| Macumba | 
 |
(28.3.2002 14:52:55)
Marie, promiň, ale nemohu napsat milá. Tvůj příspěvek na mne vyznívá tak povýšeně, že doufám, že se k tobě jako lékařce nikdy z mojí rodiny nedostane. Jak můžeš být tak necitelná k matce, která má kvůli své nepozornosti obrovské výčitky. Jejíž synek bude teď dlouho trpět tím, že podstoupil takovýto zákrok a poté byl odložen bez maminky. Uznávám, že je asi lepší pro rodiče nevidět trápení svého broučka, které musí podstoupit, ale naprosto nemohu souhlasit s tím, že jej potom odloží do postýlky a teprve poté jdou s rodiči sepisovat protokol. To není možné v průběhu zákroku??? Maminka by neslyšela zoufalý pláč svého dítěte a brouček by hned po zásahu mohl být předán do její péče.
V tvém příspěvku chybí citlivý přístup!!! A chybí-li tady, jak to asi vypadá v Tvé ordinaci!!!
|
| xyxyx | 
|
(28.3.2002 16:27:43)
Dovolim se zeptat kde pracujete aby se moje rodina a siroke pribuzenstvo vasi ordinaci mohlo zdaleka vyhnout.Mela jsem parkrat tu smulu,ze jsem musela s malym do nemocnice na Hagiboru(no coment!).Ted zijeme tri roky v Belgii a zde v nemocnici byli moji synove take parkrat.Muzu rici,ze pristup byl DALEKO a NESROVNATELNE lepsi.Nedavno(je to asi tyden) muj trilety syn uklouzl ve vane a mel peknou ranu na spodnim rtu. v nemocnici me vsichni uklidnovali,ze se to stane a nemam si ci vycitat.Predpokladam,ze na Hagiboru( a u vas v ordinaci) by na me koukali jako ze jsem kluka minimalne prastila palickou po hlave a hlavne jak se to vubec mohlo stat?!Nemam pravdu?Zatmco synka vysetrovali a to za me pritomnosti velice mila sestra psala anamnezu aza me pritomnosti se take delo vse ostatni.A nejenom ze jsem tam byla ja ale take muj manzel a muj starsi syn.A nikoho nikdo neposlal ven.Dovoluju si tvrdit ze stakovymto pristupem k pacientovi a jeste detskemu by jste v Belgii letela!!!
|
| Radka, dva synové | •
|
(28.3.2002 16:50:49)
Marie, ještě něco. Ty skutečně považuješ za normální třeba to, když lékařka vyhazuje, a to skoro doslova, z ambulance (Krč, oční klinika) matku, která chce být se svým pětiměsíčním dítětem, ktermu budou vyplachovat oční kanálky? Já se vyhodit jen tak nenechám, ale je mi jansé, že spousta rodičů není tak rázných. Doufám ale, že nás otravných bude přibývat, konec konců jde o naše děti.
Proč? Aby lékaři nikdo nekoukal pod ruce? Já tuším, jak asi bude znít argument - že rodiče zkolabují, že nevydrží pohled na plačící dítě atd. Já si to tenkrát uhájila, ale fakt mě to šokovalo, že si lékařka vůbec dovolila mě posílat ven! (Ona vůbec byla taková chápavá. Mohlo jí být tak 30? Když jsem ji prosila, aby nás vzala hned v době, na kterou jsme ostatně byli objednání, protože můj starší syn je hyperkativní a čekat v holočekárně s takovým dítětem mezi ostatními dětmi a nechápajícími rodiči bylo útrpné, a proto jsme přišli na čas a chceme v ten čas jít na řadu, řekla, že nevidí důvod, proč by tam nemohl čekat, když to vydrží i jiné děti.)
Když jsem se svým mladším synem chodila na jinou kliniku, kde mu brali pravidelně krev kvůli kontrole protrahované žloutenky, tamní sestry (Klinika dětí a dotorstu, Karlov, Praha )naštěstí považovaly za normální, že já jsme ta, která ho drží a mluví na něj uklidňujícím hlasem. Jen mě upozornily, že bude plakat, což jsme chápala.
|
| xyxyx |
|
(28.3.2002 16:59:00)
Ahoj Radko,muzu se zeptat jestli neznas nejake figle u tveho hyperaktivniho synka?Ten muj je take hyperaktivni,bere Rilatin ale ten nepusobi vecne,takze co potom?Uplne te chapu,ze chodit s nim nekam a pak tam cekat je o nervy.Zejmena duchodkyne si neodpusti poznamku o spatne vychove a mlade matce.Diky za odpoved.Mimochodem jestli jsem nekde musela cekat i kdyz jsem byla objednana,nechala jsem kluky at si delaji co chteji,na pripadne"utoky" jsem odpovidala,ze neni moji vinou,ze musime cekat.a bylo to,parkrat se to opakovalo a nakonec nas radsi vzali:-)
|
| Natálie | •
|
(24.2.2009 13:01:32)
Ahoj,
chtěla bych Ti říct, že Tvůj drobeček z temperamentu vyroste až bude větší. Na Rilatin si dej pozor, i když lékaři říkají, že je vše v pohodě, má dost nepříznivé účinky a je silně návykový. Dává se dětěm pro zklidnění, ale dle výroků maminek jsou jejich děti pak jak opařené. Pořádně si nehrají, nejsou šťastné a na pískovištích se jen nemotorně motají a hledí skrz kamarády. Takže jsem Tě chtěla varovat. Vím, že když ho nebudeš ničím dopovat, bude to pro Tebe náročnější,ale budeš mít zdravé dítě a to je určitě přednější. Tak se měj hezky a zdravím Tebe i Tvého klučinu. Natálie
|
|
|
| Dana, dvojčata | •
|
(28.3.2002 17:16:15)
Marie, asi trochu zapomínáš na jednu dost podstatnou věc. Pro každou mámu (které pochopitelně záleží na dětech - krkavčích matek tady mnoho není) je každý problém týkající se jejího dítěte tím absolutně nejhorším. Nám totiž chybí srovnání. Až v nemocnici, kde klukům operovali kýly jsem si uvědomila, jaké máme štěstí, že jsou to jen kýly. Tohle srovnání leckomu chybí. A taky nám to nedochází - nakonec proč by mělo? Moje dítě má nějaký zdravotní problém a pokud se nejedná jen o rozbitá kolena, vždycky je závažnější. Ty jsi trochu deformovaná svou profesí, a to nemyslím ve zlém. Prostě víš, co všechno se může stát a že jsou na světě podstatně horší věci. Já si jako matka tohle prostě nepřipouštím.
