Taky si myslím, že nejde vždy o ambice rodičů, někdy je tzv. předčasné zaškolení jediný způsob, jak umožnit dítěti přežít. Rodiče, kteří takové dítě mají doma, ví, o čem mluvím. To není o tom, že takové dítě dříve čte nebo počítá, tyto děti jsou úplně mimo normu.
Syn také nastupoval do školy jako pětiletý (*16.9.) po doporučení školky, PPP i další instituce, ve které prošel testy. Ve školce s ním bylo k nevydržení, protože paní učitelka - ať se snažila sebevíc - prostě nedokázala každý den poslouchat výklad o fungování jaderné elektrárny, nedokázala sdílet jeho nadšení z nově objevené periodické tabulky a už vůbec netušila, jaký je rozdíl mezi vodíkem a heliem. Učitelka se těšila, až syn vypadne, syn se těšil, až vypadne a ke škole se doslova upnul. Má od první třídy individuální plán, teď je aktuálně věkem druhák, kmenová třída třetí, ukončil vlastivědu a přírovědu čtvrté a matematiku páté třídy. Přístup školy je naprosto skvělý. Nedovedu si absolutně představit, že by postupoval vzdělávacím systémem se svými vrstevníky. Na druhou stranu jsem velice ráda, že není vyčleněn z běžné školy a běžného kolektivu, že si musí svoje místo sám najít a obhájit a nikdo mu neušlapává cestičku. Podotýkám, že jako u mnoha mimořádně nadaných dětí, i syn své rozumové nadání kompenzuje tzv. sociální debilitou.
Když se vrátím trochu zpátky, první okamžik, kdy jsem skončili na vyšetření kvůli nestandartnímu chování, přišel v osmnácti měsících. Tenkrát se provztekal do bezvědomí a prošel neurologickým vyšetřením včetně EEG kvůli podezření na epilepsii, samozřejmě bez nálezu. Následovalo pár sezení u psycholožky, která řekla, že je opožděný, protože odmítal ve dvou - třech letech skládat z kostek na přání. Prý se to samo srovná
Na tříleté prohlídce odmítl zkoušku zraku na obrázcích a tvarech a hbitě rozluštil celou tabuli písmenek. Atd. Protože se projevoval i v běžných denních situacích opravdu zvláštně, začali jsem pátrat... Nebudu to protahovat, když jsme se konečně dočkali "diagnózy", zpětně jsme si uvědomili, že jeho projevy už v osmnácti měsících představovaly jakési volání o pomoc. On se zoufale nudil, přísun podnětů, které jsme mu nabízeli, zdaleka neodpovídal jeho potřebám. Došlo nám, proč nechtěl číst pohádkové knížky ale encyklopedie. Dá se říct, že jsme ho v určitém období de facto brzdili ve vývoji! Prostě jsme nebyli dostatečně ambiciózní a k akci nás donutilo teprve výrazně nespokojené dítě. Ani prognózy okolí, že syna ostatní brzy ve škole dostihnou, se nepotvrdilo. Naopak, rozdíl se dále zvětšuje, protože škola se přizpůsobuje jeho tempu a ne naopak. Jedinou brzdou jsme tak opět my, rodiče, protože někdy nejsme schopni při svých časově náročných zaměstnáních věnovat synovi tolik času, kolik by snesl.
Jsem jednoznačně přesvědčená, že jsme se před třemi lety rozhodli správně. Můj velký dík samozřejmě patří škole, která svým žákům nabízí nadstandartní podmínky. Jedná se o vesnickou malotřídku, syn dojíždí autobusem.
Druhé dítě (dcera) nastupuje do školy po prázdninách také jako mimořádně nadané dítě. Žádný předčasný nástup se nekonal, na konzultaci v PPP vykazovala známky klasické školní nezralosti. Dceři bude v září sedm, jak a jakým tempem bude vzdělávání probíhat ukáže čas. Vzhledem k naprosto odlišným povahám obou dětí předpokládám, že dcera si spíš bude číst tiše pod lavicí nebo se bude snaživě (a taktéž tiše) hlásit. Žádný tajfun a průlet osnovami napříč ročníky neočekávám. Dceru tipuju jako ideálního kandidáta na rozšíření učiva v rámci ročníku, jinak půjde v tempu se svými spolužáky.
Všem podobně postiženým rodičům držím palce hlavně při hledání vhodné školy a dále pevné nervy s našimi dětmi.