorace je fakt super způsob, taky to zkouším. Někdy mě to ale stojí spoustu sil, protože když nepřestane, akorát mě to naštve. Většinou toho ale nechá, když vidí, že nemá publikum, tak ho to asi nebaví. Taky pomáhá bavit se o něčem jiným, prostě najednou otočit a hotovo. A nenechat se tím udolat. Já jednu dobu měla pocit, že si za to můžu sama a jemu se podařilo ve mě vyvolat pocit, že jsem špatná, pomalu ve všem, protože vyčítal každou maličkost i ohledně domácnosti, ale pak mi hodně lidí otevřelo oči, protože říkali, že takovou ženskou by si mohl přát každý chlap a že on jen remcá a zkouší co si může dovolit. Evo, držím ti palce, abys to nějak ustála a aby se to zlepšilo. Nevím, kolik tvému muži je, ale snad ho to s věkem přestane bavit a taky bude chtít klid. Díky za rady.
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Hádky 

(14.12.2005 7:30:41)
Mio,

jestli je to tak, jak píšeš, tak máš fakt co dělat s osobou s hysterickými sklony. Nedá mi, abych nenapsala pár poznámek
- je těžké říct, nakolik je tvůj partner jimi zatížen, to si musíš vyhodnotit ty a jestli jsi schopna s nima žít aspoň tak, aby tě to moc nepoznamenalo. Hančin otec musí být fakt těžký případ. Já si svého muže nedokážu představit, jak provádí akci s 30 letým synem - toto u něj nečekám. Zkrátka není hysterik jako hysterik, někdo má těch rysů míń někdo víc, někdo je už je těžký případ.
- psycholog s tímto nic nenadělá, informace od ně budou blokovat, pokud k němu vůbec půjdou. je to jako popisuje Hanka. Oni žijí jakoby ve vlastním světě.
- ignorace hádek je sice podle mě jediný možný způsob žití, avšak vyčerpává, mě aspoň hodně a občas odbornou pomoc potřebuju. Dalším formou je totiž že se mnou nemluví. Nemluví se mnou již více než rok. Nemusím nikomu vysvětlovat, že to ubíjí.
- pokud se rozhodneš mít se svým přítelem děti, zároveň přemýšlej, jak je od toho aspoň částečně budeš chránit. Můj manžel ví, že kdyby jednou do svých scén zatáhl dítě, tak já odcházím. Bohužel ale chování vůči mě je poznamenává, to je mi jasné, ale na to jsem krátká.
- časem se to nezlepší, bude to jen horší (s věkem se "dobré vlastnosti" ještě více posilují :-))
- pořád svého partnera udržuj v pozici, že tě nemá jistou - čím víc bude mít pocit, že jsi mu oddaná, tím více tě bude deptat
- deptání směrem "málo děláš pro domácnost" - pokud na toto budeš reagovat podle jeho požadavků, nikdy to nebude dost a pořád bude zvyšovat laťku, ten můj ale ruku k dom. práci ani omylem nepřiloží - ignoruj a tvař se, že ti houby na tom záleží a pokud bude víc remcat, nebude ani to co je dnes (a to říkám, přestože jsem typ hospodyňka)
- nepropadej moc vztahu se svým přítelem, drž si od něj trochu citový odstup, nenechej se zmást obdobími kdy tě bude "nadevše milovat", jednak v začátku vztahu to bylo pak během snad hodiny vystřídáno hádkou, která zahájila období citového chladu a jednak postupem doby aspoň u nás tato období kladná vymizela
- ta knbížka, co o ní píše Karina se jmenuje nějako jako "Proč mi děláš scény" a jinak v Plzákových knížkách to najdeš taky, akorát nevím v kterých. Tak si počti ať víš jak na to a víš, jak až je tvůj přítel tímto zatížen.
Pokud jsem se některými body netrefila a v tém vztahu nejsou, buď ráda.
Pa a měj se
 Mia 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hádky 

(14.12.2005 9:46:24)