Taky mi vadí, pokud mne lékařka vyhazuje z ordinace, nejsem totiž ten typ, který by se bránil, ale ani hysterka, která bude šílet, když bude její dítě brečet. Chápu to, a napoprvé jsem byla i ráda, protože Lukáškovy krevní odběry proběhly tak nenápadně, že si jich ani nevšimla. Napodruhé brečel, volal mně, - zvenčí byla na dveřích koule a já měla pocit, že je snad rozkopu. Taky jsem se ozvala, že mne mohli vpustit dovnitř. O nic nešlo. Ale nebyla jsem tam, kde mně moje dítě potřebovalo. Stravu a ubytování v nemocnici neřeším (byli jsme tam jen týden v době, kdy jsem kojila), je mi naprosto jasné, že jde především o ty prcky a že nemocnice není hotel, ale to, že mne leckterý lékař pořádně neinformuje, přičemž jde o moje dítě, neboť předpokládá, že jsem přinejmenším zdravotní sestra, takže o to musím opravdu bojovat, i to, že některým lékařům chybí trocha empatie, protože nejen ten prcek, ale i ti rodičové leckdy trpí, převážně nejistotou, to je prostě fakt a velká škoda. Pro obě strany.
|
|
| marie | •
|
(29.3.2002 5:58:44)
Ahoj vsichni, jsem skutecne rada, ze muj clanek rozpoutal takove reakce.
asi jsem se sama vykreslilla jako silene monsrum v bilem plasti, ktere deti prinejmensim skrti na stetoskopu a rodice prhlizi jako rodne lany. Sorry, ale vyprovokoval me k tomu ten preslazeny a ufnukany clanek one matky, jejiz dite sluplo to jmeli. A hlavne veta: nechat dite napospas nasemu zdravotnictvi.
Takze nekolik korekci:
1.Nensnasim kolegy, kteri s pacienty, nebo s rodici deti jednaji opovrzlive, povinnosti lekare je pacientovi vysvetlit, umerne schopnostem a stavu pacienta problematiku, to naokraj. Za druhe mam sve pacienty rada, to znamena, ze si s nimi povidam nejenom o "nemoci".. a o tech neprijemnostech, ktere k ni patri.
2. Jsem naprosto pro, aby NEHYSTERICKY rodic byl s ditetem pri zakroku, jako je tereba "pichani ucha", krevni odber, nebo zmineny vyplach zaludku. Jestlize ovsem rodic omdliva jiz u prihlasovaciho okenka, je lepsi ho nechat venku, jeho stres se totiz jen prenasi na dite. Pritomnost u zakroku musi mit sve hranice, jako anestesiolzky se me rodice casto ptaji mohou-li s ditetem napr. na operacni sal, asi si neuvedomuji, jak by na ne asi pusobilo, videt, jak nejdrive drobecek dycha anestetikum, kratce pritom kouti ocima nez upadne do bezvedomi, pak se mu vsune do krku podivna vec a tahne se za to smerem k nebesum, pak jeste taakovou veelkou trubici a nedlouho potom prijde kolega a ten obratne s nozem narizne trislo a te krve pri tom a ten drobecek tak bezbranny... . Proste rodice jsou casto mnohem vic stresovany, nez ty deti a kdyz to prckama clovek trochu umi, tak si s nami mali pacientici jeste uzijou dost legrace a ani moc neplacou.
3. To same k pritomnosti rodicu u hospitalizovanych deti, u ZDRAVYCH deti, ktere kratce onemocnely... .
V pripade hyperprotektivnich matek naprosto kontraproduktivni, ty dovedou ubohou ratolest neustalymi otazkami "je ti teplo, boli to, je ti spatne, " a neustalym vzdychanim totalne rozhodit.
Navic si casto neuvedomuji, ze pta-li se lekar ditete, kde ho to boli, neodpovida matka "boli ho to tady dole, tak jako tlaci.. ", ale jiz pomerne male dite ukaze a to presne, kde ho to boli, starsi to dokonce (nemaji-li inteligencni deficit) pomerne presne slovne popisi.
