| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jmelí už nikdy!

 Celkem 80 názorů.
 Miška, 3 děti 


Netrap se 

(12.3.2002 9:31:47)
Petro, tvoje vina to přece nebyla, tak proč se trápíš. Moji kluci zase, když byli malí seděli ráno v postýlce a jedli svíčky - to byl také šok a sháněla jsem, z čeho se vlastně svíčky vyrábí:-)
To se řekne, že člověk má přemýšlet dopředu a dopředu vědět, co děti může napadnout. Ale jsou takové náhody, jak jsi napsala - ulomí se kousek... tomu nezabráníš a na záchod se chodit musí. Nevyčítej si to, byla to sice hrozná zkušenost, ale na to se zapomene. Mohlo to dopadnout hůř, tak buďte šťastní, že se nic nestalo. Příště budeš vědět, co všechno od prcka čekat a díky tobě se i další maminky, které by tohle nenapadlo dověděly, na co si mají dávat pozor.
 Lucie 
  • 

deti 

(12.3.2002 10:05:22)
My jsme jako deti snedli zaviraci spendlik, leky, kousky stavebnice, voskovky... Mama nas nemohla uhlidat, proste se to neda. Netrap se, udelala jsi vse, co slo. Jina mama by treba od hanby k lekari vubec nesla.
 Andra 
  • 

Netrap se! 

(12.3.2002 10:48:17)
Netrap se! Malý to zvládl a to je hlavní. Víš, bezpečnostní opatření jsou důležitá, ale ne všemocná. Má babička neustále hlídala mé rodiče, zda mají léky uloženy, někde pod stropem, sama je měla v zamykatelné skřínce velmi vysoko no, a kde myslíš, že jsem snědla celou krabičku prášků proti vysokému tlaku? U babičky. Přišli jsme na nečekanou návštěvu, babička si zrovna brala prášky, tak je nechala na lince (absolutně jsem tam nemohla dosáhnout) a šli jsme s našima do obýváku. Já jako mimořádně hodné dítě, jsem šla zpátky do kuchyně s tím, že si budu číst dikobraz - bylo mi něco přes rok a ráda jsem si tam prohlížela obrázky. Všichni na mě viděli otevřenými dveřmi. No stačila chvilinka na to vytáhnout šuplíky a vylézt nahoru pro ty úžasné lentilky. Z celého toho si pamatuji - černý telefon, kterým volali sanitku, výplach žaludku, hadičku (měla jsem hrozné výčitky svědomí, že zvracím, protože už jako malé dítě jsem věděla, že se na veřejnosti zvracet nesmí a musel mě pan doktor hodně přesvědčovat, že se opravdu nezlobí). To jak jsem seděla vysoko na skříňce - když o tom teď přemýšlím, asi to byla normálně vysoká skříňka, jen jsem byla malá) a dlouhou gumovou zástěru až na zem. Jinak žádné trauma, tak neboj, že bude mít dítě následky. (Jo a naši ještě museli platit za pobyt v nemocnici, protože na mě nedávali pozor)
Babička mé rodiče také kontrolovala, zda mají kryty na zásuvkách a zrovna když mě hlídala na chatě (samozřejmě všude kryty) se porouchala televize. Opravář ji odpojil ze zásuvky a opravoval, pak ho babička pozvala na kafíčko do kuchyně – to se tenkrát dělalo a já jako šikovné děťátko napodobila opraváře, vzala šroubovák a hřebík a strčila je ne do televize, ale do zásuvky…. Užitečný důsledek … jako malá jsem později rozeznávala levou a pravou ruku podle jizviček – pravá palec, levá uprostřed – jediná závada při lyžování – rukavice.
Trauma z elektřiny žádné, jen naši tvrdí, že jsem se asi následující rok strašně bála opravářů.
Závěr – neměj žádné výčitky, děláš pro bezpečnost co můžeš a to je hlavní.
 bubak2 


Jmelí,kuličky a spousta jiných věcí 

(12.3.2002 12:24:54)
Určitě to tvoje chyba nebyla,děti se nedají uhlídat ani kdyby člověk nevím jak chtěl.Byla to sice trpká zkušenost do života,ale bylo to taky ponaučení.Chce to hlavně zapomenout i když to jde těžko.Náš syn si 2 letech zlomil ruku v zápěstí.A to jsem prosím stála u něho.Sedal si na jídelní židli a než si našel místo,spadl z ní.Dopadl na dlaň a zlomil si zápěstí a já ho nestačila zachytit.Byl to prostě mžik a on byl na zemi.3 týdny měl sádru až k rameni.Cizí lidi(víceméně)důchodkyně v obchodě se na mně koukali tim stylem,že já jsem krkavčí matka,protože já jsem mu tu ruku zlomila.No prostě hrůza.Můj bratranec si jako malý kluk nacpal kovovou kuličku do nosu,jeho rodiče seděli vedle něho a nevšimli si to.Kulička nešla ven a on se začal dusit.Nakonec se jim ji povedlo dostat ven,ale nevím jak.
Já však mám historku kterou jsem opravdu zavinila já,byla to vysloveně moje chyba,měla jsem a mám pořád výčitky svědomí,že jsem mému synovi mohla hodně ublížit.Snažím se na to zapomenout,docela to jde,ale pak mi to syn jednou za rok připomene a je to zase zpátky.Co jsem ale udělala to raději psát nebudu.Měj se hezky.
 Katka 


I tohle preboli 

(12.3.2002 13:23:27)
Mila Petro,

ze vsech povidanich o Vasem Tomaskovi, ktere jsi psala tady na Rodinu, mam dojem, ze absolutne nejsi nezodpovedna mama. Naopak, Tomik je pro Tebe a manzela vsim a staras se o nej, jak nejlepe umis. Rikam si, ze mozna proto si ted tolik vycitas tu nestastnou prihodu s jmelim. Protoze jsi delala opravdu maximum a najedou i to maximum bylo malo.
Myslim si, za kazda z nas si tim prosla, a nejednou. A nakonec ani tolik nezalezi, jestli to konci vyplachem zaludku, naplasti na cele a nebo jen poradne roztresenymi koleny. Clovek si muze donekonecna opakovat:"Proc ja jen neudelala to a to...." a neni nam to nic platne.
Nejdulezitejsi je, ze Vase prihoda mela stastny konec.Verim tomu, ze Tomik si uz na pobyt v nemocnici nevzpomene. Tobe se na to nepovede zapomenout nikdy, ale casem to bude bolet mene a vycitky budou mensi. Vubec to, ze jsi nasla odvahu o tom napsat, svedci o tom, ze to tak uz je.

Hodne stesti.

Katka
 Magdalena,1 dcera,9 měsíců 
  • 

Záchranka 

(12.3.2002 13:28:30)
Ahoj,naprosto chápu Tvé obavy o maličkého,jelikož naše malá neposeda je také všeho schopna.Stálo by za úvahu,zda v podobných situacích raději nezavolat záchrannou službu(155).Bylo by to zajisté rychlejší a elegantnější řešení.Nechci radit,ale čerpám z vlastních zkušeností,neboť já sama tam pracuji.Neboj se,že by Ti někdo kvůli tomu nadával ( alespoň já ve svém okolí žádného takového kolegu neznám),divila by ses,s jakými malichernostmi si nás lidé dovedou zavolat!Od opilců počínaje ,feťáky konče!Ale v tomto případě je to ROZHODNĚ NAMÍSTĚ !
P.S:Chování svých "kolegů" zdravotníků na dětském oddělení nehodlám komentovat,to víš,jsou lidé různí,a dokonce i zdarvotníci sami k sobě se nechovají vždy hezky,možná někdy ba naopak - já sama jsem opakovaně zažila jakožto pacient tak strašný přístp především sester(jmenovitě v porodnici!)že se mi z toho chtělo až brečet!
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Fakt se netrap a nevyčítej si to 

(12.3.2002 13:39:02)
Milá Petro ( a i ostatní maminky a tátové).
Každý, kdo někdy hlídal zdravé a čilé dítě tak mezi jedníma čtyřmi lety déle, než 36 hodin v kuse (a počítaly jste někdy, kolik těch hodin to bylo od narození až do třeba zde zmíněných 10 měsíců ?) ví, že ho to mrně načapalo pořádně nepřipraveného. A nebo Vám snad děti nikdy
- nenasypaly krabičku lentilek do pračky těsně před tím, než jste ji zabouchly a daly prát na 95°
- nevyběhly z obchodu právě když už máte nákup v tašce a zbývá zaplatit
- nezatáhly za ubrus, když na něm byl rozbitný servis s kávou či čajem
- nesáhly si na horkou plotýnku přes vaše upozornění, že pálí (moje dcera v 13 měsících se po mně úkosem koukla, pronesla "není pálí" a už to bylo)
- nehladili prvního děsného podvraťáka na ulici, jen jste koukly do výlohy
a spoustu jiného?
Pokud se vám to(či něco stejně vynalézavého)nikdy nestalo, můžete si připnout metál (a nebo začít léčit sklerózu)
Takže Petro, nic si nevyčítej, všechno dobře dopadlo a připrav se na další nápady tvého pokladu!!!
Simča
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Výslech při příjmu do nemocnice 

(12.3.2002 14:58:33)
Milé ostatní maminky,
v čerstvé paměti mám "vyslýchací proceduru" od lékařů. Je to totiž tak, moje dcera Tinka má určitou, dosti vzácnou metabolickou vadu. Při jakémkoliv podezření na zhoršení stavu se mám odebrat do nejbližší nemocnice, tam má dostat infuse a být, co nejrychleji transportována do Prahy na specializované oddělení.
Až potud v pořádku. Bohužel jsme (Tinka a já) se před nedávnem do takovéto situace ohrožení dostaly a urychleně jsme postupovaly přesně podle návodu.
Při přijetí v jedné mimopražské nemocnici (kterou musím jinak chválit, doktoři i sestřičky byli neskutečně ochotní a milí) jsme absolvovaly proceduru přijetí: jakýsi výslech-dotazních, týkající se i členů rodiny. Při tomto výslechu, zejména protože jsem byla dosti vyčerpaná, jsem upřímně odpověděla na všechny otázky týkající zdravotního stavu rodiny mé i mého manžela, došlo na podrobné dotazy týkající se invalidity mé sestry, a ani jsem neucukla při otázkách na příčinu úmrtí mého švagra, který byl narkoman. Výsledek: v předávací zprávě byl následující údaj: rodinná anamnéza - dítě vyrůstá v úplné rodině, sestra matky hluchoněmá (správně by mělo být neslyšící, němá rozhodně není, navíc ani upřesnění, že má vysokou školu, nepomohlo od vyškrtnutí těchto slov)a bratr otce narkoman, mrtev. Pokud by se mi dostaly do rukou takto označené papíry, očekávám dva asociály se zanedbaným děckem... Moje poučení pro příště: tato informace byla zcela zbytečná pro záchranu života Tinky, příště rodinné poměry raději zatajím!!!
 Ondra - 2 děti - 3 a 1 rok 
  • 

Naše nemocnice 

(12.3.2002 16:55:07)
Vůbec si nelam hlavu s tím co se stalo, i když věřím že zážitek to musel být hrozný, ale pro většinu lékařů je rodič který přiveze dítě mimo ordinační hodiny a nebo požaduje něco co není "běžné a normální" podivný tvor, spíše asociál, v mém případě otce i pedofil, někdy kombinovaný se sadistou, který dopustil že si dítě ublížilo. Vzpomenu-li si na své dětství a časté navštěvy zejména na chirurgii - šití, jsem klidný i přesto že dcera je po mě. Naučil jsem se jednu věc, trvat na svém, tvrdošijně a neústupně a hlavně vždy ( no s malými vyjímkami-větší zákroky ) trvat na tom, že budu u svého dítěte. Rozumný lékař Tvé důvody pochopí, nerozmného k tomu musíš donutit. Nevím jak by dokázal Tě odmítnout a jak by to racionálně odůvodnil. Přeji Ti pevné nervy a život bez problémů.
Ondra
 Jana 


Netrap se 

(12.3.2002 20:59:23)
Petro,
netrap se tím. Stalo se, odstát se to nemůže. Není to Tvoje vina, ani ta nejskvělejší matka pod sluncem nemůže 24 hodin denně držet dítě v náručí a od všeho ho chránit. Je smutné, čím si váš Tomášek musel projít, ale podle toho, co píšeš, se mu nic zdravotně vážného nestalo, je bez následků a z šoku se vzpamatoval.
Každá z nás musí občas čurat :o) a necháme děti bez dozoru. A zákon schválnosti funguje znamenitě. Nikdo si nemyslí, že si mu to jmelí podstrčila schválně, nebo že o své dítě nedbáš.

Pro pobavení malý příklad z našeho života: rekonstruujeme velmi starý byt, kam jen oko dohlédne, je nějaký materiál, nářadí, bordel. Opravdu se snažím do strhání těla udržovat jednu místnost pro Tomáška úplně bezpečnou. Ale byla jsem to já, kdo dal Tomovi do ruky křížový šroubovák v domění, že je to tlustá fixa. Naštěstí jsem si za chvíli všimla, s čím si hraje, nestalo se mu nic, ale zatrnulo mi. (a to přísahám, že fixu a šroubovák rozeznám bez problémů :o))

Nejsi v tom sama :o)
J.
 Alice,jedna dcera 
  • 

nase dcera zase snedla baterku od kalkulacky... 