Evo, docela jsi se trefila skoro ve všem. Co se týká psychologa, sám mi řekl, že tam půjde, že mám nějakého najít. Ale to bylo před měsícem, kdy jsme měli celkem velkou hádku a já byla skoro rozhodnutá pro rozchod. Najednou začal dělat vše možný a snažit se, tak jsem to ještě zkusila. Je to lepší, ale ty nadávky v hádce se opakují pořád.
Nevím do jaké míry je touto "úchylkou" můj přítel zatížen, to je asi těžké říct. Když ho to chytne, tak je to celkem blbý, ale je fakt, že to naštěstí není tak často.
Jak to myslíš, že s tebou manžel nemluví? Jako, že se ti nesvěřuje nebo s tebou nekomunikuje vůbec? A proč? To já znám, že se mnou nemluví po hádce nebo vůbec celý den nezavolá, ale pak naopak dělá jakoby nic a smete to ze stolu moc lehce. Někdy je doma dusno, ale to je jen po té hádce, jinak si celkem říkáme vše.
Ještě k těm dětem. Oni tomu přihlížejí? Nebo si počká až nejsou doma? Je dobře, že jsi mu na rovinu řekla, že jakmile je do toho zatáhne, odcházíš. To by si měl uvědomit a alespoň trochu by ho to mělo krotit.
Ten citový odstup a ignorace hádek fakt pomáhá. Když vidí, že mě jakoby nemá jistou tak bojuje a snaží se. Ale jakmile mu dám najevo, že ho potřebuju (citově, fyzicky), tak toho jakoby zneužívá. To jsi se trefila. Ale takový je skoro každý chlap. Prostě si neváží toho co mají a je vždy lepší si trochu držet odstup a nenechat se převálcovat a nestavět si partnera na piedestal. Je fakt, že se mi daří začínající hádku ignorovat a spíš se stáhnu nebo mlčím a nereaguju. Jenže to jde, když jsi v pohodě a nemáš zrovna problém nebo nejsi unavená. Musíš to překousnout a na to taky není vždy nálada. Když to na mě padne a potřebuju oporu nebo pohlazení, tak se ho moc nedočkám. V tu chvíli prostě nevycítí tu potřebu. Pohladí mě třeba druhý den, ale to už nemá ten efekt, jestli mi rozumíš. To střídání období ještě nemohu posoudit, jsme spolu teprve přes rok. Ze začátku byl úplně v pohodě, hádky jsou až teď poslední dobou. I když někdy by mě opravdu láskou snědl a pak má jakoby útlum a spíš se odtáhne. Nevím co to má znamenat, asi ho něco vždy rozhodí nebo naštve a vybije si to doma.
S domácností pomáhá-myje okna, vaří a nakupuje. To on sám si tyhle činnosti vybral, protože vaření ho baví. Ale je to prostě k vzteku, protože mi to skoro v každé hádce vyčte, že já nevařím a že musí vařit on. Přitom to chtěl a vybral si to sám. Někdy na mě zkouší, že ostatní ženský zvládaj vše samy a nikdo jim nepomáhá, tak proč já chci pomoc. U něj je to asi o výchově. Vyrůstal na vesnici a doma tento model viděl, tak mu to přijde normální. Ale to já si líbit nenechám, většinou na jeho poznámky nereaguju nebo řeknu, že budu vařit já a on ať si vybere jinou činnost. To nechce. Někdy mě to vcucne a pak se doma snažím, jak můžu a ostatní nechápou, jak jsem dobrá hospodyňka. On to ale moc neocení. Na děti je moc hodnej a stará se o ně a hraje si s nimi (i dět příbuzných), takže myslím, že táta je dobrej, což se mi s tou hysterií nějak neslučuje. Jaký je tvůj manžel otec?
Tu knížku si pořídím, jsem zvědavá co tam píší. Je to docela na pytel, když scény dělá chlap, co? Takové chování bych spíš přisoudila ženským. No, Evo, díky za tvoje psaní, držím ti palečky.
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hádky 

(14.12.2005 18:59:14)
Tak co se týká vztahu mého manžela k dětem. On je miluje a to myslím naprosto vážně. Druhá věc by byla kdyby pro ně měl něco udělat - jako aspoň někdy vyzvednout ze školky nebo cokoliv jiného - cokoliv co souviselo s péčí o děti a domácnost bylo na mě. Svou úlohu zredukoval na vydělávače peněz. Do práce odcházel než se vzbudily a z práce často (či z nějaké akce - on si přece musel odpočinout) když už spaly. Připadala jsem si jako svobodná matka. Byly období, kdy ho viděly snad jen o víkendu. Tudíž co se týká výchovy, ta byla "naštěstí" na mě. Hádkám děti přítomné byly ale nenavážel se do nich. Hromosvod jsem byla já. Pamatuju, jak se mě jednou syn zastal - manžel začal na něj hulákat, co si to dovoluje.Starému jsem řekla a´t to děcko nechá na pokoji a synovi, že děkuju, ale že to s tatínkem zvládnu sama. Byly období, kdy jsem i na víkendy odjížděla k příbuzným, protože se s ním nedalo žít v jednom bytě.
Tak se také stalo, že nějaké problémy se zasahováním do výchovy ani nebyly. A pokud se začal nějak projevovat, v tomto se mi ho dařilo utlumovat.
Co se týká toho nemluvení. I na začátku našeho vztahu bylo období, kdy by mě láskou snědl a pak během pár hodil došel ke zdrcujícímu poznání, že vlastně si mě neměl brát, že jsem ho zklamala jaká jsem a já nevěděla čím. Postupně přibývaly hádky, spíš to bylo vyčítání z jeho strany - co jsem měla uděůlat víc a co míň. Od začátku uměl pak nějaký čas se mnou nemluvit (to mají v rodině) Nebo jsme se ani nepohádali a on se mnou přestal komunikovat a nechtěl říct proč. No a já se učila ignorovat jeho hádky. Z počátku manželství se mnou nemluvil několik dní, pak týdnů, pak měsíců. Te´d se mnou nemluví přes rok. Vypadá to tak, že mi řekne ráno Dobré ráno a když se vrátí z práce Ahoj. Nikam nechodíme, o ničem se nebavíme, nevím, kdy přijde, bude-li spát doma či ne, bude-li o víkendu obědvat s náma, automaticky vařím i jemu, když nepřijde, hážu to mrazáku nebo do koše.