4. Jak jsem jiz psala TEZCE nemocne deti, vyzaduji uplne jiny pristup, tam je nutno ZOUFALSTVI a to bohuzel zoufalstvi opravnene,a s nim spojene vykyvy nalad rodicu akceptovat a take to kazdy dela.
5. Mezi kolegy lekari a lekarkami se najdou namysleni a cynicti debilove, znama pravda, ale ti se rekrutuji hlavne ze stredni generace, ktera ma jeste zakorenene socialisticke principy. My mladi jsme vetsinou jinak nazorove orientovani a ti uplne stari (ale tech uz moc neni) maji jeste tu starou skolu. Ale at namyslenec, nebo prijemnak, doktori a i dost sester, vedi co v danych situacich delat a neni nasim zajmem pacienty ani mucit ani zabijet. Nejsme ale vsemocni a bohuzel ani neomylni.
6. Jsem deformovana svym povolanim, nebot nejenom, ze diky nemu nemusim provozovat zadny adrenalinovy sport, ale umoznuje mi videt, nebo lepe videt skutecne hodnoty.
7. Ad Hagibor, kde jsem sama absolvovala pediatrii, co se pritomnosti rodicu tyce, pomerne otevrena klinika s vetsinou nadprumerne (k pacientum :-)))milymi lekari. Kdo je otrly a rad experimentuje, muze si to s ratolesti zkusit na Karlaku.
No, tak jsem to s prestavkami dopsala a muzu se jit opet vesele dalsich x hodin venovat a) muceni, terorizovani, vyhrozovani pacientum a aplikaci jedu, b) zavadeni infuzi za ucelem odstraneni bolesti, provadeni narkoz, a vedeni pre- a postoperacnich rozhovoru. Proste zacina dalsi krasny den...
Mejte se.
|
| marie | •
|
(29.3.2002 6:10:06)
Na Hagiboru nepracuji.
Jo, piste jeste jake mate zkusenosti s lekari, na horrory jsem zvykla z denniho zivota, takze zadne servitky.
To, ze platim ve svem pracovisti za jednu z nejtrpelivejsich mi asi nikdo neuveri, ale nemusite se bat, sance, ze se ke me dostanete jako pacienti je z geografickych duvodu velice mala :-).
Zla Marie
|
|
| xyxyx |
|
(29.3.2002 9:00:39)
Jestli jsem to spravne pôchopila tak mas na male pacienty dvoji metr:kdyz nekdo jen spapa jmeli tak je to podle tebe blbost a s matkou je nutno zachazet tak jak to popsala ona matka.Mimochodem jeji pribeh se mi vubec nezdal ufnukany a preslazeny.Vyjadroval pocity matky,zadne hysterky.A za druhe kdyz nekdo vazne onemocni tak pristup k rodicum ma byt PRAVE PROTO vyrazne lidstejsi?To dost dobre nechapu proc VYSTRASENA nikoli HYSTERICKA matka nema pravo na normalni zachazeni.
|
| marie | •
|
(31.3.2002 13:45:08)
O metr na male pacienty vubec nejde, na ty mam, alespon ja osobne, metr stejny, dvoji metr jestli to vubec jde takhle nazvat, mam a za tim stojim, jaky servis, nebot moznosti ceskeho zdravotnictvi nejsou zrovna nadbytecne nabizet rodicum tech deti (jidlo, luzka). Take pristup k matce ktera krici a place a rve si vlasy, jelikoz ted je jiste, ze jeji plesate sedive a unavene dite ted uz najisto zemre,je a musi byt jiny,nez k matce, ktera tohle dela v pripade, ze dite ma 38(teplotu),a ona musi jeste pul hodiny pred ordinaci cekat.
Nechce-li sedmilety leukemik otevrit pusinku, pak prijde detsky lekar (nebo anestesiolog)za deset minut a zkusi to znovu, nebo ceka, az promluvi a koukne se rychle dovnitr.
Nechce-li ovsem sedmilety kandidat na operaci kyly otevrit pusinku a matka ho v tom jeste podporuje, "vite, ono se mu proste nechce, mas strach vid", tak je ten pristup taky jiny.
Bohuzel ted musim zrovna pryc, ale piste dalsi reakce na setkani s mymi kolegy, at vim ,co jinde deje.Ahoj
|
| lipoo | 
|
(1.4.2002 10:32:48)
Taky přispěji svou troškou do mlýna. Taky nepatřím mezi ty rodiče, kteří se dokáží vecpat do ordinace, i když je vyhodí. /upřímný obdi/. I když někdy je fakt,že potom některé děti víc vyvádějí, protože cítí oporu. Vím, že třeba moje neteř, když je s maminkou, tak je hrozná hysterka, když je ale s někým jiným /sestrou nebo tatínkem/ ani nemukne.