(13.3.2002 1:12:10)
Ahoj Petro,
precetla jsem si Tvuj clanek a vzpomnela jsem si na to, jak dcera spolkla baterku od kalkulacky. Bylo to hrozne, protoze zijeme v Japonsku bylo odpoledne nedele. Ja jsem byla v kuchyni a manzel s dcerou v obyvaku. Najednou tam prijdu a dcera si otevrela suplik pod TV a nasla tam propagacni kalkulacku, kterou rozmontovala. To manzel sedel prakticky kousek od ni, ale cetl si noviny:-(! Kdyz jsme to zjistili, tak jsme se snazili vyvolat zvraceni, ale neslo to normalne se kdyz zacne vic plakat, tak se lehce pozvraci, ale ted ne, tak jsme volali do Prahy babicce co mame delat a ta nekam volala u nas k doktorovi a ten rekl, ze musi absolvovat vyplach zaludku a ihned do nemocnice... Tak jsme zavolali zachranku, protoze nevime, kde tady je detska nemocnice a hned prijeli a odvezli nas do nemocnice. Tam uz na nas cekalo asi 10 lidi od sestricek po doktory nejdrive s nami sepsali papiry a potom vzali dceru na panoramaticky ultrazvuk, aby videli, jestli skutecne tu baterku v zaludku ma a byla tam a jen se natrasala, jak dcera plakala... Nakonec nam rekli, ze 24 hod je to bezpecne a pokud to nevyjde, tak ji to budou muset nejakou sodnou s kamerou vyndat. Nakonec to dopadlo dobre druhy den jsme jeli opet na kontrolu a dcera uz to mela nekde dole ve streve a dalsi den jsme tam jeli znova, tak uz to vykakala, ale baterka byla cela cerna, ale nastesti neporusene.. Bylo to strasne, ale je fakt, ze u nas by ji hned delali vyplach zaludku a tady se opravdu snazili pro ten nejsetrnejsi pristup...... Tak jsme o zkusenost bohatsi a o jeden snimek s baterkou v brisku od nasi dcery na pamatku....
 michal 
  • 

jedovaté (nejen) rostliny 

(14.3.2002 8:45:58)
Zdravim maminky a tatinky,
pracuji na pracovisti, kde dotazy na jedovatost rostlin jsou caste, jsou vysledkem nasi zapadni "kultury". Zatimco 7 z 10 Cechu ma mobil a krome starsi generace kazdy umi pracovat s pocitacem, o prirode nevi vetsina naprosto nic.
Nedavno mi psala kamoska, ktera je na studijnim pobytu v Anglii: "Chodim tu po parcich a je to uplny balzam na dusi." Lide si nedokazou uvedomit, kolik hodnot tady komunismus znicil. Nejen fyzickych, ale zejmena tech dusevnich. A je to videt kolem nas. Podivejte se do Rakouska a k nam do parku. Tam, svezi zelen, barvy, tvary, pestrost. Kdo se zajimal o cakry, kolorterapii, vi, o cem mluvim. U nas - 10 druhu, ktere se stereotypne opakuji v kazdem parku, na kazdem sidlisti. Navic, otresny pristup lidi. Flasky, vajgly, papiry. Vetsina lidi si neuvedomuje, ze zije v popelnici. Srovnejte treba s Presovem, Kosicemi, Trencinem. Naprosto neco jineho. Tento ryze cesky pristup, spojeny se zapadnim stylem zivota, odtazenym od prirody se podepisuje na nasem zdravi. Deprese, stresy, mezilidske vztahy, koncici nemocemi naseho tela.
Kdysi objevil nejaky duchodce u detske skolky jednu jedovatou drevinu. Byla tady televize a nataceli se mnou nejaky stek. Nastesti byla pani redaktorka na rozdil od vetsiny ostatnich rozumna a vyznelo to, jak jsem chtel. Problem neni v jedovatosti rostlin, problem je v tom, ze ucime sve deti jak zachazet s prackou, s mobilem, s autem, ale neucime je, jak se chovat v prirode, ktere, at chceme nebo nechceme, jsme a stale budeme soucasti. Jakakoliv nase snaha se vzeprit konci nasim kolapsem.
Dalsi problem nasi republiky je v bolseviky nastolene neprofesionalite. Truhlar delal prezidenta, u nas kazdy ... dela fotografa, zahradnika, v kvetinarstvi prodavaji svadleny, strojarky, prodavacky textilu. Co o tom vi?
Kdyby (uz nasi) rodice misto sice pohodlneho prani mozku u televize zasli do botanicke zahrady nebo ven do prirody, udelali by pro sebe i pro sve deti mnohem vice. Neznalost prirodnich zakonu neomlouva... Je na nas, aby aspon nase deti byly lepsi...
 Pavlína ,devítiměsíční dcerka 
  • 

Pravda pravdoucí 

(14.3.2002 11:21:58)
Čau!
Z naprostého nedostatku času se omezím pouze na konstatování,že s Tebou ve všech bodech sohlasím.Snad kromě jednoho - domníváš se,že je "to" skutečně pouze ryze české? Domnívám se totiž,že totální morální,kulturní a vůbec všeobecný marasmus a naprosté ignorování všech "zákonů" estetiky se týká prakticky všech postkomunistických zemí bez výjimky,a tedy i Slovenska.Jo,bolševik dokázal divy!
 Radka, dva kluci (2 a 4 roky) 
  • 

Naražené nosy 

(17.3.2002 14:54:01)
Určitě se tím netrap, není to tvoje vina v tom smyslu, že bys zanedbávala péči o děti. Ale chápu celkem, jak jsi se v nemocnici cítila, když tě lékaři podrobovali výslechu. Cítila jsem se podobně už dvakrát, když jsme byli s našimi syny na pohotovosti kvůli tomu, zda nemají přeražený nos. Tomu mladšímu se to stalo když mu byl rok a půl, skočil metr ode mně zničehonic na houpacího koně tak šikovně, že přesně nosem dopadl na hranu, to jim ještě zase tolik podezřelé nebylo. Se starším synem se nám to ale stalo, když mu bylo teprve půl roku, on byl extrémně čilý a velmi rychle lezl a už obcházel nábytek, takže se takhle zničehonic rychle přemístil a postavil za židli, na které seděl nicnetušící manžel. Ten si stoupl ... výsledkem bylo dítě ležící na zemi pod židlí, jejíž opěradlo se mu jasně otisklo na nos a obličej. Nijak jsme nepřemýšleli o tom, jetsli je to věrohodné nebo ne, prostě jsme to takhle popsali u doktora a teprve tam mi došlo, že nám to moc nevěří, syn navíc byl takový drobný, takže vypadal spíše mladší a my tam vykládali, jak si stoupl. "Stoupl si sám, jo?" Aha..." říkal ten lékař. Naštěstí měli ty nosy v pořádku. Podobně hloupě si připadali naši známí, jejichž tříletá dcera si slušně rozřízla tvář ostrou stránkou časopisu.
Hloupé bylo, že
 Jana 
  • 

Jde o pristup 

(19.3.2002 13:13:53)
Ahoj Petro,
neodolala jsem a musim ti popsat prihodu,ktera se stala moji sestrenici.Pred peti lety se ji narodil chlapecek s rozsirenymi mozkovymi komorami - lekari rekli, ze musi byt minimalne rok sledovan a nesmi se do hlavy za zadnou cenu uhodit. Jako na potvoru byl hyperaktivi - jako vsechny "ostre" sledovane deti :o)). To, ze na sebe strhnul konvici s horkou vodou, spadl z postele (nastesti nizke, manzelske)rovnou na hlavu je jenom zlomek prihod, ktere musela jeho maminka ustat. Vse vyvrcholilo jednoho dne, prave v okamziku, kdy si sestrenice musela odskocit na zachod - sledujes tu podobnost ciste nahodnou? :o)) Chlapecek se rozebehl (byly mu, tusim, asi dva roky), nevybral zatacku a - lidove receno - to narval hlavou primo do zarubne. Praskla mu povrchova cevka, ktera se rozlila do obrovskeho hematomu pres celou hlavu - dovedes si predstavit ten rev. V nemocnici, kam jsem je oba transportovala na sestrenici koukali zhruba tak, ze vzala chlapecka palickou na maso pres hlavicku. Nasledoval jiz zminovany vyslech. Nastesti jsem zakrocila a cele osetreni jiz probehlo bez zbytecneho stresovani maminky i chlapecka. Vubec se netrap, hlavne, ze se nic nestalo.
Jana
 marie,28 let, 1 nevlastni dite, lekarka 
  • 

Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 0:35:53)
Draha maminko!
No to je opravdu hrozne,nechat drobecka napospas nasemu zdravotnictvi! Predstavovala jste si, ze ho vezete na wellness kuru, nebo jste chtela, aby mu zachanili zivot? Ubozatku vyplachli zaludek a dostal zivocisne uhli. Jiste nic prijemneho, ale snad to proboha melo smysl. Ten vyslech, ktery s vami kolegyne provadela, se nazyva anamnesa a neni vubec zbytecny, jak to vyzniva z vaseho clanku. Jeste, ze jste pri zakroku zustala na chodbe, jinak by se asi krome vaseho synka museli postarat jese o jeho kolabujici rodice.
Jo, mimochodem, mezi Hagiborem a nemocnici jsou minimalne tri samosky, takze nevim, proc by vam musel manzel jezdit nekam daleko pro jidlo.
Jinak velmi uprimny clanek, ktery dava nahlednout primo do nitra hysterickych,
rodicu.
P.S. Jestli tohle povazujete za nejhorsi den v zivote, tak budete asi jeste hodne prekvapena.
Rada bych slysela jediny rozumny duvod, proc by nemocnice mela vyvaret pro rodinne prislusniky, zdravych detskych pacientu. Nemluvim samozrejme o pribuznych opravdu VAZNE nemocnych deti (leukemie apod.)tam je situace diametralne odlisna a pro rodice VAZNE nemocnych deti je treba skutecne snaset modre z nebe. Takze budte rada, ze v takove situaci nejste.
 Miška, 3 děti 


Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 7:31:13)
Marie, máš z toho radost, že jsi mohla "další hysterickou" maminku takhle poučit a pokárat?
Nechtěla bych se setkávat s takovým personálem v nemocnici, který pokládá strach o dítě a o to, jestli o něj bude dobře postaráno, za hysterii.
 Marcela Alan 3a1/4r. 


Pro Marii 

(29.3.2002 22:44:08)
Nejsem nijak otrlý rodič, ale měla jsem v hlavě, že kdyby se u nás něco "katastrofického" odehrálo, jela bych s dítětem rovnou do dětské nemocnice "Ke karlovu". Je to snad onen, tebou zmiňovaný "Karlák"? Mám snad své plány přehodnotit? O Hagiboru jsem tedy žádná positiva neslyšela, spíš naopak, nemám na mysli úsměvy lékařů. Slyšela jsem ale,že se tam dost často pouštějí do věcí,které by bylo na místě provádět na odb.odd. Vlastně kecám,pos. jsem slyšela také. Dítě s fenylketonurií naopakléčit na Hag.,na tojsou tam prý super.Takprosímtě, jakje tos tímKarlákem? Ať už sitov té hlavě naplánuji.:)))
 marie 
  • 

Hagibor kontra Karlak 

(31.3.2002 13:31:06)
Hagibor je skutecne specialisovany na lecbu fenylketonurie a poruch stitne zlazy a jinych endokrinologickych (od zlaz pochazejicich)chorob.
Jak jiz receno, absolvovala jsem tam hlavni cast vyuky pediatrie a velkou cast hopitaizovanych pacientu tam tvori prave ty mene zavazne problemy, jako zapaly plic, tezsi chripky atd.,. Jestli se pousti do neceho, na co je v Praze jine odborne pracoviste, nemuzu ted posoudit, ale napr. revmatologicke problemy posilali prave na Karlak, do revmatologickeho ustavu atd. Takze ti ani nemuzu vlastne presne poradit, kam pri jakem problemu. Atmosfera na Hagiboru byla podle me jednoznacne "rodinnejsi" a rodice se mi zdali byti vitanejsimi, nez ve vetsi nemocnici Na Karlove. Moc dobre na me pusobila taky neonatologie v Krci, sama jsem videla, jak maminka privedla ukazat dvoulete dite, ktere tam jako predcasne narozene "vypiplali", lekari i sestry tam pusobili dojmem, ze jsou "v pohode".Z gigantickeho Motola zadne osobni zkusenosti nemam, ale udajne odborne pracoviste na vysoke urovni (chirurgie, intensivni pece). Kazdopadne v akutni situaci:dite se dusi, vdechlo cizi predmet, oteka mu oblicej po stipnuti vosy, ztraci vedomi, volat okamzite rychlou zdravotnickou pomoc a situaci presne popsat, v Praze prijedou rychle a vedi take, kde je napr. volne misto na intenzivni peci atd. Ty strasne minuty nez zachranka dorazi pozorvat, jestli jeste muze dychat, kdyz ne, zak honem dychani z ust do ust, tim se muze hodne zachranit. Nastesti takovych situaci moc neni, ale jeden nikdy nevi. Slupne-li dite nejake medikamenty nebo mate-li podezreni, ze to udelalo, volat ve dne svoji detskou lekarku, ta vas pak posle dale, v noci proste s ditetem horemepadem taxikem do nejblisi detske nemocnice, ktera ma moznost intenzivni pece, coz v Praze neni zadny problem, ale ne vsechny male nemocnice maji dostatecne vyaveni.
Jinak matkam sekernicim fandim jelikoz jejich deti jsou prave ty, ktere se dokazu i u lekare smat, umi si hrat s jinymi detmi v nemocnici atd.
Preji jen hezke zazitky, zatim cau.
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Karlak nebo Hagibor 

(4.4.2002 14:53:01)
Milá Marcelo a ostatní,
s Hagiborem nemám žádné zkušenosti, zato mám ale dosti zkušeností s "naší domovskou" nemocnicí Ke Karlovu. Navštěvuji ji již pravidelně sedm let, nejprve se svým synem Jakubem, který zemřel ve 4 měsících a nyní s Tinkou, které jsou skoro 4 roky a bohužel po mně podědila stejnou metabolickou vadu jako její bratr. Musím napsat, že za těch sedm let se nemocnice hodně změnila a přijde mi i změněný přístup lékařů a sester, možná je to také pod vlivem odlišné situace - poprvé jsem tam byla s dítětem, které od narození umíralo, teď tam docházím s dítětem, které až na několik zhoupnutí (poslední letos v únoru), které se pěkně vyvíjí a snad (klepu na dřevu) bude v pořádku. Tedy, lékaři i sestry mi připadají velice vstřícní, mohla jsem být u všech vyšetření, náběrů atd. Prostředí je docela pěkné, v čekárnách jsou herny, stěny vesele omalované, v nemocnici na oddělení je také herna. Na oddělení je pro matky k dispozici lednice a mikrovlnka. Návštěvy za námi mohly chodit kdykoliv mezi 9:30 a 19:00. Jídlo za mnoho nestálo, ale jak už někdo napsal -- není to hotel.
S dětmi nemocnými na fenylketonurii navštěvujeme stejné oddělení a asi chápu Marcelo, proč jste slyšela názor, že na Hagiboru je to lepší. Tady do metabolického centra chodí spousta případů z celé republiky, oni se chlubí, že jsou jediným pracovištěm, které dělá vzácné metabolické vady. Každou návštěvu (cca každý měsíc) se musím obrnit trpělivostí, v čekárně jsou pravé Lourdy, rodiče jsou nervózní (děti se musí nabírat určitou dobu po jídle), paní doktorka taky občas znervózní, většinou musíme počítat s přibližně hodinovým zpožděním. Na druhou stranu musím říci, že paní doktorka se vždy plně věnuje každému pacientovi a vše vysvětlí. Toť asi vše -- rozepsala jsem se jako Palacký.

P.S. Marie, já si o Vás vůbec nemyslím, že jste zlá
 Lucie, dcera Tinka 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 10:14:39)
Milá Marie,
narazila jsem na Váš dnešní příspěvek a nedá mi to, abych na něj nereagovala. Moje zkušenosti s vážně nemocnými dětmi jsou, a to snad nepřeháním, asi větší než má naštěstí většina populace. Jakožto člověk, který pobývá na dětském oddělení v nemocnici častěji, než je obvyklé, jsem si všimla, že lékaři nemají rádi rodiče dětí, které snědí něco nepatřičného. Vcelku je chápu, chvilka nepozornosti přivádí zcela zdravé dítě do nemocnice a lékaři proto nemají čas na vážnější případy. Ale na druhou stranu, komu se nikdy nestalo, že dítě v nestřeženém okamžiku si nevzalo nevhodnou hračku, popř. někam nespadlo? A který rodič nebyl v takovémto okamžiku rozrušený? Pokud mohu říci, jakýkoliv projev emocí je brán jako hysterie. Milá Marie, přijde mi, že toto slovo je užíváno příliš často. Pokud vím (já lékařka nejsem), tak hysterie je dosti závažné psychiatrické onemocnění.
A dále, mohla byste mi vysvětlit, proč do rodinné anamnézy, která je tak důležitá, bylo zapsáno úmrtí mého švagra na selhání jater z důvodu narkománie a jaký vliv mělo toto na jaterní onemocnění mé dcery?
 marie 
  • 

ahoj Lucie! 