 Mia 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hádky 

(15.12.2005 9:16:27)
Karino, to je teda síla. Myslím s tím nemluvením. A jak na to reagují děti a jak jsou vlastně staré? No to já bych asi nevydržela dělat to jako ty. Já bych se zbláznila, kdyby se mnou nemluvil. Štve mě, když se mnou nemluví dva dny, natož tak rok. Nechybí ti to? Nebo jsi radši, že máš klid a chodíš si povídat s rodinou a kamarádkama? To o sexu asi nemůže být řeč nebo ano?
Je fajn, že se ti ho alespoň podařilo usměrnit před dětma. Píšeš, že je miluje, ale očividně se jim moc nevěnoval, když chodil domů tak pozdě a oni ho viděli jen o víkendech. To můj přítel je zase takový, že kariéru moc neřeší, peníze vydělá, ale né moc, spíš se věnuje. Dceři se věnoval hodně a vydrží si s dětmi hrát nebo pro ně něco dělat-to vzhledem k jeho povaze docela nechápu. Myslím, že otec by byl dobrej. Tohle s tou povahou hysterika asi tolik nesouvisí.
Musím ti napsat příhodu ze včerejška. Rozbila se nám baterie u dřezu. Tak jsem jí reklamovala a přivezli jsme si novou domů. Odpojení té staré bylo s nadávkama a házením nářadí. Připojení bylo s nadávkama a házením nářadí až jsem měla pocit, že rozbije celou linku. Já šla radši do ložnice koukat na Ally Mc Bealovou a to mi bylo ještě vyčteno, že mu nepomáhám a že si jdu lehnout, zatímco on "chudák" tam musí přidělávat baterii. :-) Přitom já když něco dělám, tak on jen leží na kanapi a ani ho nenapadne mi pomoct. Takže s tím, že něco dělám málo nebo hodně to fakt znám. Nezavděčíš se nikdy. Ten můj by ze mě kolikrát sedřel kůži. Sám ale leží na gauči a diriguje. Je fakt, že občas uvaří, ale tím to asi končí. A to ještě vyžaduje pomoc a když mu to nejde, můžu za to samozřejmě já. Už jsem se celkem naučila to přecházet a vůbec na to nereaguju. Ono ho to po chvíli přestane bavit. :-)
 Karina 
  • 

Motivace k soužití?? 

(15.12.2005 11:45:05)
Evo 2 děti, to jak popisuješ Vaši rodinu - je na hlavu. Co Tě s manželem ještě drží? Musíš mít nějaký silný motiv, proč s ním dál zůstáváš. Jsou to děti? Ty jednoho dne odejdou - a vyrostou strašně rychle,to vím podle sebe. S takovým psychopatem je potom člověk víc sám, než když opravdu sám žije.
Píšeš, že jsi se už za ty léta vytrénovala - obrnila, ale stejně, co je to za život? Naučila jsi se nemít psychická traumata, ale vztah přece může existovat i hezký, přátelský, s hezkými prožitky....
Tvůj manžel musí mít pro Tebe i hodně dobrého, nebo své citové potřeby řešíš jinde a jinak?
 lia 
  • 