Takže i my jsme se setkali s oběma typy zdravotníků. Jeden byl třeba ve Zlínské nemocnici, oddělení nukleární medicíny. Syn měl tenkrát čtyři roky, a sestra /nebo doktorka, bylo jich tam nějak moc/ mu chtěla píchnout injekci. Řekla mu to, a syn samozřejmě začal kroutit hlavou a řekl, že ne. Byla jsem tam s ním... Načež ta dotyčná dáma začala zvyšovat hlas, a říkala, že když to nebude po dobrým, tak mě pošlou ven a oni už si poradí...!!!!! Na tyto slova, která manžel slyšel venku na chodbě, vpadl do ordinace se slovy Ať ho nechají na pokoji.... a začal synovi domlouvat po dobrém. Trošku se s personálem chytly, personál ho bral jako "hysterického" otce, a potom si syn nechal injekci píchnout. Neberte to jako , že by ho rozmazloval, chudáčkovi chtějí píchnout injekci.... protože potom synovi venku domlouval, že tak se chovat nesmí.... Ale je fakt, že teď už na nukleární medicínu jezdíme raději do nemocnice, která je od nás 100 km. Doktorka se nakonec jakoby omluvila, že oni toho dneska měli už dost, že měli samé malé děti...tak jsou už "unavení". Přitom je to zákrok dělaný na objednávku, tak si nemají objednávat tolik malých dětí, když už na to nejsou pschicky vybavení.
Na druhé straně je fakt, že jsou i hysteričtí rodiče a rozmazlené děti. Když jsem byla navštívit oddělení ORL, tak byl z ordinace slyšet šílený řev, přímo jekot. Načež z ordinace vyběhl asi osmiletý! kluk, a letěl přímo ven. Poté vyšla jeho matka, se slovy on mi už utekl na ulici? se začala oblíkat a brala bundu i synovi. Poté si stěžovala, že ji doktor říkal, že má nevychované dítě, a on mu přitom pichal ucho! K doktorovi chodíme pomalu každý týden se synem asi pět let, a je to pěkný "flegmatik" a jen tak ho nějaký řev nerozhází. Načež vyšel doktor a šel si převlíkat košili. Takže nevím, co mu ten kluk provedl, jestli ho poplival nebo co...... Takže asi musí být dvojí metr na rodiče!
Jinak minulý týden vyšel v Mladé frontě článek o pobytu dětí v nemocnici a jejich rodičů. Doporučuji k přečtení, v sobotních jsou ještě názory, a taky co se týče placení. Dost mě zarazilo, že v jedné nemocnici chtějí 800 za noc! A ještě pan ředitel nebo kdo píše, že přece hotel je ještě dražší. Jenže do nemocnice asi nejde nikdo dobrovolně, že?Já jsem byla se synem v nemocnici nedávno, a neplatila jsem ani korunu, protože jsme spali na jedné posteli! Uplně mi to stačilo, a jídlo jsem si vzala svoje. Také mi ho musel manžel donést, protože jsem nepředpokládala, že tam se synem budu moci zůstat.Stále se mě ptali, jestli chci jít s ním, i když ho vezli na operační sály. Takže jsem s ním šla až do toho předsálí, kde jsem na něho mohla počkat. A přitom tam vždycky převlékali pacienty, tak mě prostě poprosili, jestli můžu jít počkat na chodbu, než je převlečou a bylo to.
No ještě bych mohla napsat další a další zkušenosti, ale už jsem dost zaplnila stránku. Jinak syn byl taky cévkovaný, a prožil si všemožné zákroky, takže jsem už taky trošku "otupěná" co se týče nějaké "hysterie".
|
| Miška, 3 děti | 
|
(1.4.2002 10:58:11)
Je pravda, že doktoři mají nejraději děti klidné a takové, co si nechají všechny zákroky v pohodě líbit. Ale pokud se setkají s dítětem, které vybočuje s tohoto jejich normálu, tak se mění i jejich chování, tak jako maminčino, když ji dítě zlobí. Když dítě zlobí, je i maminka nervozní, nemůžeme se divit doktorům, že jsou ještě víc, než maminky. Maminky jsou na chování dětí zvyklé a vědí, že nic nezmůžou, že prostě dítě takové je.
Já jsem nikdy s doktory neměla problémy, nemusela jsem se s nimi dohadovat a hádat, protože moje děti jsou na lékařských ošetřeních v pohodě. Se synem jsem chodila na proprachování nosních dutin, když mu bylo 7 let. Muselo to být pro něho hrozné, ale on to zvládal jen se slzami v očích. A doktorky ho strašně moc chválily a stěžovaly si na děti, které musí při takových zákrocích držet málem ve svěrací kazajce. Ale s tím přece musí každý doktor počítat. A tak jako my v práci měli kurzy chování k zákazníkům a obchodním partnerům, tak i oni by měli mít kurzy - jak zvládat děti.
Nejhorší pro maminku je, když v ordinace "schytá" od lékaře, že má dítě rozmazlené a že je zlobivé. Ale jen ona moc dobře ví, že to dítě takové je a že se v některých situacích prostě zkrotit nedá.
Na dítě platí laskavé chování. Pokud začně lékař v ordinaci nervóznět a mít chování podrážděné, je jasné, že i dítě je tím pádem zlobivější. Když sestry nebo lékař umí dítě i při zákroku bavit a zabavit ho, tak to s dítětem jde hned lépe. Jenže na tohle lékaři nejsou. Oni jsou na to, aby léčili.
Já mám naštěstí opravdu zkušenost jen s lékaři, kteří byli klidní a trpěliví. Možná ale jen proto, že i moje děti byly klidné a trpělivé.
|
|
|
| Radka, dva kluci | •
|
(1.4.2002 11:20:26)
Marie, tak se nám tady tady ta diskuse rozjíždí několika směry. Jeden je o tom, jací jsou vlastně rodiče, například sekerničtí a hysteričtí a ten druhý hlavní pak o tom, jaké je vlastně zdravotnictví.