(29.3.2002 6:45:08)
Tak se zda, ze to schytavam za vsechny svoje kolegy, nekdy skutecne priserne osoby, ale neva..
Vzdyt ja proboha nemam nic proti rodicum, jejichz deti sluply neco nepatricneho, stava se to denne a vetsinou se to v pohode zvladne, taktez delam-li na oddeleni diteti infuzi, drzi ho na kline matka, sotva se dite probere z narkozy, odveze si ho na oddleni rodic atd.
Za pouziti slova hysterie se omlouvam, medicinsky je to nespravne, ale obecne pouzito bylo videt co myslim.
To, ze se v anamnese tvoji dcerky objevil svagr-narkoman, asi zadny vyznam nema, ale mluvi pro toho, kdo anamnesu odebiral, ze se podrobne vyptal, jsou totiz situace u nekterych dedicnych chorob, napr., kdy je dulezite znat pokrevne pribuzne postizene i pres. "par kolen." Z dalsich prispevku je videt, ze vetsina populace je na lekare pekne nastvana, piste dal, zajima me to.
 marie 
  • 

ahoj Lucie! 

(29.3.2002 6:45:14)
Tak se zda, ze to schytavam za vsechny svoje kolegy, nekdy skutecne priserne osoby, ale neva..
Vzdyt ja proboha nemam nic proti rodicum, jejichz deti sluply neco nepatricneho, stava se to denne a vetsinou se to v pohode zvladne, taktez delam-li na oddeleni diteti infuzi, drzi ho na kline matka, sotva se dite probere z narkozy, odveze si ho na oddleni rodic atd.
Za pouziti slova hysterie se omlouvam, medicinsky je to nespravne, ale obecne pouzito bylo videt co myslim.
To, ze se v anamnese tvoji dcerky objevil svagr-narkoman, asi zadny vyznam nema, ale mluvi pro toho, kdo anamnesu odebiral, ze se podrobne vyptal, jsou totiz situace u nekterych dedicnych chorob, napr., kdy je dulezite znat pokrevne pribuzne postizene i pres. "par kolen." Z dalsich prispevku je videt, ze vetsina populace je na lekare pekne nastvana, piste dal, zajima me to.
 Iva, 2 děti 
  • 

Pro Marii, zážitky s "lékařkou" 

(12.4.2002 13:37:29)
Chceš-li vědět jaké máš také kolegy, popíšu Ti historku s chirurgie. Dceři bylo asi 1 1/2 roku, když se pověsila manželovi na ruku, zatočila se a začala "řvát". Lekli jsme se, že má něco s rukou a jeli jsme na chirurgii. Přijala nás paní doktorka, kolem které se sestry plazily stylem paní primářko sem, paní primářko tam - osobně jsem ji neznala a jméno jsem zjistila až následně ze zápisu o úrazu. Počala vyšetřovat dceru stylem - dej ruce nahoru!!! Lucka brečela, ruka jí bolela, nechtěla ruce zdvihnout i když jsem kolem ní šaškovala stylem "Ukaž jak jsi veliká". Když už se mi zdálo, že přestane a uklidním ji, pravila paní primářka: "Jestli to neuděláš, maminka půjde domů". Lucka začala nanovo, paní doktorka řekla, že to nic není - nějaká vyskočená a zakočená šlacha nebo co? a ať jí dám ruku na šátek. A že to časem přebolí. Nasedli jsme do auta a jeli k naší pediatričce, protože, jestli měla ručička přebolet sama od sebe, chtěla jsem léky na bolest. Tuto svou historku jsem naší paní doktorce vylíčila a až ona mi vysvětlila toto zacházení. Řekla mi: Prosím Vás si z toho nic nedělejte, ona je major (bývalá vojenská doktorka) a s dětmi neumí vůbec jednat. Z toho plyne poučení že potkáte-li v nemocnici majora, prchejte. Měli by být ovšem alespoň označeni. Nic ve zlým, zažila jsem víc výborných doktorů. (A v neposlední řadě Vás naštěstí tak často nepotřebujeme)
 Radka 
  • 

Milá Marie - lékařko, k ubohému drobečkovi 

(28.3.2002 12:49:58)
Občas sama sebe přesvědčuji, že můj ambivalentní vztah k lékařům je do jisté míry dán mou povahou a že třeba už se to s jejich chováním ke klientům lepší. Díky vám a vašemu karatelskému tónu jsem se ale ujistila, že jsem v pořádku. Skutečně nejspíše ještě platí, že bílý plášť rovná se vstupenka do klubu nadřazeného chování těch, kdož o pacientech mluví jako o pacoších a o rodičích jako o hystericích.
Nevidím jediný důvod, proč by dítě byť s banálním zdravotním problémem mělo trpět třeba jen "pouhou" neochotou, nevlídným chováním a podobně.
Pokdu dje o vyvařování v nemocnici, vím, že není v silách lékařů to změnit, ale ráda bych si platila jídlo ze svého. Když jsme byla loni se svým rok a půl starým dítětem v nemocnici dvě noci s laryngitidou, dávali mně normální jídlo a jemu údajně dětskou dietu - třeba tvrdé hovězí a rýži a to přesto, že jsem je upozornila, že má dva zuby.
 Jarka, dvě dcery 


Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 13:50:28)
Marie, už jsem začínala doufat, že doby, kdy lékaři mluvili s pacienty nadřazeně pominuly. Škoda, jak vidím, jde to dál - jste poměrně mladá, vystudovaná již za jiného režimu, ale ve svém přístupu si s "kovanými" lékařskými kádry nezadáte. Opravdu by mne zajímalo, proč si myslíte, že si něco takového můžete vůči někomu jinému dovolit. Doufám, že vám neuniklo, že pacienti nejsou vaši podřízení! Pacient - potažmo rodiče dětského pacienta jsou pro vás partnery, klienty, jsou stejně tak svéprávnými a rovnoprávnými lidmi jako vy. Nelíbí se mi ani trochu váš výsměšný, ironický tón, jakým jste se zde prezentovala. Myslím, že to nemáte zapotřebí.
Dovolím si vám připomenout jedno pravdivé úsloví, které jistě dobře znáte. Zkuste se podle něj i řídit.
"Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj."

 Macumba 


Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 14:52:55)
Marie, promiň, ale nemohu napsat milá. Tvůj příspěvek na mne vyznívá tak povýšeně, že doufám, že se k tobě jako lékařce nikdy z mojí rodiny nedostane. Jak můžeš být tak necitelná k matce, která má kvůli své nepozornosti obrovské výčitky. Jejíž synek bude teď dlouho trpět tím, že podstoupil takovýto zákrok a poté byl odložen bez maminky. Uznávám, že je asi lepší pro rodiče nevidět trápení svého broučka, které musí podstoupit, ale naprosto nemohu souhlasit s tím, že jej potom odloží do postýlky a teprve poté jdou s rodiči sepisovat protokol. To není možné v průběhu zákroku??? Maminka by neslyšela zoufalý pláč svého dítěte a brouček by hned po zásahu mohl být předán do její péče.
V tvém příspěvku chybí citlivý přístup!!! A chybí-li tady, jak to asi vypadá v Tvé ordinaci!!!
 xyxyx 


Re: Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 16:27:43)
Dovolim se zeptat kde pracujete aby se moje rodina a siroke pribuzenstvo vasi ordinaci mohlo zdaleka vyhnout.Mela jsem parkrat tu smulu,ze jsem musela s malym do nemocnice na Hagiboru(no coment!).Ted zijeme tri roky v Belgii a zde v nemocnici byli moji synove take parkrat.Muzu rici,ze pristup byl DALEKO a NESROVNATELNE lepsi.Nedavno(je to asi tyden) muj trilety syn uklouzl ve vane a mel peknou ranu na spodnim rtu. v nemocnici me vsichni uklidnovali,ze se to stane a nemam si ci vycitat.Predpokladam,ze na Hagiboru( a u vas v ordinaci) by na me koukali jako ze jsem kluka minimalne prastila palickou po hlave a hlavne jak se to vubec mohlo stat?!Nemam pravdu?Zatmco synka vysetrovali a to za me pritomnosti velice mila sestra psala anamnezu aza me pritomnosti se take delo vse ostatni.A nejenom ze jsem tam byla ja ale take muj manzel a muj starsi syn.A nikoho nikdo neposlal ven.Dovoluju si tvrdit ze stakovymto pristupem k pacientovi a jeste detskemu by jste v Belgii letela!!!
 Radka, dva synové 
  • 

Re: Re: Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 16:50:49)
Marie, ještě něco. Ty skutečně považuješ za normální třeba to, když lékařka vyhazuje, a to skoro doslova, z ambulance (Krč, oční klinika) matku, která chce být se svým pětiměsíčním dítětem, ktermu budou vyplachovat oční kanálky? Já se vyhodit jen tak nenechám, ale je mi jansé, že spousta rodičů není tak rázných. Doufám ale, že nás otravných bude přibývat, konec konců jde o naše děti.
Proč? Aby lékaři nikdo nekoukal pod ruce? Já tuším, jak asi bude znít argument - že rodiče zkolabují, že nevydrží pohled na plačící dítě atd. Já si to tenkrát uhájila, ale fakt mě to šokovalo, že si lékařka vůbec dovolila mě posílat ven! (Ona vůbec byla taková chápavá. Mohlo jí být tak 30? Když jsem ji prosila, aby nás vzala hned v době, na kterou jsme ostatně byli objednání, protože můj starší syn je hyperkativní a čekat v holočekárně s takovým dítětem mezi ostatními dětmi a nechápajícími rodiči bylo útrpné, a proto jsme přišli na čas a chceme v ten čas jít na řadu, řekla, že nevidí důvod, proč by tam nemohl čekat, když to vydrží i jiné děti.)
Když jsem se svým mladším synem chodila na jinou kliniku, kde mu brali pravidelně krev kvůli kontrole protrahované žloutenky, tamní sestry (Klinika dětí a dotorstu, Karlov, Praha )naštěstí považovaly za normální, že já jsme ta, která ho drží a mluví na něj uklidňujícím hlasem. Jen mě upozornily, že bude plakat, což jsme chápala.
 xyxyx 


Re: Re: Re: Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 16:59:00)
Ahoj Radko,muzu se zeptat jestli neznas nejake figle u tveho hyperaktivniho synka?Ten muj je take hyperaktivni,bere Rilatin ale ten nepusobi vecne,takze co potom?Uplne te chapu,ze chodit s nim nekam a pak tam cekat je o nervy.Zejmena duchodkyne si neodpusti poznamku o spatne vychove a mlade matce.Diky za odpoved.Mimochodem jestli jsem nekde musela cekat i kdyz jsem byla objednana,nechala jsem kluky at si delaji co chteji,na pripadne"utoky" jsem odpovidala,ze neni moji vinou,ze musime cekat.a bylo to,parkrat se to opakovalo a nakonec nas radsi vzali:-)
 Natálie 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(24.2.2009 13:01:32)
Ahoj,
chtěla bych Ti říct, že Tvůj drobeček z temperamentu vyroste až bude větší. Na Rilatin si dej pozor, i když lékaři říkají, že je vše v pohodě, má dost nepříznivé účinky a je silně návykový. Dává se dětěm pro zklidnění, ale dle výroků maminek jsou jejich děti pak jak opařené. Pořádně si nehrají, nejsou šťastné a na pískovištích se jen nemotorně motají a hledí skrz kamarády. Takže jsem Tě chtěla varovat. Vím, že když ho nebudeš ničím dopovat, bude to pro Tebe náročnější,ale budeš mít zdravé dítě a to je určitě přednější. Tak se měj hezky a zdravím Tebe i Tvého klučinu. Natálie
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 17:16:15)
Marie, asi trochu zapomínáš na jednu dost podstatnou věc. Pro každou mámu (které pochopitelně záleží na dětech - krkavčích matek tady mnoho není) je každý problém týkající se jejího dítěte tím absolutně nejhorším. Nám totiž chybí srovnání. Až v nemocnici, kde klukům operovali kýly jsem si uvědomila, jaké máme štěstí, že jsou to jen kýly. Tohle srovnání leckomu chybí. A taky nám to nedochází - nakonec proč by mělo? Moje dítě má nějaký zdravotní problém a pokud se nejedná jen o rozbitá kolena, vždycky je závažnější. Ty jsi trochu deformovaná svou profesí, a to nemyslím ve zlém. Prostě víš, co všechno se může stát a že jsou na světě podstatně horší věci. Já si jako matka tohle prostě nepřipouštím.
Taky mi vadí, pokud mne lékařka vyhazuje z ordinace, nejsem totiž ten typ, který by se bránil, ale ani hysterka, která bude šílet, když bude její dítě brečet. Chápu to, a napoprvé jsem byla i ráda, protože Lukáškovy krevní odběry proběhly tak nenápadně, že si jich ani nevšimla. Napodruhé brečel, volal mně, - zvenčí byla na dveřích koule a já měla pocit, že je snad rozkopu. Taky jsem se ozvala, že mne mohli vpustit dovnitř. O nic nešlo. Ale nebyla jsem tam, kde mně moje dítě potřebovalo. Stravu a ubytování v nemocnici neřeším (byli jsme tam jen týden v době, kdy jsem kojila), je mi naprosto jasné, že jde především o ty prcky a že nemocnice není hotel, ale to, že mne leckterý lékař pořádně neinformuje, přičemž jde o moje dítě, neboť předpokládá, že jsem přinejmenším zdravotní sestra, takže o to musím opravdu bojovat, i to, že některým lékařům chybí trocha empatie, protože nejen ten prcek, ale i ti rodičové leckdy trpí, převážně nejistotou, to je prostě fakt a velká škoda. Pro obě strany.
 marie 
  • 

