Jednoduchost a přirozenost

Přemýšlím, co dává právo rodičům rozhodovat o tom jakého budou děti vyznání, zda-li výchovu k militarismu či pacifismu, apod... Co když je dítě právě rozený voják a bude to jednou práce, kterou bude dělat nejlépe? Proč jej brzdit pacifismem? Či naopak... Jediné, na co je potřeba dávat pozor, je bezpečnost, bezpečnost, bezpečnost. I s dřevěným mečem s ostřím a špičkou lze dost nepříjemně zranit, podobně s airsoftovýma pistolkama. Tím ovšem nechci říct, že by se toto mělo dětem zakázat. Právě proto, že s tím lze zranit bych podobné věci dětem ukázal, ale se vší instruktáží a důrazem na to, že ač jsou to hračky, končí s nima při špatném zacházení veškerá sranda a nechal bych je si s tím hrát jen v blízkosti nebo pod přímým dohledem dospělých. Kdo vychovává dítě k pseudo-pacifismu, pseudo-humanismu a pseudo-intelektualismu, zadělává dítěti na jeden možný obrovský problém - a to ten, že ve chvíli, kdy se na již dospělého pseudo-pacifistu-humanistu-intelektuála vrhne zfetovaný ozbrojený hovado (pardon za ten výraz) s nožem (obuškem, klackem, ..), tak pokud se vůbec obránce náhodou při pohledu na to, že jsou tu mezi námi i agresivní jedinci ochotní použít zbraň k bezprecedentnímu útoku na člověka, na něco zmůže, tak to nebude ani útěk, ani obrana, ale pár (možná posledních) slov vůči agresorovi o tom, že to co dělá je špatné a nemorální.
Pro odpůrce zbraní a her mezi dětmi - ano, existují excesy, kdy dítě zkusí později to, co vidělo ve hře. Realita je taková, že z 99% podobné věci dělají lidi, kteří si v mládí nehráli DOOMa (asi nejstarší pořádná střílečka) či se s vrstevníky šermovali. Mnohem větší vliv na toto má přístup rodiny k dítěti a sociální příslušnost (o jisté menšině psát ani nebudu, abych nebyl obviněn z rasizmu).
Podle mě tedy nejde o to s čím si děti hrajou, ale jak je k tomu vedou rodiče.