Já naštěstí mám s dětskými hospitalitzacemi zkušenost jen jednu, když naše mladší dítě, v té době rok a půl staré, chytilo laryngitidu a před půlnocí nemohlo moc dýchat a jak strachy brečelo, jen se to zhoršovalo, studený vzduch nepomáhal, to jsem tedy i já volala pohotovost (mít auto a nebýt sama doma s dvěma malými dětmi, jela bych tam sama, to jen na vysvětlenou, že nechápu zdravotnictví jako servis), lékařka mu píchla kortikoidovou injekci a pro jistotu doporučila hospitalizaci. Naštěstí se mezitím vrátil manžel z práce, tak to nebyl problém.
Já naprosto chápu že zdravotnictví nemá poskytovat hotelové služby rodičům, podle mého by měl na stravu a povlečení atp. připlácet každý pacient, protože doma má tuhle spotřebu také a ve zdravotnictví pak chybějí peníze na léčbu. Jen mi ale vadí šílené pálky,které občas nemocnice za rodiče chtějí - syn je malý, takže v Krči nechtěli nic, ale z principu by asi měla být stanovena nějaká jednotná pravidla co a za kolik, aby pak rodiče nebyli zaskočeni.
A v té Krči, tam se naopak jídlem doslova plýtvalo. Já i syn jsme k obědu dostali polévku a druhé jídlo, pro něj přitom nepožívatelné.
Jinak, můj starší syn je samostatný a bez pudu sebezáchovy, ale právě kdyby potřeboval do nemocnice, určitě bych tam chtěla být s ním. Je mu čtyři a půl.
Za sebe musím říct, že nemám problém s tím, aby mi lékaři cokoli provádějí mým dětem řekli - přičítám to právě tomu, že se chovám klidně a klidně se vyptávám, a klidně i odmítám, když se mi něco nezdá. Odmítla jsem třeba to, aby synovi najednou dali očkování proti obrně a trivakcínu, protože jsme měla za to, že jeho reakce na předchozí dávku trivakcíny nebyla standardní, i když už dostával injekci dělenou. Sestřička remcala, že tam budu muset jít víckrát a že by se to odbylo najednou a že ať si tedy dojdu do Motola na vyšetření - tam byli dost rádi, že jsem to odmítla, protože dítko mělo tehdy, v roce, zjištěné protilátkové snížení imunity a odložili mu pro jistotu právě obrnu. Takže to snad nebyla hysterická reakce?
Do křížku se zdravotníky jsem se dostala také kvůli novorozenecké žloutence, která se u syna nějak protáhla asi na tři a půl měsíce - když ho oranžového naše zastupující doktorka uviděla asi ve čtrnácti dnech, jen napsala recept na Fenemaleten (píše se to jinak, já vím, nechce se mi to teď hledat), protože "to se tak dělá," což je hláška, na kterou jsem alergická, třeba už z porodnice. Řekla, že je prostě moc žlutej.
A já pak od různých zdravotníků slyšela rady o převařeném mém vlastním mléku, na ultrafialové světlo do nemocnice, dokonce i doporučení na okamžité odstavení, což se mi hrubě nelíbilo, proto jsem si od své známé Češky žijící ve Švýcarsku, která je poradkyní přes koejní a problémy s ním spojené, nechala poslat všechny možné podklady k novorozencké žloutence trvající delší dobu, abych zjistila, že pakliže se vyloučí nějaké vady, není třeba dělat nic. Na Karláku provedli všemožná vyšetření, chodili jsem tam na sledování a skutečně, hodnoty se snižovaly samy. Nejdřív samozřejmě měřili bilirubin a ukázalo se, že hodnoty nejsou nijak kritické, neboť dítko má relativně snědou pleť. Takže jsem snad zas nebyla za hysterickou.
Chápu, že se jen obtížně srovnává situace, kdy dítě umírá a nějaký banální problém.
Ale já považuju za necvhdoné ze strany zdravotníků teřba i zdánlivě neškodné poznámky jako třeba když jsem kojila své rok a půl staré dítě v té nemocnici, tak lékařka, která vtrhla do pokoje, mě řekal něco v tom smylsu, že už ho snad "kojit nemusím, když je tak velkej". Ptala jsem se jí na tO?
Já s dětmi (4 a 2 roky) k lékaři chodím jen když už se mi jejich problémy zdají velké, takže už jsme tam hodně dlouho nebyli, přeci tam nebudu chodit s každým kašlem nebo průjmem. Šla jsem tam třeba, když už dítě kašlalo na poslech ošklivě, aby mi po poslechu řekli, jestli mu to nevlezlo na průdušky - když mi ale už chtěli pro jistotu dávat antibiotika, že už to tam skoro je, k jejich údivu jsem odmítla, ačkoli "by to bylo za chvíli pryč". Pryč to pak bylo tak jako tak, jen to možná trvalo o pár dní déle.