hádky, konflikty,  

(15.12.2005 15:54:39)
jak začít....jsme s přítelem tři roky spolu, máme 1-letou dcerku, je to moje zlatíčko, ale náš vztah už není takový jako býval, po narození dcerky začal kolotoč kolem malé, všichni to znáte...ani jsem si nevšimla, že je můj přítel tak strašně negativní...vadí mu vše, když se malá proubuzí,tak ho otravuje, když nemůže dcerka spát, tak ho taky otravuje, když si s ním chce hrát, tak taky...prostě pořád na vše nadává, doma...vzhledem k mé zdrav.situaci musíme bydlet u mé mámy-byla jsem na operaci po porodu a ještě na další musím jít..-když mu dám holčinu, když přijde z práce a já si jdu uklízet..jak jinak,(to ke všemu neustále nadává jaký je tu bordel..není tu bordel, ale malá roztahá ve vteřině všechno v dohledu..)tak ani se neotočím a už vidím, jak ji nese mámě, tak si ji bezřečí veme, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem aby si malá užila tátu, protože na ní vidím, jak je třeba natěšená na dědu, jak je celý den se mnou, nebo babičkou tak ji prostě ten mužský..třeba jako autorita...schází.
On sám sebe bera hlavně jako vydělávače peněz a to vše kolem domácnosti a malé..je přeci moje práce, on chodí do své a potřebuje se pak náležitě vyspat, eventuelně si zajde do posilovny, atd.
navíc, to že žijeme v jednom baráku s mámou bere jako další pomocnou sílu, ne sebe, ale babičku, což mě mrzí...včera jsem se chytli, klasika,dcerka nechtěla spát a bylo už po 10-té a když se přicupitala k němu, tak samý..baruno, neotravuj, už máš dávno spát...a mračí se u toho a mě s tím děsně sere..jinak to nemůžu napsat...a přitom malá se usmívala, chtěla si hrát, ona sice chodí spát v deset, ale zase se na desátou probouzí..tak co a to ráno, dkyž se vzbudí a směje se na něj, tak jí říká, nech mě spát, neotravuj..já mám nárok se vyspat, chodím do práce...atd ikdyž ted má týden odpolední a to vstává do práce v poledne..takže..prostě já už nevím, přemýšlím nahlas písemnou formou, nevěděla jsem kam mapsat, tak si ulevuju tady..
 Janka 
  • 

Re: hádky, konflikty,  

(16.12.2005 13:00:08)
prosím tě, nenech se do toho vtáhnout. Budeš pořád namíchnuta a bude to k ničemu. Zajdi občas taky do fitka, nepřeháněj to s úklidem a hlavně neudělej ze sebe oběť. To máme tady skoro všechny za sebou.
Měla by jsi se umět smát, trošku si dělat malé radosti a najít si nějakého koníčka. Nic nepřehánět, ale manžel bude OK, když ty budeš OK. A jsou věci, které prostě mužskej neakceptuje, to se můžeš třeba rozkrájet. Tak má určitě jiné dobré vlastnosti. Však ty je najdeš a bude zase fajn.
Tak to s ním ještě zkus a uvidíš. Držím palce Janka.
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Motivace k soužití?? 

(15.12.2005 16:24:21)
Ahoj Karino, máš pravdu, hlavní motivací byly děti. Sice si ho moc neužily, sice vnímaly jak se chová k matce (i když někdy by mě býval láskou snědl) ale pokud byl doma, nikdy k nim nebyl ani protivný, když za ním přišly, nikdy neřekl dej mě teď pokoj. Takže ony ho mají skutečně rády a on je taky.Dokonce jsem se jech někdy když byly na základní škole, zeptala co by bylo lepší - jestli s tátou který dělá peklo, nebo bez táty v klidu. Řekly, že s tátou. A pro mě jsou ty děti v tomhle opravdu přednější (než ten člověk co se neumí ovládat)
že děti vyrostou, je pravda. A co můj citový život? Víš, on citový život není jen o tom, že máš blízkého muže. Je spousta lidí a věcí které si tvoji pozornost zaslouží. Ale je fakt, že kdybych náhodou někdy měla štěstí na nějaký vztah s mužem, který by o mě stál a děti byly pryč z domu, tak se seberu bez nejmenší výčitky svědomí. A jinak jak psala Hanka, je to vlastně skvělé, že nemluví. Radši toto než nadávání. A ztrapňuje se tím on.
 Karina 
  • 

Re: Re: Motivace k soužití?? 

(16.12.2005 9:24:43)
Evo 2 děti, nevím jestli Tě mám obdivovat za to, že držíš rodinu pohromadě nebo zatracovat, že se schováváš za děti (přece vidí jaký je mezi rodiči vztah a musí je to taky ovlivňovat) a z pohodlnosti nechceš ani nic řešit. Raději jsi se s tím vším naučila žít. Ale "všude je něco" a jsou i horší případy. Můj manžel má tyto sklony taky, má to po své matce - je tam ještě dominance a silná osobnost. V zaměstnání ideální, horší v soukromí. Jeho matka taky "žije ve svém světě". Znám ji přes 20 let,dřív to bylo lepší, ale spíš to jde věkem k horšímu. O ničem se s ní nedá diskutovat, všechno bere jako osobní útok a tak i reaguje. V okolí bydliště je rozhádaná s minimálně polovinou sousedů, takže tím pádem je vlastně dost izolovaná od kontaktů s lidmi. Buď se do každého s..e (obětavá ale nevyžádaná pomoc a rady)nebo je tam druhý extrém. Prostě všechno ode zdi ke zdi. Ve vztahu k nám a manželovi (její syn) je to obdobné a ještě je mezi námi navíc problém snacha-tchyně. Já jsem postupem času omezila kontakty s ní na formální úroveň. Manžel s ní nebydlí od 18 let a od cca 20-ti bydlí se mnou. Pokud se s ní moc nevidí, je to ok, pokud mají období, že se víc stýkají - i manželovy sklony se zhoršují. Matka ho dost ovliňuje svými potrhlými nápady atd. Tchán měl celý život dvě zaměstnání nebo různé brigády.A tak je to dodnes - je mu sedmdesát. Podle mě to byl jeho útěk od ní, ale nevím, až třeba onemocní a bude muset víc zůstávat doma, jestli to s ní bude k žití.
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Motivace k soužití?? 

