Souhlasím se zákonem

Naštěstí jsem nikdy nebyla v situaci, kdy by se mě transplantace orgánů týkala. Ale nechtěla bych být v situaci příbuzného, který stojí nad umírajícím blízkým, a musí odpovídat na otázky, jestli dotyčný chtěl nebo nechtěl dát orgány k transplantaci. A stejně tak bych nechtěla být v situaci někoho, kdo marně čeká na nějaký orgán, protože vhodný dárce by sice byl, ale nedal za života souhlas s použitím orgánů.

Souhlasím se zákonem, je to rozumné a praktické řešení. Asi málokdo zdravý a mladý uvažuje o tom, že by zítra mohl být mrtvý a jeho tělo by někdo mohl potřebovat. Jen někdo by zašel na zdravotní pojišťovnu, ať mu souhlas s dárcovstvím orgánů napíšou do karty, připíšou na občanku, vytetují na břicho.. ;o) Je možnost dárcovství orgánů odmítnout a nechat si to někam zapsat - nevidím v tom problém.

Důležitý je citlivý přístup personálu - ty případy, které tady holky citovaly, byly skutečně ošklivé. Personál by měl být vyškolený, měl by vědět, jak říct člověku, že tělo jeho blízkého bylo po smrti použito k transplantaci. Měli by vědět, jak příbuzné uklidnit, jak jim na tom ukázat do dobré, jak jim dodat naději a sílu. Možná by mohli říct, k čemu byly použity orgány. Myslím si, že by pomohlo, kdyby věděli, že např. játra jejich syna (otce, bratra..) zachránily život jedné paní, atd... Možná by jim to dalo sílu, možná by to byla jediná pozitivní zpráva, kterou by slyšeli.

Fakticky vzato je mi dost jedno, co se stane s mým tělem po smrti. Nepotřebuji se cítit jako lidumil, nepotřebuju mít pocit, že zrovna já jsem ten, kdo dal souhlas s dárcovstvím orgánů. Mně už tělo nebude k ničemu. Pokud jiným pomůže nějaká část mého těla, jestli někomu zachrání život nějaký z mých orgánů - není o čem přemýšlet.