Mám pocit, že čím míň je pozoruju a čím míň tam chodím, tím míň nemocní jsou - klepu to do dřeva. Naproti tomu mám sousedku, která s dětmi chodí na pohotovost snad každý týden, takže podle mého je lehce hysterická, ona se doslova vyžívá v tom, aby mi mohla líčit, jak ty její děti pořád stůňou, maji x - krát píchané ucho a tak. Mně to trochu připadá jako otázka, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepcie - mám tak nějak pocit, že se u nich v rodině rozběhl nějaký kolotoč, kdy infekce stíhá infekci, ona ty děti se snaží všemožně chránit, takže oni jsou ještě vnímavější, její obrovský tříletý sen je prostě chudáček, který už měl tolik infekcí atd.
|
|
| Daniela | •
|
(1.4.2002 22:14:06)
S kolegy historku zajímavý zážitek nemám. Zato s nemocnicemi jich mám až až a nejhorší jsou ty se stravováním. Nejen moje, coby matky kojence, poté dvouletého prcka
Všechno pražské nemocnice
1. Oddělení šestinedělí, tudíž zpravidla kojící matky. Držte se, dostaly jsme k večeři tlačenku s cibulí
2. Hospitalizace mého syna ve dvou letech (byla jsem tam s ním), jídlo bylo nepoživatelné, tudíž jsem druhý den oznámila jak lékařce, tak sestrám, že si nějak poradíme, ať nám je nenosí. Musela jsem jim to říct 3 x (chápu, že mají jiné starosti), přesto nám jídlo nosili až do konce týdne a divili se, že je nedotčené. P.S. - můj syn dostával pravidelně "nářez" čtyř knedlíků nebo porci pro dospělého chlapa. Byl problém někam si poznamenat, že o jídlo nestojíme?
3. Moje hospitalizace - operace slepého střeva. Když už jsem mohla jíst a "strefila" se do té správné pomocnice v kuchyňce, pravidelně jsme dostávali omáčku naředěnou studenou vodou. K snídani místo dvou rohlíků jeden a kousek chleba. Zato paní z kuchyně odcházela z práce s plnou taškou.
Není to o mém stěžování si na stravu (dokázala jsem si vždycky poradit jinak, i když některé z pražských nemocnic jsou skvělé i co se kuchyně týče), je to o mém stěžování si na turecké hospodářství, kdy se spousta jídla vyhodí a taky stálo peníze, přičemž finance na podstatně důležitější věci pak nejsou.
A klidně si jídlo i pobyt zaplatím. To jen pro zpestření, když Marie psala, jak chybí peníze. Je to jako celá naše ekonomika - jak na co.
|
|
|
| Marie | •
|
(6.4.2002 14:15:14)
Sice se ted dostavam na pudu, kde nejsem prilis "honena" ale presto; Allergie jsou jednou velkou neznamou a najit dobreho odbornika vyzaduje hlavne vytrvalost a stesti. Nejlepe je spolehnout se na "ustni" propagandu. Kolega, ktery doporucil testovat bilek, tim ze ho dite sni, je asi velmi odvazny otec a mozna nemusel nikdy resit akutni anafylakticky sok (kdyz dite otece a dusi se). Atopicky ekzem je silena vec a nekdy, kupodivu, pomohou nektere babske (zamerne nerikam alternativni) postupy, ruzna "mazadla" proti svedeni atd.. Ale i tady pozor na allergii. Preju ti pevne nervy, hlavne nezanevri, i kdyz je to nekdy tezke, na tzv. "skolni" medicinu. Ale jak recenonejsem v zadnem pripade odbornik na allergie a u deti uz vubec ne, znam dobrou allerg-pediatricku z karlovarska (byla jsem u ni sama pacientka).Zatim ahoj, diky vsem za prispevky.
|
|
|
|
|
| Radka, dva kluci | •
|
(29.3.2002 10:16:23)
Marie, ta tvoje supereakce mě přece jen uklidnila, možná přeci jen nejsi takové zlé monstrum. Ale přece jen mi vadí ten dvojí metr na chování vůči rodičům pdole toho, nakolik závažný problém jejich dítě trápí.
Mně jde o princip, o to, aby se zdravotníci s rodiči bavili a vysvětlovali atd., tedy to, co ty sice považuješ za nromální, alespoň to píšeš, ale za dveřmi ambulance často skutek utek.
No, jsem taky profesně deformovaná, mám ke zdravotnictví svým způsobem už několik let docela blízko, takže jsem a priori nedůvěřivá a vždy ve střehu.
Pokud jde o hyperprotektivní matky, asi ti rozumím, co tím chceš říct, je to moje oblíbené téma, protože já mezi takovými občas působím jako matka-sekernice, protože na zem padlé děti nezvedám, ale nechám je, aby se zvedaly samy, když nechtějí jíst, neuplácím je jiným pokrmem atd. Taky jsem strávila dvě noci v nemocnici na pokoji s hyperprotektivní matkou a jejím dítětem, které se muselo cítit bídně už jen z toho, že mu to jeho matka stále podsouvala způsobem, který popisuješ ty. Takže zatímco mé batole si hrálo v postýlce či korzovalo po pokoji, případně se přišlo pomazlit či nakojit, její starší dítě dva dny kvílelo a fňukalo a nepustilo ji ani si vyčistit zuby.