Super reakce 

(29.3.2002 5:58:44)
Ahoj vsichni, jsem skutecne rada, ze muj clanek rozpoutal takove reakce.
asi jsem se sama vykreslilla jako silene monsrum v bilem plasti, ktere deti prinejmensim skrti na stetoskopu a rodice prhlizi jako rodne lany. Sorry, ale vyprovokoval me k tomu ten preslazeny a ufnukany clanek one matky, jejiz dite sluplo to jmeli. A hlavne veta: nechat dite napospas nasemu zdravotnictvi.
Takze nekolik korekci:
1.Nensnasim kolegy, kteri s pacienty, nebo s rodici deti jednaji opovrzlive, povinnosti lekare je pacientovi vysvetlit, umerne schopnostem a stavu pacienta problematiku, to naokraj. Za druhe mam sve pacienty rada, to znamena, ze si s nimi povidam nejenom o "nemoci".. a o tech neprijemnostech, ktere k ni patri.
2. Jsem naprosto pro, aby NEHYSTERICKY rodic byl s ditetem pri zakroku, jako je tereba "pichani ucha", krevni odber, nebo zmineny vyplach zaludku. Jestlize ovsem rodic omdliva jiz u prihlasovaciho okenka, je lepsi ho nechat venku, jeho stres se totiz jen prenasi na dite. Pritomnost u zakroku musi mit sve hranice, jako anestesiolzky se me rodice casto ptaji mohou-li s ditetem napr. na operacni sal, asi si neuvedomuji, jak by na ne asi pusobilo, videt, jak nejdrive drobecek dycha anestetikum, kratce pritom kouti ocima nez upadne do bezvedomi, pak se mu vsune do krku podivna vec a tahne se za to smerem k nebesum, pak jeste taakovou veelkou trubici a nedlouho potom prijde kolega a ten obratne s nozem narizne trislo a te krve pri tom a ten drobecek tak bezbranny... . Proste rodice jsou casto mnohem vic stresovany, nez ty deti a kdyz to prckama clovek trochu umi, tak si s nami mali pacientici jeste uzijou dost legrace a ani moc neplacou.
3. To same k pritomnosti rodicu u hospitalizovanych deti, u ZDRAVYCH deti, ktere kratce onemocnely... .
V pripade hyperprotektivnich matek naprosto kontraproduktivni, ty dovedou ubohou ratolest neustalymi otazkami "je ti teplo, boli to, je ti spatne, " a neustalym vzdychanim totalne rozhodit.
Navic si casto neuvedomuji, ze pta-li se lekar ditete, kde ho to boli, neodpovida matka "boli ho to tady dole, tak jako tlaci.. ", ale jiz pomerne male dite ukaze a to presne, kde ho to boli, starsi to dokonce (nemaji-li inteligencni deficit) pomerne presne slovne popisi.
4. Jak jsem jiz psala TEZCE nemocne deti, vyzaduji uplne jiny pristup, tam je nutno ZOUFALSTVI a to bohuzel zoufalstvi opravnene,a s nim spojene vykyvy nalad rodicu akceptovat a take to kazdy dela.
5. Mezi kolegy lekari a lekarkami se najdou namysleni a cynicti debilove, znama pravda, ale ti se rekrutuji hlavne ze stredni generace, ktera ma jeste zakorenene socialisticke principy. My mladi jsme vetsinou jinak nazorove orientovani a ti uplne stari (ale tech uz moc neni) maji jeste tu starou skolu. Ale at namyslenec, nebo prijemnak, doktori a i dost sester, vedi co v danych situacich delat a neni nasim zajmem pacienty ani mucit ani zabijet. Nejsme ale vsemocni a bohuzel ani neomylni.
6. Jsem deformovana svym povolanim, nebot nejenom, ze diky nemu nemusim provozovat zadny adrenalinovy sport, ale umoznuje mi videt, nebo lepe videt skutecne hodnoty.
7. Ad Hagibor, kde jsem sama absolvovala pediatrii, co se pritomnosti rodicu tyce, pomerne otevrena klinika s vetsinou nadprumerne (k pacientum :-)))milymi lekari. Kdo je otrly a rad experimentuje, muze si to s ratolesti zkusit na Karlaku.
No, tak jsem to s prestavkami dopsala a muzu se jit opet vesele dalsich x hodin venovat a) muceni, terorizovani, vyhrozovani pacientum a aplikaci jedu, b) zavadeni infuzi za ucelem odstraneni bolesti, provadeni narkoz, a vedeni pre- a postoperacnich rozhovoru. Proste zacina dalsi krasny den...
Mejte se.
 marie 
  • 

Maly dodatek 

(29.3.2002 6:10:06)
Na Hagiboru nepracuji.
Jo, piste jeste jake mate zkusenosti s lekari, na horrory jsem zvykla z denniho zivota, takze zadne servitky.
To, ze platim ve svem pracovisti za jednu z nejtrpelivejsich mi asi nikdo neuveri, ale nemusite se bat, sance, ze se ke me dostanete jako pacienti je z geografickych duvodu velice mala :-).
Zla Marie
 xyxyx 


Re: Super reakce 

(29.3.2002 9:00:39)
Jestli jsem to spravne pôchopila tak mas na male pacienty dvoji metr:kdyz nekdo jen spapa jmeli tak je to podle tebe blbost a s matkou je nutno zachazet tak jak to popsala ona matka.Mimochodem jeji pribeh se mi vubec nezdal ufnukany a preslazeny.Vyjadroval pocity matky,zadne hysterky.A za druhe kdyz nekdo vazne onemocni tak pristup k rodicum ma byt PRAVE PROTO vyrazne lidstejsi?To dost dobre nechapu proc VYSTRASENA nikoli HYSTERICKA matka nema pravo na normalni zachazeni.
 marie 
  • 

Jo, dva metry 

(31.3.2002 13:45:08)
O metr na male pacienty vubec nejde, na ty mam, alespon ja osobne, metr stejny, dvoji metr jestli to vubec jde takhle nazvat, mam a za tim stojim, jaky servis, nebot moznosti ceskeho zdravotnictvi nejsou zrovna nadbytecne nabizet rodicum tech deti (jidlo, luzka). Take pristup k matce ktera krici a place a rve si vlasy, jelikoz ted je jiste, ze jeji plesate sedive a unavene dite ted uz najisto zemre,je a musi byt jiny,nez k matce, ktera tohle dela v pripade, ze dite ma 38(teplotu),a ona musi jeste pul hodiny pred ordinaci cekat.
Nechce-li sedmilety leukemik otevrit pusinku, pak prijde detsky lekar (nebo anestesiolog)za deset minut a zkusi to znovu, nebo ceka, az promluvi a koukne se rychle dovnitr.
Nechce-li ovsem sedmilety kandidat na operaci kyly otevrit pusinku a matka ho v tom jeste podporuje, "vite, ono se mu proste nechce, mas strach vid", tak je ten pristup taky jiny.
Bohuzel ted musim zrovna pryc, ale piste dalsi reakce na setkani s mymi kolegy, at vim ,co jinde deje.Ahoj
 lipoo 


Re: Jo, dva metry 

(1.4.2002 10:32:48)
Taky přispěji svou troškou do mlýna. Taky nepatřím mezi ty rodiče, kteří se dokáží vecpat do ordinace, i když je vyhodí. /upřímný obdi/. I když někdy je fakt,že potom některé děti víc vyvádějí, protože cítí oporu. Vím, že třeba moje neteř, když je s maminkou, tak je hrozná hysterka, když je ale s někým jiným /sestrou nebo tatínkem/ ani nemukne.
Takže i my jsme se setkali s oběma typy zdravotníků. Jeden byl třeba ve Zlínské nemocnici, oddělení nukleární medicíny. Syn měl tenkrát čtyři roky, a sestra /nebo doktorka, bylo jich tam nějak moc/ mu chtěla píchnout injekci. Řekla mu to, a syn samozřejmě začal kroutit hlavou a řekl, že ne. Byla jsem tam s ním... Načež ta dotyčná dáma začala zvyšovat hlas, a říkala, že když to nebude po dobrým, tak mě pošlou ven a oni už si poradí...!!!!! Na tyto slova, která manžel slyšel venku na chodbě, vpadl do ordinace se slovy Ať ho nechají na pokoji.... a začal synovi domlouvat po dobrém. Trošku se s personálem chytly, personál ho bral jako "hysterického" otce, a potom si syn nechal injekci píchnout. Neberte to jako , že by ho rozmazloval, chudáčkovi chtějí píchnout injekci.... protože potom synovi venku domlouval, že tak se chovat nesmí.... Ale je fakt, že teď už na nukleární medicínu jezdíme raději do nemocnice, která je od nás 100 km. Doktorka se nakonec jakoby omluvila, že oni toho dneska měli už dost, že měli samé malé děti...tak jsou už "unavení". Přitom je to zákrok dělaný na objednávku, tak si nemají objednávat tolik malých dětí, když už na to nejsou pschicky vybavení.
Na druhé straně je fakt, že jsou i hysteričtí rodiče a rozmazlené děti. Když jsem byla navštívit oddělení ORL, tak byl z ordinace slyšet šílený řev, přímo jekot. Načež z ordinace vyběhl asi osmiletý! kluk, a letěl přímo ven. Poté vyšla jeho matka, se slovy on mi už utekl na ulici? se začala oblíkat a brala bundu i synovi. Poté si stěžovala, že ji doktor říkal, že má nevychované dítě, a on mu přitom pichal ucho! K doktorovi chodíme pomalu každý týden se synem asi pět let, a je to pěkný "flegmatik" a jen tak ho nějaký řev nerozhází. Načež vyšel doktor a šel si převlíkat košili. Takže nevím, co mu ten kluk provedl, jestli ho poplival nebo co...... Takže asi musí být dvojí metr na rodiče!
Jinak minulý týden vyšel v Mladé frontě článek o pobytu dětí v nemocnici a jejich rodičů. Doporučuji k přečtení, v sobotních jsou ještě názory, a taky co se týče placení. Dost mě zarazilo, že v jedné nemocnici chtějí 800 za noc! A ještě pan ředitel nebo kdo píše, že přece hotel je ještě dražší. Jenže do nemocnice asi nejde nikdo dobrovolně, že?Já jsem byla se synem v nemocnici nedávno, a neplatila jsem ani korunu, protože jsme spali na jedné posteli! Uplně mi to stačilo, a jídlo jsem si vzala svoje. Také mi ho musel manžel donést, protože jsem nepředpokládala, že tam se synem budu moci zůstat.Stále se mě ptali, jestli chci jít s ním, i když ho vezli na operační sály. Takže jsem s ním šla až do toho předsálí, kde jsem na něho mohla počkat. A přitom tam vždycky převlékali pacienty, tak mě prostě poprosili, jestli můžu jít počkat na chodbu, než je převlečou a bylo to.
No ještě bych mohla napsat další a další zkušenosti, ale už jsem dost zaplnila stránku. Jinak syn byl taky cévkovaný, a prožil si všemožné zákroky, takže jsem už taky trošku "otupěná" co se týče nějaké "hysterie".
 Miška, 3 děti 


Re: Re: Jo, dva metry 

(1.4.2002 10:58:11)
Je pravda, že doktoři mají nejraději děti klidné a takové, co si nechají všechny zákroky v pohodě líbit. Ale pokud se setkají s dítětem, které vybočuje s tohoto jejich normálu, tak se mění i jejich chování, tak jako maminčino, když ji dítě zlobí. Když dítě zlobí, je i maminka nervozní, nemůžeme se divit doktorům, že jsou ještě víc, než maminky. Maminky jsou na chování dětí zvyklé a vědí, že nic nezmůžou, že prostě dítě takové je.
Já jsem nikdy s doktory neměla problémy, nemusela jsem se s nimi dohadovat a hádat, protože moje děti jsou na lékařských ošetřeních v pohodě. Se synem jsem chodila na proprachování nosních dutin, když mu bylo 7 let. Muselo to být pro něho hrozné, ale on to zvládal jen se slzami v očích. A doktorky ho strašně moc chválily a stěžovaly si na děti, které musí při takových zákrocích držet málem ve svěrací kazajce. Ale s tím přece musí každý doktor počítat. A tak jako my v práci měli kurzy chování k zákazníkům a obchodním partnerům, tak i oni by měli mít kurzy - jak zvládat děti.
Nejhorší pro maminku je, když v ordinace "schytá" od lékaře, že má dítě rozmazlené a že je zlobivé. Ale jen ona moc dobře ví, že to dítě takové je a že se v některých situacích prostě zkrotit nedá.
Na dítě platí laskavé chování. Pokud začně lékař v ordinaci nervóznět a mít chování podrážděné, je jasné, že i dítě je tím pádem zlobivější. Když sestry nebo lékař umí dítě i při zákroku bavit a zabavit ho, tak to s dítětem jde hned lépe. Jenže na tohle lékaři nejsou. Oni jsou na to, aby léčili.
Já mám naštěstí opravdu zkušenost jen s lékaři, kteří byli klidní a trpěliví. Možná ale jen proto, že i moje děti byly klidné a trpělivé.
 Radka, dva kluci 
  • 

Re: Jo, dva metry 

(1.4.2002 11:20:26)
Marie, tak se nám tady tady ta diskuse rozjíždí několika směry. Jeden je o tom, jací jsou vlastně rodiče, například sekerničtí a hysteričtí a ten druhý hlavní pak o tom, jaké je vlastně zdravotnictví.
Já naštěstí mám s dětskými hospitalitzacemi zkušenost jen jednu, když naše mladší dítě, v té době rok a půl staré, chytilo laryngitidu a před půlnocí nemohlo moc dýchat a jak strachy brečelo, jen se to zhoršovalo, studený vzduch nepomáhal, to jsem tedy i já volala pohotovost (mít auto a nebýt sama doma s dvěma malými dětmi, jela bych tam sama, to jen na vysvětlenou, že nechápu zdravotnictví jako servis), lékařka mu píchla kortikoidovou injekci a pro jistotu doporučila hospitalizaci. Naštěstí se mezitím vrátil manžel z práce, tak to nebyl problém.
Já naprosto chápu že zdravotnictví nemá poskytovat hotelové služby rodičům, podle mého by měl na stravu a povlečení atp. připlácet každý pacient, protože doma má tuhle spotřebu také a ve zdravotnictví pak chybějí peníze na léčbu. Jen mi ale vadí šílené pálky,které občas nemocnice za rodiče chtějí - syn je malý, takže v Krči nechtěli nic, ale z principu by asi měla být stanovena nějaká jednotná pravidla co a za kolik, aby pak rodiče nebyli zaskočeni.
A v té Krči, tam se naopak jídlem doslova plýtvalo. Já i syn jsme k obědu dostali polévku a druhé jídlo, pro něj přitom nepožívatelné.
Jinak, můj starší syn je samostatný a bez pudu sebezáchovy, ale právě kdyby potřeboval do nemocnice, určitě bych tam chtěla být s ním. Je mu čtyři a půl.
Za sebe musím říct, že nemám problém s tím, aby mi lékaři cokoli provádějí mým dětem řekli - přičítám to právě tomu, že se chovám klidně a klidně se vyptávám, a klidně i odmítám, když se mi něco nezdá. Odmítla jsem třeba to, aby synovi najednou dali očkování proti obrně a trivakcínu, protože jsme měla za to, že jeho reakce na předchozí dávku trivakcíny nebyla standardní, i když už dostával injekci dělenou. Sestřička remcala, že tam budu muset jít víckrát a že by se to odbylo najednou a že ať si tedy dojdu do Motola na vyšetření - tam byli dost rádi, že jsem to odmítla, protože dítko mělo tehdy, v roce, zjištěné protilátkové snížení imunity a odložili mu pro jistotu právě obrnu. Takže to snad nebyla hysterická reakce?
Do křížku se zdravotníky jsem se dostala také kvůli novorozenecké žloutence, která se u syna nějak protáhla asi na tři a půl měsíce - když ho oranžového naše zastupující doktorka uviděla asi ve čtrnácti dnech, jen napsala recept na Fenemaleten (píše se to jinak, já vím, nechce se mi to teď hledat), protože "to se tak dělá," což je hláška, na kterou jsem alergická, třeba už z porodnice. Řekla, že je prostě moc žlutej.
A já pak od různých zdravotníků slyšela rady o převařeném mém vlastním mléku, na ultrafialové světlo do nemocnice, dokonce i doporučení na okamžité odstavení, což se mi hrubě nelíbilo, proto jsem si od své známé Češky žijící ve Švýcarsku, která je poradkyní přes koejní a problémy s ním spojené, nechala poslat všechny možné podklady k novorozencké žloutence trvající delší dobu, abych zjistila, že pakliže se vyloučí nějaké vady, není třeba dělat nic. Na Karláku provedli všemožná vyšetření, chodili jsem tam na sledování a skutečně, hodnoty se snižovaly samy. Nejdřív samozřejmě měřili bilirubin a ukázalo se, že hodnoty nejsou nijak kritické, neboť dítko má relativně snědou pleť. Takže jsem snad zas nebyla za hysterickou.
Chápu, že se jen obtížně srovnává situace, kdy dítě umírá a nějaký banální problém.
Ale já považuju za necvhdoné ze strany zdravotníků teřba i zdánlivě neškodné poznámky jako třeba když jsem kojila své rok a půl staré dítě v té nemocnici, tak lékařka, která vtrhla do pokoje, mě řekal něco v tom smylsu, že už ho snad "kojit nemusím, když je tak velkej". Ptala jsem se jí na tO?
Já s dětmi (4 a 2 roky) k lékaři chodím jen když už se mi jejich problémy zdají velké, takže už jsme tam hodně dlouho nebyli, přeci tam nebudu chodit s každým kašlem nebo průjmem. Šla jsem tam třeba, když už dítě kašlalo na poslech ošklivě, aby mi po poslechu řekli, jestli mu to nevlezlo na průdušky - když mi ale už chtěli pro jistotu dávat antibiotika, že už to tam skoro je, k jejich údivu jsem odmítla, ačkoli "by to bylo za chvíli pryč". Pryč to pak bylo tak jako tak, jen to možná trvalo o pár dní déle.
Mám pocit, že čím míň je pozoruju a čím míň tam chodím, tím míň nemocní jsou - klepu to do dřeva. Naproti tomu mám sousedku, která s dětmi chodí na pohotovost snad každý týden, takže podle mého je lehce hysterická, ona se doslova vyžívá v tom, aby mi mohla líčit, jak ty její děti pořád stůňou, maji x - krát píchané ucho a tak. Mně to trochu připadá jako otázka, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepcie - mám tak nějak pocit, že se u nich v rodině rozběhl nějaký kolotoč, kdy infekce stíhá infekci, ona ty děti se snaží všemožně chránit, takže oni jsou ještě vnímavější, její obrovský tříletý sen je prostě chudáček, který už měl tolik infekcí atd.