(16.12.2005 17:01:25)
Ahoj Karino, co se týče tchýně - tak je to v bledě modrém co píšeš ty. A buď ráda, že žije tchán, kdyby byla vdova, to bys si teprve zobla. A taky jsem názoru, že některé osobnosti o co jsou vhodnější do zaměstnání, o to méně pro rodinný život. Moje tchýně sama taky zrušila všechny možné kontakty, vyrušila všechnu sebemenší námahu, která by se dala považovat za práci a teď má pocit, že je to náš problém a my máme řešit, že ona se nudí. Měj se.
 Janka 
  • 

Re: Re: Re: Motivace k soužití?? 

(19.12.2005 6:43:25)
Karino, to co jsi psala o tchýni, to já měla se švagrovou. Pořád nám určovala směr, ovlivňovla naše rozhodnutí a nakonec i měla podíl na našem rozchodu. Nikdo jí nikdy nesměl říct ne. Jinak bylo zle.
Můj manžel dost pil a jeho rodina ho v tom ještě podporovala. Nejhorší je, že si to nikdo z nich vůbec neuvědomoval, protože s ním nebydleli a nevěděli,jak moc mu ubližují. On byl jediný chlap v rodině a dost mu všichni vždycky pomáhali. Tři ženský v domě, asi si to umíš představit. A tak to bylo i v našem manželství. Dovolená, zaměstnání, víkendy. Než jsem pochopila, že mám i jinou možnost. Dneska jsem šťastná, že jsem mimo.
Jenže on je pořád opečovávanej a všichni z jeho rodiny mu podstrojují. Švagrová ho finančně podporuje, máma s tetou mu uklízejí a vaří. No prostě jedna krásná rodina, co drží pohromadě. Já mám husí kůži, když vidím na dispeji její telefonní číslo. Když jsme se s manželem rozešli, myslela jsem, že pochopí o co příšel a přestane pít a půjde do sebe. Opak - jeho zásoba alkoholu v lednici a úsměvy jeho sestry, no děs. Já ti mám pocit, že ho udržuje v alkoholovém opojení, aby ho mohla ovládat. On už nemá ani vlastní názor. Když k nám přijede a mluví s klukama, mám pocit, že mluvím s malým klukem. Je nedospělý a zcela ve vládě své sestry. A já chtěla, aby dospěl a převzal zodpovědnost.
Tak jsem tu zůstala sama s klukama a snažím se přežít. A že to nemám lehké, je pravda. Jenom se modlím, abychom z toho vylezli všichni ve zdraví a silnější. Můj syn snad tuhle etapu zvládne, je mi tak líto, že se musí koukat na svého nedospělého otce a bojím se, co to do budoucna udělá s jeho sebevědomím, musím mu hodně pomáhat.
Zatím Janka.
 Karina 
  • 

Re: Re: Re: Re: Motivace k soužití?? 

(19.12.2005 9:48:12)
Janko u Tvých kluků můžou teoreticky nastat dvě situace: buď můžou být časem jako Tvůj bývalý (ale u něho jeho nátura taky asi byla ovlivněna tím, v čem vyrůstal) nebo si z toho můžou vzít opačný příklad a zkušenost do života a být právě opační. Ještě že se pořád vracím k té mé tchýni. Je fakt děsná a já budu za chvíli v její roli a teprve teď se mi začíná v dobrém vracet všechno, co jsem s ní zažila, čím mi ublížila, co se mi nelíbilo - a snažím se toho vyvarovat. Před časem sem přispívala JANA M., která nevěděla co se synovou přítelkyní a nakonec vyšlo najevo, že JANA M. nikdy žádnou tchyni neměla (což může být i záviděníhodné) a tak nevěděla vlastně co s tím... a stále do všeho pletla svou MAMINKU a nechápala, že plete hrušky s jabkama (už si se dlouho neozvala JANO M.)..
 Janka 
  • 

Re: Re: Motivace k soužití?? 

