Chlapi, chlapi... a co když je "ten druhý" ženská? :-)

Musím se přidat do diskuse, protože si myslím, že mám docela zajímavou zkušenost. Žila jsem 13 let s jednou partnerkou, narodil se nám syn. Já jsem "bio matka" (z toho označení si dělám trochu legraci.) Pak jsme se rozešly a teď je těhotná moje nová partnerka. Když jsem byla už před více než 7 lety těhotná, nepřipadala jsem si nějak "osamělá", ale jako kdybych cítila, že prostě nemůže být úplně se mnou. Knížky jsem četla sama, o porodu uvažovala spíš sama. Někdy mi třeba připadalo, že ji skoro nutím, aby si sáhla na bříško... ale to bylo spíš zpočátku, kolem 5. měsíce. Pak už byla zvědavá... ačkoliv, moje nadšené výkřiky: "A teď koplo... a zase!" ji taky "nebraly" až tolik. U porodu byla, pomohla mi a pak se opravdu hodně starala - musím říct, že v porovnání s hetero kamarádkami jsem měla tu oporu a pomoc obrovskou!
S mojí druhou partnerkou jsme se několikrát skoro pohádaly, protože mi vyčítala, že se dost nezajímám. A to si myslím, že oproti (některým) chlapům se zajímám až až! Ale první trimestr byl náročný, zdálo se mi, že "hormony" ji hrozně ovlivňují, nahoru dolů a najednou jsem si uvědomila, jak je ta zkušenost nepřenosná - vím, jaké to je být těhotná, vím, jaký je první trimestr, všechny ty nevolnosti, strachy, poryvy nálad... ale stejně se úplně vcítit nedokážu! Já prostě NEJSEM V TOM... tohle vyjádření těhotného stavu se mi zdá nejpřesnější.
I ten nejcitlivější partner je zkrátka vedle, ne přímo V TOM (stavu).
Já vím, někdo namítne - ale ono to vlastně není "tvoje" dítě, tak se nediv. Myslím, že zrovna tímhle to dané není.
Někdy, když hladím partnerčino bříško (a často mě o to musí poprosit!) - napadá mě, jak si přeju, aby už bylo trochu větší nebo abych už cítila kopání mrňouse. Ten kontakt se prostě zvenku navazuje o něco hůř než zevnitř.