 Daniela 
  • 

Re: Jo, dva metry 

(1.4.2002 22:14:06)
S kolegy historku zajímavý zážitek nemám. Zato s nemocnicemi jich mám až až a nejhorší jsou ty se stravováním. Nejen moje, coby matky kojence, poté dvouletého prcka

Všechno pražské nemocnice
1. Oddělení šestinedělí, tudíž zpravidla kojící matky. Držte se, dostaly jsme k večeři tlačenku s cibulí

2. Hospitalizace mého syna ve dvou letech (byla jsem tam s ním), jídlo bylo nepoživatelné, tudíž jsem druhý den oznámila jak lékařce, tak sestrám, že si nějak poradíme, ať nám je nenosí. Musela jsem jim to říct 3 x (chápu, že mají jiné starosti), přesto nám jídlo nosili až do konce týdne a divili se, že je nedotčené. P.S. - můj syn dostával pravidelně "nářez" čtyř knedlíků nebo porci pro dospělého chlapa. Byl problém někam si poznamenat, že o jídlo nestojíme?

3. Moje hospitalizace - operace slepého střeva. Když už jsem mohla jíst a "strefila" se do té správné pomocnice v kuchyňce, pravidelně jsme dostávali omáčku naředěnou studenou vodou. K snídani místo dvou rohlíků jeden a kousek chleba. Zato paní z kuchyně odcházela z práce s plnou taškou.

Není to o mém stěžování si na stravu (dokázala jsem si vždycky poradit jinak, i když některé z pražských nemocnic jsou skvělé i co se kuchyně týče), je to o mém stěžování si na turecké hospodářství, kdy se spousta jídla vyhodí a taky stálo peníze, přičemž finance na podstatně důležitější věci pak nejsou.
A klidně si jídlo i pobyt zaplatím. To jen pro zpestření, když Marie psala, jak chybí peníze. Je to jako celá naše ekonomika - jak na co.
 Marie 
  • 

Allergie 

(6.4.2002 14:15:14)
Sice se ted dostavam na pudu, kde nejsem prilis "honena" ale presto; Allergie jsou jednou velkou neznamou a najit dobreho odbornika vyzaduje hlavne vytrvalost a stesti. Nejlepe je spolehnout se na "ustni" propagandu. Kolega, ktery doporucil testovat bilek, tim ze ho dite sni, je asi velmi odvazny otec a mozna nemusel nikdy resit akutni anafylakticky sok (kdyz dite otece a dusi se). Atopicky ekzem je silena vec a nekdy, kupodivu, pomohou nektere babske (zamerne nerikam alternativni) postupy, ruzna "mazadla" proti svedeni atd.. Ale i tady pozor na allergii. Preju ti pevne nervy, hlavne nezanevri, i kdyz je to nekdy tezke, na tzv. "skolni" medicinu. Ale jak recenonejsem v zadnem pripade odbornik na allergie a u deti uz vubec ne, znam dobrou allerg-pediatricku z karlovarska (byla jsem u ni sama pacientka).Zatim ahoj, diky vsem za prispevky.
 Radka, dva kluci 
  • 

Re: Super reakce 

(29.3.2002 10:16:23)
Marie, ta tvoje supereakce mě přece jen uklidnila, možná přeci jen nejsi takové zlé monstrum. Ale přece jen mi vadí ten dvojí metr na chování vůči rodičům pdole toho, nakolik závažný problém jejich dítě trápí.
Mně jde o princip, o to, aby se zdravotníci s rodiči bavili a vysvětlovali atd., tedy to, co ty sice považuješ za nromální, alespoň to píšeš, ale za dveřmi ambulance často skutek utek.
No, jsem taky profesně deformovaná, mám ke zdravotnictví svým způsobem už několik let docela blízko, takže jsem a priori nedůvěřivá a vždy ve střehu.
Pokud jde o hyperprotektivní matky, asi ti rozumím, co tím chceš říct, je to moje oblíbené téma, protože já mezi takovými občas působím jako matka-sekernice, protože na zem padlé děti nezvedám, ale nechám je, aby se zvedaly samy, když nechtějí jíst, neuplácím je jiným pokrmem atd. Taky jsem strávila dvě noci v nemocnici na pokoji s hyperprotektivní matkou a jejím dítětem, které se muselo cítit bídně už jen z toho, že mu to jeho matka stále podsouvala způsobem, který popisuješ ty. Takže zatímco mé batole si hrálo v postýlce či korzovalo po pokoji, případně se přišlo pomazlit či nakojit, její starší dítě dva dny kvílelo a fňukalo a nepustilo ji ani si vyčistit zuby.
Jenže stejně si myslím, že lékař nesmí předem škatulkovat rodiče na rozumné, s nimiž se bavit bude a hyperprotektiní a hysterické, jimž to dá sežrat. A opačně, to že mu někdy někdo zkoloboval pri odběru krve či při zákroku, není důvod, aby mi lékař podsouval, že se mi stane to samé. Nejsem nesvéprávná a celkem vím, co v tomto ohledu vydržím.
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Super reakce 

(29.3.2002 12:37:56)
Ahoj Radko. Cítím obdobně problémy svých dětí, ale potřebuji mít jasno v tom, co se děje. Takže když se cosi děje, chci vědět co a co s tím mohu dělat. Názor jedné lékařky, kdy mi vysvětlovala, že teplotu prostě MUSÍM nějak srazit a nebyla schopná přijít na nějaký způsob krom: léků – Lukáš zvracel, léky jsem do něj prostě nemohla dostat, plival je a doslova řval tak, že mu stoupala tepota, obdobně fungovaly studené či vlažné zábaly ( když „sálal“ 39,7 i moje tělesná teplota mu připadala ledová). Opomíjím koupel v teplé vodě a připouštění studené – bylo to úplně totéž. Ještěže mi kamarádka poradilo studenou Coca-colu po lžičkách (na zvracení) a babičku, kterou napadly ponožky namočené do teplého octa. Jinak by měl snad horečku ještě dneska. Možná ne moc dobrý nápad (i když mi tu Colu poradila o pár týdnů později i jiná dětská lékařka :-)), ale prostě to zabralo a je škoda, že lékařka nebyla schopná problém vyřešit, dítě mi totiž blouznilo dva dny.

Marie, jsem ráda, žes uvedla svoje povídání na pravou míru.
Já chápu, že nepouští každého např. k odběru krve, kdyby tam totiž nevpustili člověka typu mého manžela :-)) ten naposledy omdlel minulý týden, když se mu podařilo „moc hezky“ se pořezat – jenomže ten se narozdíl ode mne nikam necpe, a otázka: „Chcete být u toho?“ zase snad tolik nestojí. Je fakt, že lékař asi těžko odhadne, co uneseme, ale mohl by se alespoň zeptat. V případě mého muže rovnou hlásím: „ten počká venku“.
Ale neinformovanost mne naprosto ničí. Měli jsme těžce nemocnou babičku, ležela v jedné pražské nemocnici. Babičce bylo 75 let, takže jsme všichni tušili, že její dny na tomhle světě jsou prostě sečteny. Odchod někoho blízkého je vždycky smutný a bolestný, ale brali jsme to jako realitu. Ptala jsem se ošetřujícího lékaře, na co se máme připravit a představ si, že mne začal přesvědčovat, že druhý den babičku budou operovat. Přičemž musel vědět, jak se věci mají a nevěřím, že by byly nějaké šance – dodnes jsem mu to neodpustila, ale tuším, že mu to nevadí :-))
Dědu jsme měli na JIP v Mladé Boleslavi – nejlepší doktoři, co se přístupu k příbuzným pacienta týče. Rovnou nám řekli, že šance na uzdravení je pramalá a kdyby, bude to hodně těžké (měl velké krvácení do mozku). Víš, on je člověk stejně smutný a nešťastný, ale má trochu času se se situací malinko vypořádat a nedoufat pořád, že něco bude jinak, taky jsem měla možnost přemýšlet jak co zařídit, kdyby se děda probudil, takže jsme vyřešili, jak se o něj postaráme. A tohle jsem měla na mysli. Nesmyslné blufování. Pokud se totiž narovinu zeptám, předpokládám taky rovnou odpověď.
Jinak – to zda střední či mladá genereace lékařů propadá cynismu – těžko soudit. Mám gynekologa, kterého mohu zařadit mezi starší generaci a je to naprosto skvělý člověk, co se přístupu k pacientovi týče (nevím, jak to funguje jinde, ale v mém případě si vždycky udělal čas rozebrat problém a hledat jeho příčinu) Tohle je tedy spíš asi o povaze toho konkrétního lékaře, jenomže si myslím, že pokud není schopen se k pacientovi nebo jeho blízkému chovat slušným a rovným způsobem, měl by dělat jinou práci. Tady jde přeci o všechno. V životě jsem se setkala s oběma druhy a tady neposuzuju profesionalitu odbornou, ale lidský soucit a pochopení. U těch, kteří tohle nemají zjevně platím za obtížného pacienta i matku. Tak jak jsem psala – vím –li o problému, dokážu se k němu nějak postavit (a třeba si i pobřečím), takže se prostě ptám. Párkrát jsem narazila na čitelný výraz lékaře: „Ježiš, zase ta votravná ženská“, ale buď jde o mne, nebo o moje blízké a já mám právo vědět. Nebudu přeci lékaře seznamovat se svými právy. Tak tohle mne tedy opravdu štve
 Macumba 


Re: Super reakce 

(30.3.2002 20:59:13)
Dnes již milá Marie. Tvoje druhá odpověď je vcelku uspokojující, avšak kdo nepoznal, ten neuvěří.
Nicméně, mám nedávnou zkušenost i s tím Karlákem. Není tak drastická, ale pro mne také nemilá.
Jsem vychována spíše ve smyslu držet hubu a krok. Již deset let se z toho mindráku pomocí svého muže snažím vyhrabat a myslím, že se mi to vcelku i daří. Avšak před lékaři mám jakýsi respekt a i když se jedná o mé děti, jaksi se bojím zeptat, o co vlastně jde, nebo něco podobného. Často na mne koukají následovně: vždyť máte už druhé dítě, tak si snad víte rady, ne? Často však nevím. Na druhou stranu se snažím vše řešit okamžitě a i s horečkou odjíždíme skoro hned na pohotovost. (Dnes už to není tak žhavé, už mám s dětskou lékařkou lepší kontakt a už si i umím poradit.) Naštěstí kluci jedí prášky poměrně bez problémů. Tak tedy - na Mikuláše loňského roku se nám dvouletý Petřík v podvečer probudil a neustále plakal a chytal si ouško. Volala jsem hned na pohotovost. Tam mne rovnou odkázali na ORL na Karláku. Tak jsme s manželem vyrazili. Ujala se nás sestra, sepsala kartu než přišel doktor. Do ordinace jsem šla s malým já, manžel čekal venku. Doktor prohlížel Petříkovi obě ouška, Petřík vyváděl, nemohly jsme ho se sestrou udržet, tak jsem šla pro manžela na pomoc. Najednou koukám, sestra podává doktorovi jakousi jehlu a on se blíží do toho pidiouška. (Teď vsuvka: manžel mi říkal, že na západě uši vůbec nepíchají, mají prý na to kapičky, které zánět vyléčí a současně tlumí bolest). Takže když jsem viděla tu jehlu a v rukou se mi kroutilo moje sluníčko, tak jsem se ozvala. Co má v plánu pan doktor dělat a proč, co vlastně Petříkovi je. (Mimochodem se zánětem středního ucha nemám naprosto žádně zkušenosti, nevěděla jsem jak vzniká, co to vlastně je a co dál po zákroku) Pan doktor se na mne podíval jako divného člověka - no, zánět středního ucha, tak mu to přeci píchnu. Ptala jsem se, zda je to nutné, že je zajisté možná jiná léčba. Do toho vstoupila sestra. Musela jsem být asi dost vystrašená na pohled, protože to chytla za správný konec - Vaše dítě má zánět středního ucha, pan doktor mu ho teď propíchne, aby mu mohl vytéci hnis. Samozřejmě, pokud s tím budete souhlasit. Doktor dodal, že jakýkoli jiný postup dítě velmi trápí. Ouško mu píchli. Doma už Petřík spal. Dostala jsem jedinou radu - když mu něco poteče z ucha, tak hned přijeďte. Jinak za tři dny na kontrolu. Jeli jsme pozítří, chytlo to druhé ucho. Znovu píchání. Odvážila jsem se zeptat, z čeho tento zánět vzniká. Dostalo se mi uspokojivé odpovědi - z rýmy, někdy se rýma vrazí do uší, tam vlastně hnisá, hnis nemůže ven a tak tlačí na bubínek. Druhý den po píchání z ucha něco teklo. Na radu prvního doktora jsme hned startovali na Karlák. Doktorka se podívala opět jako na hlupáka se slovy - to je snad v pořádku, proto se to ucho píchalo, aby to vyteklo ven. Netušila jsem však, že hnis může vytékat až třicet hodin po zákroku. Možná ho špatně píchla a prasklo to. Petřík totiž po druhém zákroku nebyl tak klidný jako po prvním. Teprve nyní nasadila antibiotika a lék proti rýmě. Při třetí pohotovostní návštěvě!
Asi nemusím upozorňovat, že mám problémy sáhnout Petříkovi na ouška, protože jeho okamžitá reakce je: "ne, pík"
Tedy rada zní: ptát se ptát se ptát se; i za cenu podivných pohledů lékařů. Dodnes totiž nevím, jaké může mít píchání uší důsledky na život. (Manžel chce mít ze syna pilota :-)) a já slyšela, že mu píchané uši mohou dělat při změnách tlaku značné problémy.)
 lipoo 


Re: Re: Super reakce 

(1.4.2002 10:14:58)
Milá Macumbo.