Jenže stejně si myslím, že lékař nesmí předem škatulkovat rodiče na rozumné, s nimiž se bavit bude a hyperprotektiní a hysterické, jimž to dá sežrat. A opačně, to že mu někdy někdo zkoloboval pri odběru krve či při zákroku, není důvod, aby mi lékař podsouval, že se mi stane to samé. Nejsem nesvéprávná a celkem vím, co v tomto ohledu vydržím.
|
|
| Dana, dvojčata | •
|
(29.3.2002 12:37:56)
Ahoj Radko. Cítím obdobně problémy svých dětí, ale potřebuji mít jasno v tom, co se děje. Takže když se cosi děje, chci vědět co a co s tím mohu dělat. Názor jedné lékařky, kdy mi vysvětlovala, že teplotu prostě MUSÍM nějak srazit a nebyla schopná přijít na nějaký způsob krom: léků – Lukáš zvracel, léky jsem do něj prostě nemohla dostat, plival je a doslova řval tak, že mu stoupala tepota, obdobně fungovaly studené či vlažné zábaly ( když „sálal“ 39,7 i moje tělesná teplota mu připadala ledová). Opomíjím koupel v teplé vodě a připouštění studené – bylo to úplně totéž. Ještěže mi kamarádka poradilo studenou Coca-colu po lžičkách (na zvracení) a babičku, kterou napadly ponožky namočené do teplého octa. Jinak by měl snad horečku ještě dneska. Možná ne moc dobrý nápad (i když mi tu Colu poradila o pár týdnů později i jiná dětská lékařka :-)), ale prostě to zabralo a je škoda, že lékařka nebyla schopná problém vyřešit, dítě mi totiž blouznilo dva dny.
Marie, jsem ráda, žes uvedla svoje povídání na pravou míru.
Já chápu, že nepouští každého např. k odběru krve, kdyby tam totiž nevpustili člověka typu mého manžela :-)) ten naposledy omdlel minulý týden, když se mu podařilo „moc hezky“ se pořezat – jenomže ten se narozdíl ode mne nikam necpe, a otázka: „Chcete být u toho?“ zase snad tolik nestojí. Je fakt, že lékař asi těžko odhadne, co uneseme, ale mohl by se alespoň zeptat. V případě mého muže rovnou hlásím: „ten počká venku“.
Ale neinformovanost mne naprosto ničí. Měli jsme těžce nemocnou babičku, ležela v jedné pražské nemocnici. Babičce bylo 75 let, takže jsme všichni tušili, že její dny na tomhle světě jsou prostě sečteny. Odchod někoho blízkého je vždycky smutný a bolestný, ale brali jsme to jako realitu. Ptala jsem se ošetřujícího lékaře, na co se máme připravit a představ si, že mne začal přesvědčovat, že druhý den babičku budou operovat. Přičemž musel vědět, jak se věci mají a nevěřím, že by byly nějaké šance – dodnes jsem mu to neodpustila, ale tuším, že mu to nevadí :-))
Dědu jsme měli na JIP v Mladé Boleslavi – nejlepší doktoři, co se přístupu k příbuzným pacienta týče. Rovnou nám řekli, že šance na uzdravení je pramalá a kdyby, bude to hodně těžké (měl velké krvácení do mozku). Víš, on je člověk stejně smutný a nešťastný, ale má trochu času se se situací malinko vypořádat a nedoufat pořád, že něco bude jinak, taky jsem měla možnost přemýšlet jak co zařídit, kdyby se děda probudil, takže jsme vyřešili, jak se o něj postaráme. A tohle jsem měla na mysli. Nesmyslné blufování. Pokud se totiž narovinu zeptám, předpokládám taky rovnou odpověď.
Jinak – to zda střední či mladá genereace lékařů propadá cynismu – těžko soudit. Mám gynekologa, kterého mohu zařadit mezi starší generaci a je to naprosto skvělý člověk, co se přístupu k pacientovi týče (nevím, jak to funguje jinde, ale v mém případě si vždycky udělal čas rozebrat problém a hledat jeho příčinu) Tohle je tedy spíš asi o povaze toho konkrétního lékaře, jenomže si myslím, že pokud není schopen se k pacientovi nebo jeho blízkému chovat slušným a rovným způsobem, měl by dělat jinou práci. Tady jde přeci o všechno. V životě jsem se setkala s oběma druhy a tady neposuzuju profesionalitu odbornou, ale lidský soucit a pochopení. U těch, kteří tohle nemají zjevně platím za obtížného pacienta i matku. Tak jak jsem psala – vím –li o problému, dokážu se k němu nějak postavit (a třeba si i pobřečím), takže se prostě ptám. Párkrát jsem narazila na čitelný výraz lékaře: „Ježiš, zase ta votravná ženská“, ale buď jde o mne, nebo o moje blízké a já mám právo vědět. Nebudu přeci lékaře seznamovat se svými právy. Tak tohle mne tedy opravdu štve
|
|
| Macumba |
|
(30.3.2002 20:59:13)
Dnes již milá Marie. Tvoje druhá odpověď je vcelku uspokojující, avšak kdo nepoznal, ten neuvěří.
Nicméně, mám nedávnou zkušenost i s tím Karlákem. Není tak drastická, ale pro mne také nemilá.
