Spíše z té kritické stránky...

... to vidím já.

J. Prekopovou jako autorku knížky (mj.) "Děti jsou hosté kteří hledají cestu" mám docela ráda, ale ta zrovna ta metoda objetí je pro mne problematická a vím že i někteří odborníci na tuto problematiku poukazují. Spočívá hlavně v tom, že nerespektuje hranice dítěte a objetí mu vlastně "vnucuje" proti jeho vůli - i když (údajně) pro jeho dobro.

Na jednu stranu se dnes (podle mne oprávněně) klade čím dál tím větší důraz na to, aby dítě bylo respektováno, aby se nepřekračovaly jeho hranice - např. ho nepusinkovat ani k tomu nenutit, když to tak necítí/nechce; to proto, aby získalo cit pro to, co mu je a není příjemné a že to je JEHO tělo, o kterém rozhoduje SAMO a ne aby něco dělalo/připouštělo protože "se to sluší" apod. Je to vlastně prevence proti potenciálnímu zneužití.

A tady najednou přijde vlastní máma a objímá dítě proti jeho vůli v situaci, kdy ono se na to vůbec necítí, má zlost a potřebuje třeba spíše odstup... Ale ne, máme usoudila, že ví nejlíp co dítě teď potřebuje, a to mu vnutí... :-/

No se mnou někdo blízký tahle zacházet, neskutečně by mě to vytáčelo a rozhodně by to nás vztah nezlepšilo. A zas tak zásadní rozdíl mezi dítětem a dospělým není, že by to tam fungovalo úplně jinak!

No nic, toť můj názor. Zdraví M.