Divím se, že Ti říkali, že když bude malému něco vytíkat u ouška, že máte hned přijít. Proto se přece to ucho pichá, aby hnis vytékal. Když ucho pichne a nic nevytéká, tak to moc dobré není. To jsme měli potom většinou my, že ani po vyšumění kapek do uší nebyl ani kapánek hnisu. Takže to měl syn všechno v uších "uložené", a nedávno absolvoval vsazení ventilačních trubiček a odsání toho sekretu. Doufejme, že to bude dobré.
Jinak antibiotika se nedávají automaticky při zánětu středního ucha. Většinou se Tě lékař zeptá, jestli mělo dítě horečku. My jsme antibiotika moc nedostávali, protože syn horečku neměl.A někdy nám taky antibiotika napsali až po čase, až se třeba ucho nehojilo, jak by mělo.
 xyxyx 


Re: Re: Super reakce 

(10.4.2002 18:52:14)
Ahoj Macumbo,musim rici,ze tvuj manzel ma pravdu,na zapade se opravdu usi nepichaji.Mul starsi syn,tehdy asi dvoulety mel zanet stredniho ucha nekolikrat,na Karlaku jsme zazili neco podobneho co ty,druhy den zpatky s druhym uchem.Muj mladsi syn(tehdy asi rocni)mel to sami taky,ale to uz jsme v Cechach nebydleli takze zde dostal kapky a opravdu to po par dnech preslo.Sama jsem mela zanzt stredniho ucha dvakrat a muzu rici,ze ty kapky se mi zdali daleko vice setrnejsi a hlavne me nebolelo zadny pichani ucha.
A jeste neco pro Marii:Jednou pichli klukovi ucho jenom proto ze presne nevedeli proc tolik rev,respektive co mu je.Pravda v roce a pul jim to jeste nerekl.Takze potom co mu to preventivne propichli zjistili,ze tam zanet zadnej nema takze to bude asi neco jineho.To je standartni postup?
 Macumba 


Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 19:08:45)
Milé maminky a tatínku, když pročítám vaše příspěvky, uvědomuji si, že jsem vlastně se svými dětmi neměla tak závažné problémy, aby mne někdo vyhazoval z ordinace. Ačkoli jednou - to si syn zarazil třísku hluboko pod nehet. Byli jsme tehdy někde na Šumavě v lesích a druhý den se měli vracet domů. Třísku se nám nepodařilo vyndat, syn ani nevěděl, že ji má, tak jsme usoudili, že se na pohotovosti zastavíme cestou domů. Tříska se však v noci podebrala a my ve dvě hodiny v noci se synem zabaleným v peřině hledali pohotovst. Jezdili jsme od čerta k ďáblu a po dvou hodinách jsme ukotvili v nemocnici v Českém Krumlově. Pohled sestry a doktora ve čtyři ráno, když "nezodpovědní" rodiče přivezou dítě "s třískou" mne šokoval. Ano máte pravdu, vypadali jsme jako ti nejhorší rodiče. Poté synovy třísku vyndavali, když mu před tím rozstříhli nehet. U toho jsem nebyla, byla jsem vyhozena. Prý mu píchnou umrtvovací injekci. Když jsem slyšela ten (skutečně) zvířecí křik svého syna, udělalo se mi špatně, myslela jsem, že se těm doktorům vrhnu po krku. Manžel mne vrazil zpátky na lavici a šel jim pod ruku koukat sám. Jeho už nevyhodili. Jsem ráda, že tam byl.
Avšak co se týká běžných ošetření dětí, včetně odběru krve, píchání injekcí, píchání ucha(nepovažuji za běžné) apod., tak jsem vždy se svými dětmi byla. Je mi smutno z přístupu té nemocnice a je mi nesmírně líto malého broučka, který musel být v tak těžké chvíli bez rodičů a je mi velmi líto, že jsou i mezi nastupujícími lékaři tací jako Marie!
 Lukáš 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(6.11.2011 11:05:57)
Tak ta vaše tříska mě opravdu pobavila. Nepodařilo se Vám ji vindat a syn o ní skoro ani nevěděl, no a tak jste jí tam nechali, skvělěj nápad, takže až když se to podebralo tak jste jeli do nemocnice, celkem se asi hodilo že už to hnisalo že, protože jít s třískou na pohotovost, hmm, máte můj obdiv, já bych se styděl. Neumět vindat třísku...chtěl bych Vás vidět pri nějakém velkém úrazu kde pouze Vy by jste mohla dítěti pomoct tak rychle aby to bylo co platné, doufám že mě chápete, nepřeji vám nic zlého.
 Ondra - 2 děti - 3 a 1 rok  
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 17:28:01)
Vážená "lékařko",

si ce jsem chlap, ale přesto otec, vím jak je pro mne těžké jít s dětmi do nemocnice i když je to pro jejich dobro a neznám lepší prostředek a ulehčení než je přítomnost jednoho z nás rodičů. Váš příspěvek mě zděsil, jestli máme takové lékaře s přístupem jako Vy, tak se nedivím že naše zdravotnictví je takové jaké je. Z Vašeho přístupu na mne dýchá cynismus a to co vy nazýváte "hysterickými rodiči" mě jen utvrzuje v názoru, že někteří lidé i přes svoje vzdělání nechápou základní a obyčejné věci. Myslím že projevit aktivně zájem o své dítě a snažit se eliminovat jeho trápení ( byť pro jeho dobro ) není hysterie... je mi smutno z Vašeho pohledu na věc...

"hysterický otec" Ondra
 Anna ( 2 kluci ) 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(28.3.2002 19:06:40)
Ahoj, rada bych se s vami podelila o zkusenost, kterou jsme pred par dny zazili. Nase 6 mesicni mimino se o pulnoci s placem probudilo a kdyz jsem se sla podivat co se deje, vsimla jsem si, ze ma po telicku divne natekle skvrny. Co kdyby mu za par minut natekly napriklad i cesty dychaci...byl k neutiseni a tak jsem zavolala sanitku. Mezitim se ale miminko uklidnilo a kdyz po 10 min prijel lekar se dvema sestrami, uz se i usmivalo, jen melo tu vyrazku...Dali mu leky, pulhodinku u nas pockali, nez vyrazka zmizi, a pri odjezdu rekli, ze pokud se ty skvrny zas objevi, mame je hned zavolat a oni znovu prijedou. Nastesti vse bylo v poradku. Druhy den rano k nam volal doktor, ktery ho v noci osetroval, protoze chtel vedet, jak se miminku dari a co budeme delat dal. Zajimal se i o nazor naseho pediatra. Potom mi jeste zavolali z nemocnice, aby se zeptali, jak se Danielkovi dari a jak jsme byli spokojeni s peci, kterou se mu v noci dostalo.
Zijeme v "rozvojove" zemi, kde zivotni uroven je podstatne nizsi nez v CR a platy lekaru tudiz take nic moc. Vse je jen v lidkem pristupu a proto ti Marie dekuji za informaci, ktere nemocnici je treba se pri nasich cestach do Prahy zdalky vyhnout...

 Simča, dcery *1988 a 1997 


Dítě v nemocnici 

(30.3.2002 17:11:52)
Milá Marie
Chápu, že jako lékařka se setkáváš s mnohem většími zdravotními problémy, než je třeba polknuté jmelí, ale uznej, že každý rodič, má-li jeho dítě zdravotní potíže (od třísky po slepá střevo) je upnutý na to, aby se rychle uzdravilo, nemělo další bolesti a kdyby mohl, vezme veškeré to trápení s radostí na sebe... Na to máme právo, od toho jsme mámy (či tátové). A pokud má někdo takovou zkušenoust s pobytem s dítětem v nemocnici, jako já, chápe i to, co píše Petra asi jinak, než profesionál, který v té nemocnici pracuje.
Asi jsem to tu už někdy někde psala, ale nevím to jistě. Zkusím být stručná.
Dcera měla 2 a 1/2 roku, kdy mi zkolabovala. (Po dopoledním spánku vstala malátná, teplota 37,5 a při povídání u mně na klíně naráz otočila oči v sloup a přestala dýćhat.) Volala jsem RZP, (to jsme ještě neměli telefon, takže jsem s dítětem běžela přes ulici na radnici, tam křikla na starostu, aby zavolal RZP, smetla papíry ze stolu, položila dítě a dýchala do něho). Zážitek, který bych žádné mámě nepřála. Dcera začala po 6 minutách dýchat sama, záchranka přijela po 24 (!) minutách - lékař se dost divil, proč ho volám, když dítě je jen obluzeno horečkou (v té době měla malá okolo 40°C). Odvezli nás na středisko, paní dr. malou poslechla, prohlédla, něco jí píchla (!) (aniž mi řekla jediné slovo co - myslím si, že bych to měla vědět, nehledě na to, že jsem sebou neměla žádnou dokumentaci, tudíž dr. navěděla, zda malá nemá nějakou alergii.) Potom odvoz sanitou 20 km do nemocnice. Malá byla spavá, malátná, ale celkem v pohodě. V nemocnici jsme na přijetí a konečně postýlku čekaly 1 hodinu (!).
V nemocnici jsme byly na pozorování týden, sesty byly šokované, že na odběr krve, cévkování a výtěry z krku chci jít s malou na ošetřovnu(!). Ale ona mne nepotřebovala, když si na pokoji prohlížela knížku nebo si v herně stavěla kostky. Byla dítě samostatné a společenské, zvyklé trávit 2x týdně dopoledne v mateřském centru beze mne.... Ona mne přece potřebovala právě v těch okamžicích, kdy se jí dělo něco nepříjemného, až bolestivého. Rozhodně nepatřím k "hysterickým matkám". Kdyby tomu tak bylo, předala bych doktorovi v sanitce dítě mrtvé......
Vše vyvrcholilo tím, že v den, kdy měla jít dcera na cévkování číhaly sestry, až se vzbudím a odejdu na záchod, v ten okamžik se vrhly do pokoje, popadly nic netušící SPÍCÍ dítěa "unesly" ho na ošetřovnu. Vyletěla jsem z WC jako fůrie a vlítla za malou (která pochopitlně ječela strachy) tak razantně, že jsem od dveří odhodila sestru, kterou si pozvaly z vedlejšího oddělení (od větších dětí), asi aby držela dveře a já se tam nedostala. Ne jejich vyjeknutí "....ale maminko, to snad nemyslíte vážně!" jsem jim sdělila, že to snad nemyslí vážně ony, že já jsem matka a bez mého svolení se s dítětem nebude nic dělat a teď ho prostě cévkovat nebudou, ale počkají, až ho uklidním. Malou jsem si přes protesty odnesla. Po cca 15 minutách jsem s ní přišla zpět, malá ani nezaplakala, protože jsem jí vše vysvětlila a tak mohla být bez dalších stresů vycévkována.
Vzhledem k tomu, že veškerá vyšetření byla negetivní, druhý den jsem podepsala reverz a dítě vzala domů. Také jsem napsala stížnost řediteli nemocnice. Nevím zda a jak byly sestry potrestány.....
Jen pro úplnost infomace: dcera má febrilní křeče (do bezvědomí se upadá z horečky) s tou anomálíí, že ona do bezvědomí upadne PŘED tím, než se horečka projeví. Stalo se jí to ještě znova, ne tak dramaticky, máme už na to léky doma. S věkem má riziko odeznít, v létě má Aňa 5, snad jsme už za vodou. A ta úžasná nemocnice je ve Strakonicích! (Mimochodem úděsná je tu i kuchyně, hygiena a pod, ale ta péče je nejpodstatnější.)
Simča
 Katerina W. 


Simco, 

(30.3.2002 18:05:45)
chudacek tvoje dcera, co si musela zkusit, ja teda uplne zasnu, co si ty sestry v nemocnici dovolily, prijde mi to az sadisticke. Nebo jsou mozna tak ignorantni a nevzdelane, ze nevi, jak dulezita je pro dite pritomnost matky ci jine osoby, ke ktere ma hluboky vztah, zvlast, kdyz se jedna o lekarska vysetreni a zakroky, byt sebebanalnejsi. Zda se, ze by bylo dobre, aby budouci zdravotni sestry absolvovaly take kratky "kurz" detske psychologie (ja z ni mam statnice, tak vim, o cem mluvim).
Pokud jde o pani lekarku Marii, neni zrejme schopna empatie, mozna proto, ze sama neni matkou, mozna proto, ze patri k tomu malemu procentu jedincu, kteri nejsou schopni vcitit se do pocitu jinych lidi. Jaka skoda, ze zrovna ona si vybrala povolani, kde muze traumatizovat nevinna miminka a deti.
 Jája, 1,5 roční Tomášek 
  • 

Re: Dítě v nemocnici 

(30.3.2002 19:24:32)
Milá Simčo,gratuluji k úžasné schopnosti drát se za práva svého dítěte - vzít plačící dítě z ordinace a reagovat,tak jak jste reagovala, by dokázal jen málokdo.Stále, bohužel, v našich nemocnicích přetrvává náhled zdravotnického personálu na rodiče jako na otravný hmyz. Mám sama 1 a půl ročního Tomáška (je mi 38 let) a naštěstí jsem s ním nepotřebovala být v nemocnici. Užila jsem si toho ale před 3 lety ,kdy jsem měla smrtelně nemocnou (půlroční dceru) a pobývala jsem s ní delší dobu v nemocnici v Motole.Na kojeneckém oddělení u většiny sester nebyla nazývána Janičkou nebo Janou, ale - on (rozuměj - kojenec).O tom, kam dítě po příjmu nesou a co s ním při příjmu hodlají dělat, se mne přítomné sestry vůbec neobtěžovaly informovat (lékaři ale byli skvělí),přístup některých z nich by se dal komentovat slovy : když na to nemáš - jdi od toho!-.Brr!Již nikdy více!Výše jmenovaná paní doktorka mne vzhledem ke svému věku děsí - jen 28 let a již má k rodiči přístup, jako k hysterickému a nezodpovědnému individuu.Přála bych jí, aby problémy paní s malým Tomáškem nikdy nepoznala. Sama maminka Tomáška nebyla hysterická (a to by odbornice z medicíny měla poznat), ale měla velký strach o milované dítě.To a zájem o dítě by spíše lékaři měli vítat,než negativně hodnotit.Pokud oni sami dokážou být citliví a schopni empatie, získají v rodičích spíš spojence a pomocníky. Protože oba mají stejný cíl,ne?
 nanai 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(26.7.2007 17:17:39)
Naprosto s Vami souhlasim. Chtela bych vedet, co by delala vyse uvedena maminka, kdyby se delo neco skutecne vazneho.
 tomas 
  • 

Re: Ubohy drobecek! 