Jsem vychována spíše ve smyslu držet hubu a krok. Již deset let se z toho mindráku pomocí svého muže snažím vyhrabat a myslím, že se mi to vcelku i daří. Avšak před lékaři mám jakýsi respekt a i když se jedná o mé děti, jaksi se bojím zeptat, o co vlastně jde, nebo něco podobného. Často na mne koukají následovně: vždyť máte už druhé dítě, tak si snad víte rady, ne? Často však nevím. Na druhou stranu se snažím vše řešit okamžitě a i s horečkou odjíždíme skoro hned na pohotovost. (Dnes už to není tak žhavé, už mám s dětskou lékařkou lepší kontakt a už si i umím poradit.) Naštěstí kluci jedí prášky poměrně bez problémů. Tak tedy - na Mikuláše loňského roku se nám dvouletý Petřík v podvečer probudil a neustále plakal a chytal si ouško. Volala jsem hned na pohotovost. Tam mne rovnou odkázali na ORL na Karláku. Tak jsme s manželem vyrazili. Ujala se nás sestra, sepsala kartu než přišel doktor. Do ordinace jsem šla s malým já, manžel čekal venku. Doktor prohlížel Petříkovi obě ouška, Petřík vyváděl, nemohly jsme ho se sestrou udržet, tak jsem šla pro manžela na pomoc. Najednou koukám, sestra podává doktorovi jakousi jehlu a on se blíží do toho pidiouška. (Teď vsuvka: manžel mi říkal, že na západě uši vůbec nepíchají, mají prý na to kapičky, které zánět vyléčí a současně tlumí bolest). Takže když jsem viděla tu jehlu a v rukou se mi kroutilo moje sluníčko, tak jsem se ozvala. Co má v plánu pan doktor dělat a proč, co vlastně Petříkovi je. (Mimochodem se zánětem středního ucha nemám naprosto žádně zkušenosti, nevěděla jsem jak vzniká, co to vlastně je a co dál po zákroku) Pan doktor se na mne podíval jako divného člověka - no, zánět středního ucha, tak mu to přeci píchnu. Ptala jsem se, zda je to nutné, že je zajisté možná jiná léčba. Do toho vstoupila sestra. Musela jsem být asi dost vystrašená na pohled, protože to chytla za správný konec - Vaše dítě má zánět středního ucha, pan doktor mu ho teď propíchne, aby mu mohl vytéci hnis. Samozřejmě, pokud s tím budete souhlasit. Doktor dodal, že jakýkoli jiný postup dítě velmi trápí. Ouško mu píchli. Doma už Petřík spal. Dostala jsem jedinou radu - když mu něco poteče z ucha, tak hned přijeďte. Jinak za tři dny na kontrolu. Jeli jsme pozítří, chytlo to druhé ucho. Znovu píchání. Odvážila jsem se zeptat, z čeho tento zánět vzniká. Dostalo se mi uspokojivé odpovědi - z rýmy, někdy se rýma vrazí do uší, tam vlastně hnisá, hnis nemůže ven a tak tlačí na bubínek. Druhý den po píchání z ucha něco teklo. Na radu prvního doktora jsme hned startovali na Karlák. Doktorka se podívala opět jako na hlupáka se slovy - to je snad v pořádku, proto se to ucho píchalo, aby to vyteklo ven. Netušila jsem však, že hnis může vytékat až třicet hodin po zákroku. Možná ho špatně píchla a prasklo to. Petřík totiž po druhém zákroku nebyl tak klidný jako po prvním. Teprve nyní nasadila antibiotika a lék proti rýmě. Při třetí pohotovostní návštěvě!
Asi nemusím upozorňovat, že mám problémy sáhnout Petříkovi na ouška, protože jeho okamžitá reakce je: "ne, pík"
Tedy rada zní: ptát se ptát se ptát se; i za cenu podivných pohledů lékařů. Dodnes totiž nevím, jaké může mít píchání uší důsledky na život. (Manžel chce mít ze syna pilota :-)) a já slyšela, že mu píchané uši mohou dělat při změnách tlaku značné problémy.)
|
| lipoo |
|
(1.4.2002 10:14:58)
Milá Macumbo.
Divím se, že Ti říkali, že když bude malému něco vytíkat u ouška, že máte hned přijít. Proto se přece to ucho pichá, aby hnis vytékal. Když ucho pichne a nic nevytéká, tak to moc dobré není. To jsme měli potom většinou my, že ani po vyšumění kapek do uší nebyl ani kapánek hnisu. Takže to měl syn všechno v uších "uložené", a nedávno absolvoval vsazení ventilačních trubiček a odsání toho sekretu. Doufejme, že to bude dobré.
Jinak antibiotika se nedávají automaticky při zánětu středního ucha. Většinou se Tě lékař zeptá, jestli mělo dítě horečku. My jsme antibiotika moc nedostávali, protože syn horečku neměl.A někdy nám taky antibiotika napsali až po čase, až se třeba ucho nehojilo, jak by mělo.
|
|
| xyxyx |
|
(10.4.2002 18:52:14)
Ahoj Macumbo,musim rici,ze tvuj manzel ma pravdu,na zapade se opravdu usi nepichaji.Mul starsi syn,tehdy asi dvoulety mel zanet stredniho ucha nekolikrat,na Karlaku jsme zazili neco podobneho co ty,druhy den zpatky s druhym uchem.Muj mladsi syn(tehdy asi rocni)mel to sami taky,ale to uz jsme v Cechach nebydleli takze zde dostal kapky a opravdu to po par dnech preslo.Sama jsem mela zanzt stredniho ucha dvakrat a muzu rici,ze ty kapky se mi zdali daleko vice setrnejsi a hlavne me nebolelo zadny pichani ucha.
A jeste neco pro Marii:Jednou pichli klukovi ucho jenom proto ze presne nevedeli proc tolik rev,respektive co mu je.Pravda v roce a pul jim to jeste nerekl.Takze potom co mu to preventivne propichli zjistili,ze tam zanet zadnej nema takze to bude asi neco jineho.To je standartni postup?
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)