9.8.2008 15:37:00 Maucí
I já si tím prošla
Bylo to přesně před rokem. Nejdřív se lékařům nezdála velikost, že bych měla být těhotná podle UZV o 3 týdny méně, pak jsme čekali na srdíčko, byl to doslova hon. Když už jsem měla vypsané papíry na revizi dělohy, řekl mi můj gynekolog, že mi dává ještě den, že podle krve se pak rozhodne. Jenže HCG krásně stoupalo, tak jsme čekali dál. Nakonec se srdíčko objevilo a za necelých 10 dní jsem stejně ležela se špiněním v nemocnici, kde mi sdělili, že došlo k zamlklému potratu. Stihli mi ještě udělat rozbor krve, ze kterého vyšlo najevo, že mi v těle proběhla infekce, zřejmě díky ní došlo k potratu, pak mě ještě dlouho sledovali. Nejvíc mě z depresí a brekotu dostal po manželovi gynekolog, pravda slova, že se příroda zbavuje slabých a nemocných kusů, se neposlouchají dobře, ale když mi řekl, jak moc by to malé mohlo být postižené (slepé, hluché, dementní...) a že se na to vůbec nemuselo přijít, protože z plodové vody se všechno zjistit nedá, byla jsem nakonec ráda, že vše dopadlo vlastně ještě dobře. Za 3 měsíce mi povolili znovu otěhotnět, což se povedlo hned následující měsíc. Díky náhlé, nečekané zátěži, kdy jsem vedla dítě za ruku a skočilo mi za schodů, jsem ale v pouhém 4.TT potratila. Tentokrát jsem to hodně obrečela a dávala se z toho dlouho dohromady, protože podle krve i UZV vše tentokrát odpovídalo, vše bylo v pořádku. A tak jsme teď museli čekat půl roku na další pokus, brát léky na podporu. Nyní jsem v 7.TT, jsem doma na nemocenské, protože od 5.TT lehce špiním, a tak musím ležet, být v klidu, hlavně když vím, že je ten malý zázrak v pořádku, že už bylo vidět i srdíčko a nemusím podnikat další hon. Ale neberu to jako hotové miminko, pořád je to pro mě "to, to malé". Po předchozích zážitcích vím, že čím víc se k tomu budu fixovat jako k miminku, tím hůř pak přijmu nepříjemnou zprávu, která může pořád ještě přijít. Snažím se teď být spíš připravená na všechno, co může na dlouhé trati, kterou ještě budu muset ujít, nastat...
Odpovědět