(15.12.2015 10:16:24)
takovej tyátr beztak zcela zbytečný malej to jen olíz prd se stalo, to nejhorší co mu to přineslo byl jen ten zbytečnej preventyvní výplach žaludku... žádné známky otravy nevykazoval co? toxikologie se nedělala co? njn je vůbec znám případ že by se někdo někdy otrávil jmelím??? NE
 Radka 
  • 

Hyperaktivita - pro Molly 

(31.3.2002 10:05:00)
Milá Molly,
mám dojem, že žádné fígle na hyperaktivní děti neznám. Mou jedinou terapií, která pomáhá mně samé, je fakt, že náš mladší syn je povahy klidné a já se tak ujišťuju, že hyperaktivita toho staršího je hříškou přírody, ne naší vinou - to když vidím jedovaté pohledy, slyším uštěpačné poznámky, určitě to znáš. Kolik vlastně je tomu tvému divochovi - našemu čtyři pryč, tomu mladšímu dva.
To taky znám, když už nevím třeba v čekárně nebo dřív v bance (tam jsem to ale vyřešila už před skoro dvěma roky účtem přes web:-), nechávám syna projevit jeho temperament, protože ono to stejně jinak nejde.
K tomu Ritalinu a hyperaktivitě jako takové, on náš syn jí v papírech nikde potvrzenou nemám, akorát si o něm všichni myslí, že je hrozný, moje máma ho hládala asi třikrát, poprvé ho vrátila skoro šupem, že je nezvladatelný a že je to naše vina (ona učí 30 let v MŠ, tak to přece musí poznat,řekla mi), z první MŠ ho vyhodili taky šupem (byla to Montessori...), naštěstí na podruhé jsme se s výběrem trefili podstatně více.
Byli jsme u dvou psychologů a jednoho psychiatra, vždycky v nějakém krizovém období, ale vždycky to skončilo tak, že nám řekli, že dítě se v rodinaci chová nestandardně, že normálně je prostě jen čilé:-( (to je hláška, na kterou jsme s manželem fakt dost alergičtí . "No, hlavně že není pecka, buďte rádi, že je čilej, ne").
Já dobře vím, že náš syn se dost liší od ostatních dětí, ať přijdu kamkloli, je to největší zvíře ze všech, zatícmo s mladším se mi to nestalo nikdy (tedy, on taky není žádná pecka, je to takové to dítě, o němž ostatní rovněž mluví jako o čilém, načež já je občas uzemňuju tím, že říkám, že je to moje velmi klidné dítě:-)
jen jsem to ještě probírala bez Matošue s psyhcologem doktorem Matějčkem, ten mi řekl, že má evidentně podle popisu enzralizu neravvou soustavu, příliš citlivou, vzruší ho každý podnět, neumí se moc soustředitm, no, to vlastně ta psycholožka říkala taky,ale psychiatr, jinak renomovaný, s enám snažil pdosunout spíše to, že na synovi vidíme jen to špatné.
Zkrátka, moc tomu nerozumím, nešlo mi o to, aby dítě dostalo nějakou diagnózu, ale moje kamarádka, jejíž dítě je asi pětkrát klidnější než naše, jen taky užvaněné a takové přemoudřelé, jej vzala k lékaři a ten jí hned řekl, že je hyperaktivní.
Spíše já chci radu - jak ho trestáš? Tedy, nemyslím nějaké brutální tresty, ale co na něj platí? Na toho našeho totiž nic? Jelikož u ničeho nevydrží, nevadí mu třeba ani vyhlídka na zákaz čehokoli. Bohužel, ale když ho plácnu, čehož se občas nevyvaruju, je mi to houby platné.
Dokáže si hrát sám? Náš syn se to konečně trochu naučil, ale bohužel musí být při tom úplně sám, čímž chci říct, že se nikde v blízkosti nesmí vyskytovat naše batole, protože jakkoli mladší syn si hraje sám a v klidu, nepřeje si evidentně být rušen, ten starší po něm okamžitě skočí, honí ho, leze o něm, řičí, klidně několik hodin v kuse. Souseid buší na zeď, mě třeští hlava a jinou radu neznám, než je separovat.
Jak to děláš ty?
P.S. Oblíbená hláška: někam jdeme, na nějakou úžansou akci, výlet, či tak něco, prostě zažítek. Vyprávím synovi, kam jdema a co tama si tak bdue, načež on praví: "Hm, a kam půjdeme potom?" prostě, jeho život se odehrává coby těkavý sled změn, jinak to pro něj nemá výšku.
 Radka 
  • 

Hyperaktivita - pro Molly II 

(31.3.2002 10:07:20)
Omlouvám se za překlepy, spěchala jsem.
R.
 Katerina W. 


Re: Hyperaktivita  

(31.3.2002 16:08:37)
Pred kratkou dobou se mi do rukou dostala skvela knizka, ktera by snad mohla pomoci i vam s hyperaktivnimi detmi. Bohuzel nevim, jestli existuje i preklad do cestiny, mam ji doma v anglictine.
"Raising your spirited child" by Mary Sheedy Kurcinka, koupila jsem ji pres Amazon.
Autorka sama ma jedno z deti velice citlive a hyperaktivni, ona ale takove deti nazyva "spirited".
Jsou tam nejen rozebrane ruzne typy techto deti, ale hlavne, jak s laskou na ne, aby ony vzkvetaly a rodice to v dusevnim zdravi prezili :-)
Takze kdo dokaze cist v anglictine a ma hyperaktivni dite, doporucuji.
 Dana 
  • 

Re: Re: Hyperaktivita  

(11.2.2004 11:32:13)
Dobrý den. Jsem babičkou 10ti letého chlapce. Chtěla bych vědět jesti někdo poradí co sním. Je
trochu divoký neposedný ale neubližuje. Učí se na prúměr. ve škole si nějak významě nestěžují.
Prostě to sním jde do té doby než mu něco z nějakého důvodu zakážete. Řeknete ne teď to nejde až se třeba noučíš do školy. V tom okamžiku jako když se mu zatemní mozek a začne chrlit ze sebe spoustu nadávek ( já vás nenávidím,jste hnusný, uteču od vás, nemám vás rád, nedívejte se na mě ,
nemluvte na mě a někdy ještě horší.) Co v takovém případě dělat jak se zachovat. On se vyvzteká a
chová se jako když se nic neděje. Děkuji za případnou radu nebo odpověď.




 xyxyx 


Re: Hyperaktivita -pro Radku 

(1.4.2002 20:23:11)
Ahoj Radko,to jste teda natrefili na "dobry" doktory!Na tom vysetreni s nim byl na neurologii maznzel,pry delaldoktorek klukovi nejaky testy,ja jsem u toho nebyla.Popsal mi to jako ze mu neco pripevnili na hlavu a to potom zaznamenavalo nejakou krivku.Pry se to pozna podle toho a ne podle toho co zrovna dela.Je tada fakt,ze ted bydlime v Belgii a na tom vysetreni jsme byli tady,ale do jeho tri let jsme bydleli v Praze takze ty poznamky na moji adresu znam moc dobre,i tady nekdy zejmena od sousedu,v baraku se s nama nikdo nebavi:-)Kdyz ma ty prasky tak je to ok;ani o nem nevim,proste si hraje nebo maluje apod.Zato rano a vecer kdyz jeste nebo uz prasky nepusobi tak je to uplne to sami jako ten tvuj.Nevydrzi 5 minut sedet,divat se na televizi mproste nic.Akorat lumcaci s tim mladsim,ten je "normalni".Ale da se rad strhnout.Taky jsem zjistila ze porad mu davat na zadek nejenom ze nechci ale ono to stejne nema zadnej ucinek.Co se tyce trestu tak nekdy zabere to nekdy neco jinyho.Ted mu treba rikam,ze stim mladsim pujdu ven(nebo jemu koupim linder vejce a jemu ne apod.)a jeho necham doma.Taky je musim rozdelit kdyz chci neceho dosahnout.Treba ho davam uklidnit do vany,klidne za den dvakrat ,hlavne kdyz to pomuze:-)Koupilaz jsem si v Praze knihu o hyperaktivite atd.je to tam moc hezky popsany a vysvetleni,pisou tam i ze nektery druhy potravin muzou hyperaktivitu zhorsovat,treba cokolada.A taky tam pisou,ze to trva az do puberty,to se mame na co tesit!Klukovi je sest chodi do prvni tridy,to si potom odpocinu!Ty prasky dostava sebou,parkrat jsme mu je nedali nebo zeapomeli a to se ucitelce "libilo",ha ha!Ale na skolu jsme meli stesti,docela to tam respektujou ze je jakej je.Skola je tady od 9 do 4 odpoledne,takze mu moc casu na zlobeni nezbyva.Preju pevny nervy a napis jak je.Ahojky.
 Radka, dva kluci 
  • 

Re: Re: Hyperaktivita - pro Molly 

(1.4.2002 20:46:07)
Tak to máme úplně stejně, taky, dkyž chci, aby byl klid, musím je separovat, jinak blbnou a blbnou a hlučej a jak je ten maldší klidnej, nechá se strhnout.
P.S. To bylo asi EEG, ne? To dělali našemu divochovi taky, jenže on se z toho vyškubl a utekl... Právě sedí ve vaně.
 xyxyx 


Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(2.4.2002 19:12:19)
A ve vane je klid?Skoda ze jsme tak daleko docela rada bych toho tvyho certika poznala,nase dve deti dohromady to by asi bylo neco:-)Tak zatim ahojky.
P.S.Ted jsou tady dva tydny velikonocnich prazdnin,ted jsme byli nakupovat,asi prijdu o nervy nez zacne skola!
 Radka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Molly 

(4.4.2002 10:13:05)
No, že by byl ve vaně zrovna klid... Klid je, když si ve vaně sám hraje ten mladší, třeba půl hodiny si přelévá vodu z lahvičky do vany a tak, Matouš pořád něco chce, potřebuje, ne zorvna tiše povídá, cáká atd., ale alespoň nepobíhá po bytě a neskáče nám všem po hlavě.
Třeba by se s vaším čertíkem navzájem ty jejich divokosti vyrušily:-)? Asi ne...
 xyxyx 


Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(5.4.2002 13:25:48)
Ahoj Radko,ono se to postupne trochu uklidni,kdyz se ohlidnu zpatky kdyz byly klukovi tri roky a ted je mu sest tak je trosku klidnejsi.Ale ne o moc,rozdil je akorat v tom,ze vi co by zrovna chtel delat.Taky davam kluky do vany zvlast,jinak tyo dopadne tak ze je vsude potopa:-)V te knize co mam pisou,ze pozdeji se z hyperaktivnich deti stavaji "pecky".Dovedes si predstavit toho svyho jako pecku?Ja tedaz ne:-)Ale Tomas do jednoho roku jen sedel,lezt zacal az po jednom roce a chodit az v 18 ti mesicich.Ale okolo toho triho roku to s nim bylo snad nejhorsi.Ta kniha co mam se jmenuje "Potize deti s ucenim a chovanim",napsal to Gordon Serfontein a vydalo nakladatelstvi Portal.Mohu vrele doporucit.Ma to podtitulek-Dyslexie,dysgrafie,dyskalkulie,hyperaktivita a nesostredenost,impulzivnost a nemotornost a metody terapie.Jak vystizne,ze?Tak ahojky.
 Hanka, 3 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(5.4.2002 21:34:57)
Teda, já jsem ještě neslyšela, že by se z hyperaktivních dětí stávaly pecky. Spíš naopak...časem se naučí tu energii využívat správným směrem a většinou vyrostou v lidi, co se ve světě neztratí.
K těm trestům... u nás jediné, co aspoň trochu platí, je zákaz hraní na počítači. Ale lepší je, když to používám jako motivaci: když uděláš to a to, budeš moct hrát hodinu hry. Nezabírá to na 100%, ale aspoň něco.
Zájmová činnost...chtěla jsem nějaké základy hudebního vzdělání a byla nám doporučena flétna, jako nejjednodušší nástroj. Míša chodí do lidové školy umění a příjemně mě překvapil. Docela mu to jde a i s domácí přípravou nemám potíže. Někdy jde dokonce cvičit sám, aniž bych mu to musela připomínat. Ze sportovní činnosti jsme vybírali něco, při čem by se hodně utahal, takže chodil tři roky do školy bojových umění (byla to jen přípravka, hodně běhali a hráli hry) a teď chodí do házené. Nečekám žádné velké úspěchy, ale báječně se tam vylítá.
U nás taky pomáhá, když mu nastolím pravidelný režim. Když třeba v sobotu se domluvíme dopředu, co bude kdy dělat, tak se s ním nemusím dohadovat a docela snadno se mu to dodržuje. A je fakt, že se to lepší (už je mu 8 let), nejhorší byly tak 3-4 roky.
 Radka, kluci (4 a 2) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(7.4.2002 21:42:38)
Pecka? Tak to si taky neumím představit, ale je fakt, že už mi to taky někdo říkal, i moje kamarádka, která má pět (5) dětí a dokud se jí nenarodilo to čtvrté, myslela si, že na výchově dětí vcelku nic není:-) A říkala, že její divoký syn, který byl asi tak v těch třech, čtyřech letech na zabití, se pak kolem těch šesti, sedmi hrozně změnil a uklidnil a uzavřel do sebe zase až takovým zpsůobem, který také naznačuje, že je z jiného světa trochu.
Našemu divočákovi jsou čtyři pryč, dneska jsme byli an návštěvě u kamarádů, ti zatím děti nemají, a říkali, že Matouš je skvělá antikoncepce:-), kočka se radši schovala v koupelně, mladší syn se bránil kousáním atd. Nebýt to kamarádi, msuela bych asi chrlit jednu omluvu za druhou, naštěstí on vystudoval speciální pedagogiku, takže není teřba vysvětlovat, naopak, možná už jsem to tu psala, opět řekl, že je to podle něj jasná forma LMD, že se Matouš prostě neumí soustředit či reagovat na pokyny. On se ale pak přece jen trochu uklidnil a vyblbnul, takže to už pak vypadalo jako standardní dětské blbnutí - úvod se ale nedá pospat jinak než jako že chodil po stropě.
 xyxyx 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(8.4.2002 21:02:39)
Tak to mas skveli kamarady,ja kdyz jdu nekam na navstevu tak to tak vypada,ze se ostatni nesteci divit,radsi k nikomu nechodim.:-)
 Radka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(9.4.2002 10:32:15)
My taky zase tak moc nikam nechodíme:-( Oni nás také nikde nechtějí.
 Markéta, syn 2 roky 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita  

