Také trocha vzpomínek

Kyž šly moje malé děti poprvé do školky, tak jsem to obrečela v prvé řadě já. I když jejich slzička také ukápla, určitě si zvykly rychleji než já. Když chodily do školy, tak jsem se na září vysloveně těšila. No uznejte, prázdniny, to je především chaos- každé dítě jezdilo na tábor i jinam v jiném termínu, takže: přijedu v pondělí, ale ve čtvrtek už zase jedu, tak mi, prosím, mezitím vyper. No a já přijedu právě v ten čtvrtek, takž vyprat potřebuju zase já, pak budu týden doma, tam mi, prosím, něco dobrého vař.A tak dále až do konce prázdnin. Není divu, že jsem netrpělivě vyhlížela září a s ním i konečně pevný řád. Pak začaly děti odjíždět na vysokou a vídávali jsme se o víkendech (když se zadařilo, tak i všichni najednou). Teď mají své rodiny, domů jezdí na návštěvu, a konečně jsem pochopila to moudro, které říkávala už moje maminka: "Já se na vás tak těším, až přijedete, ale stejně tak ráda jsem, když zase odjedete." Já totiž vím, že se budou vracet.