(16.12.2005 12:53:08)
Evi, máš asi pravdu. Nebo jí máme všichni trochu. Je pravda, že mému synovi bylo 16, když jsme se rozešli a já ti dneska nevím, jestli ho to nepoznamenalo víc než kdybychom se nějakým způsobem domluvili a zůstali celá rodina. To, že jsem se měla rozvést, jsem měla udělat možná v ranném věku dětí a ne až když nám zaklepala na dveře puberta. Syn se obviňuje, že jsme se hádali kvůli němu, nechce chodit do školy, vůbec si nevěří.
Nechci svádět vinu na manžela, jeho pití byl tedy otřes, ale moje vina byla, že jsem to dovolila a nebyla jsem schopna ochránit vlastní dítě. Vlastě v tom vyrústal a teď babo raď. Co s tím? Psala jsem do rubriky "děti rozvedených rodičů", něco jsem se i dozvěděla, ale můžu ti říct, že dneska bych možná některé věci dělala jinak. Je mi to líto, ale některé věci už nevezmu zpět a to, že jsme nezvládli manželství, je šílená prohra i pro děti. Chovali jsme se jako sobci a dětem jsme nebyli schopni dát jistotu a zázemí, které potřebovali. Přestože kolem nich lítám, mluvím s nimi a dávám jim najevo, jak jsou pro mě důležití.
Všechno dochází člověku až když jsou problémy ve výchově, nebo když se dívám na syna, co nemůže v noci spát a trápí se a neví co má dělat.
Takže dneska jsem tu pro něho a budu se snažit ze všech sil vrátit mu jeho klid a spokojenost. Nevím jestli se mi to podaří, když poslední léta byla dost chaotická a pro chlapce zrovna ne ideální.
Takže jestliže udržuješ manželství hlavně pro děti, chválím tě. Díky Jana.
 Anonymka 
  • 

Re: Re: Re: Motivace k soužití?? 

(16.12.2005 15:31:46)
Janko, držím vám palce, ať vše zvládnete. Neumím ti dát radu, ale z tvého psaní cítím, z čeho i já mám obavy. Jsem rozvedená, mám dva kluky v pubertě. Zatím je vše OK, otec funguje velmi dobře. Vídá se s nimi téměř každý den. Ale stejně si někdy vyčítám, zda jsem neměla být tolerantnější, vydržet víc a své děti dovést do dospělosti v rodině, kde je máma i táta.

Zkouším si tvůj příspěvek představit v rubrice Děti rozvedených rodičů a ty reakce na něj.
Janko, dovedeš si představit, že bys do takovéto situace, kdy napínáš veškeré síly na řešení problémů se synem, přivedla domů nějakého svého partnera?
Jak by asi syn reagoval?
 Eva, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Motivace k soužití?? 

(16.12.2005 16:52:33)
Janko, díky za milá slova. Tak jak ty si kladeš otázky, zda jsi měla či neměla dělat věci jinak, kladu si je já zrovna tak. Někdy si říkám, nebylo by pro ně třeba lepší, kdybych se rozvedla? Nemá smysl tady všechno vypočítávat, co si říkám. Ale pak si řeknu dělala jsem co jsem v dané chvíli dělala, rozhodla jsem se tak jak rozhodla,rozhodovala jsem se podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemá se smysl k tomu vracet, nic tím neovlivním. Smysl má přemýšlet o věcech budoucích. Měj se krásně.
 Janka 
  • 

Re: Hádky 

(9.12.2005 13:45:47)
víc mě zajímá, co bude dělat až budete manželé a budete mít děti. Co budeš dělat až bude používat hrubá slova před dětmi, až příjdou skutečné problémy, a ty určitě příjdou až se narodí děti. Víš, jestli se snižuje k tomu, že tě uráží teď, jsem zvědavá, co bude dělat později.
Teď by mě ještě zajímalo, jak žijete. Protože mě se zdá, že ty pro klid hodně ustupuješ, alespoň mi tak vyzněla jedna tvoje věta. Jestli je to pravda, tak by jsi měla zkusit než se narodí dětičky, co v něm je. Protože mi to něco připomíná a to vlastní manželství. Někdy to začne a potom už není cesta zpět. Takže se nad tim zamysli. Hezky jsi vyjmenovala jeho kladné vlastnosti, ale jedna ohavná vlastnost to všechno zabije, jestli s tím něco neuděláš.
Zdraví Janka
 Kubula K. 