(14.4.2002 14:18:14)
Ahoj, musím se také "pochlubit" hyperaktivním dítětem. Má všechny příznaky jako ty vaše a jsem z něho docela hotová. Vstává obvykle v 5 ráno, někdy dříve. Výjimečně zaspí do šesti, to jsem pak fakt přespalá. Na návštěvu se s ním nikam jít nedá, protože jediné, co ho zajímá, je demolice. Včera v Carrefouru ale vymyslel novou zábavu: vypnul jezdící schody (teda spíš chodník). To jsem ho asi dvě vteřiny nedržela za ruku, protože jsem si dovolila ten luxus vysmrkat se.... Pádila jsem tam odtud, v náručí řvoucí Adam, no ostuda. A trvá to až do puberty? To teda fakt nevím, co budu dělat. Chtěla jsem ještě jedno dítě, ale kdyby se měl narodit takový exemplář jako Adam, tak nevím, co bych dělala. Ale jsem ráda, že jsem našla někoho, kdo je na tom jako já. Ahoj Markéta
 Radka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita  

(14.4.2002 14:52:22)
Markéto, někdo tvrdí, že se to zlepší kolem šestého, sedmého roku, tedy alespoň to na první pohled vivitelné divočení:-)
Já jsem to druhé dítě riskla, doufala jsem, že pravděpodobnost druhého běsíka je nízká, otěhotněla jsem, když bylo Matoušovi rok a půl, takže jsem si během těhotenství fakt užívala:-( a hlášky o tom, že jsem šílená, když mi tohle nestačí jsem musela prostě pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Manžel moc chtěl holčičku, nakonec je z toho druhý kluk, ale od narození intelektuál! Akorát, že se nechá strhnout...
U nás je to ještě zábavnější tím, že chlapci si nejsou moc podobní: starší je blonďáček, kudrnatej, modrookej, s hodně světlou kůží, spíše robustnější kostry, tedy ne žádný valibuk, ale ve srovnání se svým mladším droboučkým bratrem, který má pro změnu od přírody snědou pleť, hnědé oči, tmavé rovné vlasy. Když s nima někde jsem, lidi moc nevěří, že maj stejný oba rodiče.
 Markéta, syn 2 roky 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita  

(14.4.2002 15:16:06)
Ahoj Radko, to snad není možné. Když popisuješ svého hyperaktivního synka, mám pocit, že se jedná o naše Adama! Blonďatý, kudrnatý, modrooký, kus chlapa (2 roky, 17 kilo a měří 98 cm). Že by hyperaktivita měla svoje favority mezi blonďatými valibuky:-)) Jako druhé dítě jsem si také naplánovala holčičku (vlastně i jako první, ale nepovedla se), tak uvidíme. Zatím jsem to odložila, doufám, že Adámek bude rád ve školce s dětmi, tak snad až bude dopoledne ve školce, najdu prostor i pro Betynku (pracovní jméno).Měj se hezky Ahoj Markéta
 Jana 
  • 

Nebojte, z toho už nevyrostou :-))) 

(14.4.2002 16:22:31)
Milé maminky, jsem matkou 9-ti letého výrostečka s LMD, /hyperaktivita je předzvěst / a jak tady čtu, mám dojem, že vaše děťátka to od něj opsali :-)) - výchova - žádná ; návštěvy - katastrofa ; školka - na zabití ; škola - čím dál tím lepší :-)))) A rady ? Žádné!! Co zabírá na jednoho, u druhého nefunguje. Snad jediné - až trochu povyrostou tak se pár věcí změní k lepšímu / ale jiné zase k horšímu /. My těm našim dětem říkáme E.T. a jestli máte pocit, že se to už nedá vydržet, tak mrkněte na stránky o lehké mozkové dysfunkci a zjistíte, že vlastně máte doma andílky :-) Takže hlavu vzhůru - může být hůř !! :-)))))
 Radka, dva kluci 
  • 

Re: Nebojte, z toho už nevyrostou :-))) 

(15.4.2002 11:04:06)
Tak díky, Jano:-( To bylo to pravé povzbuzení.
Ale vážně, já už se s tím smiřuju, že to nikdy lepší nebude, že to jen bude na sebe brát různé nové podoby. A košle si iluze nedělám, i když trochu doufám, že když vybereme nějakou v tomhle ohledu vstřícnou, tak to takové drama nebude. Jsem naivní, co?
Hlavně můj manžel tohle těžce nese, on vůbec tu synovu divokost špatně snáší, není mu povahou ani podobou podobný - představte si, kterak se tmavovlasému, snědému muži, s hustými rovnými vlasy, spíše zádumčivému, klidnému, který dětství a mládí dobrovolně strávil u knih, narodí hyperaktivní bloňdáček, který neví, co je chvilka klildu a ticha.
Náš divoch byl teď na víkend u mých rodičů a má s epo podledni, to je asi za dvě hodinky vrátit, a ačkoliv se na něj těším, už teď pociťuju mrazení v břiše. To já si v podobných situacích vždycky říkám, že jako začneme znovu a žádný křik a obě strany budeme takové vstřícné, něco jako usměvavá rodinak z reklamy, ale během pěti minut mě to přejde.
Tedy, s tím hlídáním, není to tak, že by se o hlídání našich dětí někdo rval, Matouš byl u babičky a dědy naposledy loni na podzim, před tím v létě a před tím rok před tím v létě. Tedy i s tímto víkendem čtyřikrát, to aby si někdo nemyslel, že jakožto matka E.T. (tak jim říkáte?) mám havaj.
Ty jsi ale, Markéto, odvážná, že jsi šla s dvouletým běsíkem do Carrefouru! Jáí teď už ho taky občas pouštím bez držení a nejen když smrkám, ale tři ruce prostě nemám. Ale když mu byly dva? Tak to ani náhodou? V obchodech chodil zásadně za pult, bral si věci z tamních regálů, no, vlastně to trcohu dělá dodneška, a jezdící schody nevypnul jen proto, protože jsme ho k žádným nepustila na méně než 100 metrů:-)
A taky jsem ho pěkně vozila v golfáčích i dkyž uměl dobře chodit, byla jsem těhotná a když mu byly dva pryč, narodil se nám druhý syn a vážně nevím, jak bych toho staršího honila. Taková ta představa, staršího dítěte zpsůobně kráčícího vedle kočárku, to u nás skutečně nehrozilo. Takže malej byl v šátku, velkej v kočárku.
To je docela hrozný, jak neuznává žádný hrabnice, nejen v terénu,a le i mezi lidmi, kldině na hcodníku sjeze kohokoli, teřba za to, že kouří a že to smrdí, včetně takových existencí, u nichž si člověk není jist, zda mu za to, nebo mně, nenapálí jendu mezi oči.
Teď zrovna si nevzpomínám na žádný velký jeho průšvih, on je ta takový sled nepřetržitých blbin - ve čtvrtek třeba šli jsme ven, navečer, měl sice kašel a ten menší rýmu, ale ukázalo se, že nutnost vyvenčení je prostě nutnost vyvenčení, takže jsme šli. Když jsem odemkal dveře na chodník, zrovna kolem šla nějaká stará paní a snya nenapadlo nic jiného, mež že si přímo před ní stoupnul, začal hrát příšernýho kašpárka, jako na ní vyskakoval, ječel a tlemil se jako smyslů zbavený a do toho ten maldší, který samozřejmě podobné věci považuje, byť jinak dítě klidné, za vtipné, začal na tu paní skákat ze zadu. Fakt jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo brečet.
Z první školky utíkal během vycházky, z druhé neutíká asi jen proto, že se venčí na velké vlastní zahradě. A říct mu třeba, aby byl chvilku zticha, že potřebuju telefonovat? Cha, cha...
 Radka, dva kluci 
  • 

Re: Re: Nebojte, z toho už nevyrostou :-))) 

(15.4.2002 14:21:43)
Tak, dneska byl návrat obzvláště vypečený. Už pět minut po příjezdu s dědou tekla maldšímu synovi krev z nosu:-(, Matouš křičel, že on to neudělala. To byla sice pravda, ale samo by se to dítě asi nehonilo po bytě, jako smyslů zbavené, že?
 Hanka, 3 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(8.4.2002 22:02:17)
Milá Radko, k té vaší návštěvě. To, že se pak syn uklidnil, neznamená, že by nebyl hyperaktivní. Prostě se jen přizpůsobil změně situace. U nás to vypadá i tak, že první dny na dovolené jsou děs běs a pak se to zklidní. Prostě jakákoliv změna to dítě totálně vyhodí z konceptu, že pak opravdu "chodí pro stropě", jak píšeš.
 Radka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Hyperaktivita - pro Radku 

(7.4.2002 21:45:55)
Jo, tu knížku mám, už jsem jí kdysi začala studovat a tak jsem se začala litovat, že jsme ji musela odložit:-) Ale asi se k ní zase vrátím.
Jasně, že hyperaktivita je příšerná, ale pořád to není taková tragédie, jako když má někdo postižené dítě, na druhou stranu ale zase si spousta lidí myslí, že je to jen trochu neklidnější dítě - no a co, že?

 Svatka, 2 deti 
  • 

Re: Hyperaktivita - pro Molly 

(5.4.2002 10:41:26)
Reaguji na príspevek Radky: mám sama 2 deti. Dcera je klidná (dospelá, ale nikdy nebyly nejmensí problémy), ve skole jí to jde - vyssí odborná skola-sociální obor. Zato syn je totéz co Radcin (vek Radciných detí tedy bohuzel neznám): je mu 9 let, chodí do 2. trídy zákl. skoly ve Vídni a kde se neco deje, tam je samozrejme on! Také my se potýkáme s problémem trestu, protoze, stejne jako u Radky, u niceho dlouho nevydrzí a tím pádem mu ani nejaké zákazy cehokoli nijak moc nevadí. Vymyslí si opet nejakou naprostou hloupost, kterou se zabaví. A pritom má docela záprah! Do rakouské skoly chodí teprve od zárí a to neumel krome pozdravu a pár slov vubec nemecky!
Se zájmovou cinností je to zatím také o nicem. Neví sám, co by ho bavilo, protoze se tezko zapojí do kolektivní hry a tím pádem to máme také ztízeno. Do psychoterapeutické poradny jsme v Cechách chodili pravidelne, zde jsme opet zacali, ale pomáhá to bud pramálo nebo jsem asi netrpelivá. Pripojuji se tedy k Radce s dotazem: jak na tyto deti? Telesné tresty nemám v oblibe a kdyz uz jej pouziji, tak opravdu velmi zrídka.Svatka
 Naďa 
  • 

Re: Hyperaktivita - pro Molly 

(30.7.2003 1:18:04)
Ahij všichni!Náhodou jsem našla tyto stránky a tak jsem se začetla že si říkám,že jsem měla toto číst již dříve.Ono se totiž nadarmo neříká nic nepotěší více,nežli zjištění,že v tom či onom nejste sám.I my patříme mezi rodiče,před kterými lidi utíkají do krytů a zavírají své drobečky do bezpečí.Máme holčičku,krásnou,modrookou blondýnečku která se jeví jako andílek.Tato vize však trvá několik prchavých okamžiků a tato princezna dá okamžitě každému jasno,jak to s ní je.Začnu popořádku.Od mala -co začla chodit,tak já neustále lítala vedle ní.Neznala a nezná dodneška co to je chodit.Ona prostě lítá.Takže,dokud byl kočárek,tak jsem byla relativně v pohodě.Pouze jsem musela skousnout příšerný brek,protože ji to v kočárku nebavilo.Od té doby-dcerce je pět let to s námi vypadá tak že-nemáme možnost jít někam bez ní,protože ji nikdo nechce hlídat.Takže neznáme kino,divadlo atdto nepíšu proto že bych si stěžovala,my se už smířili s tímto životním stylem.Malou máme rádi a tak se pereme s každodenním bojem o přežití jak říkám každé návštěvě ať už u lékaře,či obchodu.Tam to vypadá tak,že nevím zda to je u všech andílků,s touto diagnozou ale naše malá prostě utíká.Stále a všude.Takové Tesco,Globus či Ikea.....to je ráj.Nezná strach z neznámého prostředí.Snažíme se ji udržet ale pokaždé se ji povede vytrhnout se nám a je fuč.Dnes jsme docela profici,už víme kam asi mohla jít a kde ji máme hledat ale byla tu i chvilka,že jsem ubrečená lítala po obchoďáku a hledala svoji holčičku.I ona se zdokonalila a to v tom ,že pokud se ji to vymkne a ona nás nenajde a nám se také nedaří jde k informacím a nechá si nás vyhlásit.Rovněž s návštěvama to je o život.Naposledy jsem byla u kamarádky právničky,musím podotknouti že mé přátelství,s touto ženou si cením o to více,protože se neznáme ještě tak dobře a ona se ke mě hlásí i poté,co jsem se svojí dcerou absolvovala návštěvu u ní.Vysvětlím-nejdříve Pája prolítla byt a zjistila co kde mají a co jim chybí.Poté začala prohledávat místnost po místnosti až objevila prádlo připravené na žehlení a bylo vymalováno.Začala modní přehlídka a nevynechala ani kravatu manžela mé známé.To jsem byla na omdlení a když je začala okřikovat že neslyší televizní pořad tak jsem se rychle rozloučila a jelo se domů.Tyto děti neznají ostych,Pája řekne co si myslí a já v dnešní době nedělám nic jiného nežli žehlím její maléry a stále se někomu omlouvám.Ve školce a to byla soukromá školka protože jsem věděla že z normální by ji vyhodili hned na začátku.Bohužel i tato školka nevydržela nápor a když naše holčička dětem překazila sváču-převrhla vozík s právě tou svačinkou...nám doporučili aby jsme si malou nechali doma.Byli jsme i u odborníka-lékař,který nám měl poradit jak přežít vedle takového miláčka...dopadlo to hrozně.Bylo nám zděleno,že musíme zakazovat a zakazovat .To jsme ještě tak nějak vzali.Když však nám bylo zděleno že není dobré abychom si společné chvilky užívali jako rodina-prý ten třetí je vždycky na ocet,to mě hlava nevzala.Tak jsme se rozloučili a další termín který nám lékař vnucoval jsme prostě odmítli.Bojujeme sami a věříme,že zvládneme a jednou bude líp.Držme si palce a držme je našim dětem.Stojí to zato,tyto děti jsou velice citlivé a potřebují naši lásku a pochopení mnohem více nežli děti,kteří nemají takovéto problémky.Ahoj Naďa.S
 Jana 
  • 

Re: Re: Hyperaktivita - pro Molly 

(30.7.2003 12:17:59)
Nado,
počkej teprve až začne chodit do školy,protože tam MUSÍ. To je teprve pošušnáníčko! Jeden takovej živej exeplář mám doma. No co si budem povídat,znáš to:-) Ale s tím doktorem to je normální,musí se jich vystřídat několik a to si ještě vyslechneš,že je rozmazlená a podobně. My už na doktory kašlem,stejně kluka neznají a za těch 10 minut nepoznají.
 Naďa a Pavlínka 
  • 

Re: Re: Hyperaktivita - pro Janu 

(30.7.2003 18:58:48)
Tak jsem našla chvilku na internet a potěšila mě odpověď-moc díky.Já tuším že škola to bude teprve pohroma.Tam se musí a nevím,nevím jak budeme všichni zvládat.Dnes to řeším tak,že jsme dosud nenašli takovou školku,která by tyto děti uměla zvládat a tak jsme doma a Pája má u rodiny pověst holky,která je strašně zlobivá......to jsem již skousla.Tak se měj fajn a zase někdy.Páčko.Naďa.

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.