Re: Hádky 

(9.12.2005 22:05:26)
Ahoj Mio,

ne že bych věděla, co konkrétně s tímhle chlapem:-), ale jestli tě zajímá můj pohled na věc, tady je:

Předesílám, že osobně v nějaký happy end nevěřím. Žila jsem 18 let s otcem, který měl taky nutkavou potřebu dělat dusno a vždy pojmenovat viníka:-( (nejspíš v panické hrůze, aby někdo neukázal prstem na něj). A přestože měl a má spoustu dobrých vlastností (je zodpovědný, pracovitý, věrný, nepije, nekouří, dokonce ani nemluví sprostě atd.), život s ním byl peklo. Tím větší, že jsme tenkrát nikdo tak docela nesebral odvahu se mu postavit. Když jsem to nakonec udělala já (protože už jsem měla solidní žaludeční neurózu a bylo jasné, že něco udělat musím), zjistila jsem, že to JDE, ačkoliv se všichni vždycky tvářili, že je to naprosto nemožné. Hlavní věc, která zafungovala, bylo podle mě to, že pochopil, že se mu 1. dokážu vzepřít a vydržet v tom, 2. dokážu se postavit se na vlastní nohy a nevzít si od něj ani peníze, ani nepřijímat pomoc v jakékoliv formě (přestože by se bývala šikla), 3. dokážu být (důsledně) stejně nesnesitelná jako on. V případě konečného oddělení se dítěte od rodiče to takhle možná ještě jde, ale pokud by takhle vypadalo manželství, nevím, co by z něj zúčastnění vlastně získávali.

Dokud jste sami dva, dá se to ještě asi udržet v mezích, které tě jen "trápí" (promiň, jestli to zní, jako že to zlehčuju, tak to nemyslím), ale v okamžiku, kdy bys třeba byla na mateřské a byla na něm finančně závislá, máš o hoooodně horší vyjednávací pozici. Podle mě jestli mu teď "dokážeš", že ti na jeho výlevech (a potažmo na něm) nezáleží tolik, aby ses hroutila, je možná šance udržet to ve stávajících mezích (což si nejsem jistá, že to stačí). Pokud to necháš jít dál a necháš se tím deptat, pořídíš si s ním bydlení, děti atd. je myslím šance na nápravu skoro nulová a pravděpodobnost postupného zhoršování značná. (Nemám samozřejmě patent na rozum a výjimky jsou všude, ale všech asi pět případů tohoto typu, se kterými jsem přišla do styku, se nezadržitelně sunulo stejným směrem.)

Držím palce
Hanka
 Evka 
  • 

Re: Hádky 

(9.12.2005 22:51:14)
Milá Mio, z partnerského vztahu toto naštěstí neznám, ale měla jsem takového otce. Navenek klidný, tichý, nekonfliktní člověk, který si své frustrace vybíjel doma na manželce a dětech. Tedy, ne že by to bylo na denním pořádku, bylo to občas, ale také mi z toho bylo vždy zle od žaludku. Jako dítě jsem tím dost trpěla, od svých 18-ti let jsem bydlela jinde, ale vadilo mi to pořád. Myslím, že já i mí sourozenci jsme tím poznamenaní, i když každý trochu jinak. Už jako dospělá jsem o tom občas diskutovala se svojí maminkou, proč si ho vůbec brala atd. Říkala, že se zpočátku známosti přetvařoval, a když náhodou k nějakému výstupu došlo, tak se velice omlouval, že už se to nestane. Hodně tlačil na to, aby se brzy vzali, měli děti, no a pak už bylo na nějaké řešení pozdě. V manželství se už "nežinýroval", nepamatuji, že by se kdy byl komukoliv omluvil, maximálně to odbyl poznámkou "no vy toho naděláte". I když zrovna neměl záchvat vzteku, byla doma permanentně dusná atmosféra. S námi dětmi se téměř nebavil, vyžadoval svůj klid, děti ho obtěžovaly. Jinak byl ztělesněná ctnost - nekouřil, nepil, myl nádobí, škudlil peníze, prostě vzorný manžel. Navenek nikdy nepřipustil, že by mohla být chyba na jeho straně, jestli to někdy přiznal sám sobě, netuším. Jediné pozitivum, které na této situaci vidím s odstupem mnoha let, je to, že jsem velice obezřetně vybírala muže, se kterým chci strávit zbytek života - povedlo se, mám báječného muže, i když jsem čekala dlouho. Prostě představa, že bych mohla dopadnout jako moje maminka, byla pro mne výstrahou. Přeji Ti dobré rozhodnutí.
 Mona 
  • 

Re: Hádky 

(10.12.2005 16:26:07)
Čauky, taký mám takovou zkušenost a to 7 letou a můžu ti poradit pouze to co já udělám sama.
Nečekám, že se partner změní, ale raději se sama postarám o změnu... .
Taky nemá zachvaty stále, ale je to nepříjemné, jelikož se nekontroluje už ani před ostatními lidmi a klidně si zanadává na mne před společností a pokud mám náladu tak mu doma vysvětlím jak jemu by se líbilo takové ponižování, poté uzná že to přehnal, ale stále má svou pravdu, kterou si své výbušné jednání obhajuje.
Zrovna včera měl svou super náladičku a dneska dělá jako by nic. Dokáže ještě u ostatních vyvolat pocit, že to musel říci a jelikož jsem klidnější povahy tak se trápím a nikde u přátel to neventiluji, abych nebyla za chudinku.
Měj se hezky a nečekej, že se změní, ahojky.
 Mia 
  • 

Re: Re: Hádky 

(12.12.2005 14:22:08)
Všem vám děkuju za příspěvky. Příběhy jsou si velmi podobné. Možná to bude nějaký psychický problém. Myslíte, že by pomohl psycholog? Neznáte někdo nějakého? Nezkoušely jste to s partnerem nebo otcem?
Ptaly jste se, jak žijeme. Myslím, že docela dobře. Byt mám svůj, mám skvělou práci a relativně velký příjem. Přítel má dceru z předchozího vztahu, na ní je taky hodnej, ale občas taky ujede, když ho rozčílí. Jenže holka je teď v pubertě, tak ho dost provokuje a tahá z něj prachy a to se nedivím, že se někdy neudrží. Sprostě jí nenadává. Jinak k dětem, rodičům, kamarádům si tohle nedovolí. Děti miluje (i cizí-od příbuzných), hraje si s nimi, je super táta-to můžu vidět na chování k dceři.
Jinak pracuje, je manuálně šikovný, doma pomáhá, to je všechno OK.
Možná je to tím, že pochází z vesnice, jeho rodina žije tam, i jeho kamarádi. Nemá v podstatě žádného koníčka, rodiče ho nevedli k zájmům, žádný city tam nebyly projevovány, jsou skoupí na citové projevy nebo dárky. To je mi divný, přisuzovala jsem to té vesnici, kde vyrůstal, byl jak samorost. Možná není vychovaný nebo nevím. Kamarádi takový nadávky nepoužívají, jsou na ženy hodní (alespoň podle toho, jak vidím). On nadává i mimo, na ženský za volantem, na člověka, když mu vběhne pod auto. Používá takový hulvátský výrazy. Dokud to není mířeno na mě, tak to přecházím, ale když to říká mě, tak to bolí. Nechci, aby to dělal a nevím co s tím dělat. Má spoustu dobrých vlastností, nechci se s ním rozejít jen kvůli tomu. Poraďte.
 Kubula K. 


Re: Re: Re: Hádky 

(12.12.2005 22:36:07)
Mio, psychologa jsme s otcem zkoušeli několikrát. Jednou, to mi bylo tak 16, to na chvíli pomohlo, ale po pár týdnech až měsících se to vrátilo do obvyklého režimu.

Otec léta vystřihoval z Mladého světa Sally (to byly dopisy čtenářů, na které odpovídala psycholožka), měl pocit, že v jejích odpovědích vidí své vlastní myšlenky. Bohužel jako obvykle viděl z větší části to, co vidět chtěl. Mělo to celkem komickou dohru: Když bylo mému prostřednímu bratru asi 30 (a bydlel stále s rodiči), rozhodl se otec, že už mu (bráchovi) opravdu někdo kompetentní musí domluvit, že není únosné, aby šel ven, když mu to výslovně zakáže atd. (nedělám si srandu). Nějakým detektivním způsobem vypátral, kdo vlastně Sally je, a bratra k ní dotáhl. Během prvních pěti minut na ní chrlil, proč ho tam přivedl (neposlouchá, neuklízí si pokoj atd.), pak ho psycholožka poslala do čekárny a hodinu hustila do bráchy, že je čas se odstěhovat. Když jsem o té návštěvě slyšela, docela mě to nadchlo, tak jsem k ní začala chodit taky, a postupně jsem se dala trochu dohromady (asi si umíš představit, že dětství s takovým otcem z tebe právě vyrovnaného a sebevědomého jedince neudělá:-). Když jsem chtěla, aby tam šel i otec, odmítnul s tím, že se v ní strašně zklamal. (Mně možná zachránila duševní zdraví.)

Nevím, jestli to takhle funguje obecně, ale můj otec se s psychology kamarádil jen do chvíle, než zjistil, že s ním vždycky nesouhlasí.

Každopádně ti přeju hodně štěstí při rozhodování, je to určitě strašně těžké, protože teď se to jeví jako mizivé procento toho všeho, co mezi vámi je, ale bohužel si myslím, že to časem může narůst do obludných rozměrů a pak už člověk nevidí prakticky nic jiného, úplně ti to zahltí život. Byly doby, kdy bych ti nebyla schopná říct JEDNU JEDINOU jeho dobrou vlastnost, a to jich má fakt docela dost - tak šíleně mě to dusilo.

Držím palce
Hanka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.