Re: Jak tedy poskytnout prostor?

To má každej jinak. Já jsem s cizíma dětma neměla žádný problém, naopak jsem se s nimi vyřádila jako "teta, co si přišla hrát".
Možná není vhodné se ptát stylem "ty nemůžeš mít děti a proto Ti vadí pobyt u nás s naším batoletem", ale co tu otázku modifikovat... "ráda bych tě viděla, jak to uděláme? Můžeš přijít k nám, ale tam bude samozřejmě mumraj kolem malé, nebo se o ni postará Marek (manžel) a půjdeme si samy sednout na kafe, nebo vyrazíme na koncert..."
A co je pak myslím hlavně důležité je samotné téma rozhovoru a přístup k druhým lidem. K jedněm našim přátelům jsme takto přestali jezdit, protože nebyli ochotni mluvit o ničem jiném, než o svém dítku, jak jim změnilo život a o tom, jak my bezdětní jsme sobci neschopní lásky k druhému... prostě jakékoli jiné téma hovoru, navázání na naše společné zážitky z minulosti atd. nebylo nějak z jejich strany připuštěno.

Mně třeba osobně vůbec nevadilo to bytí a hraní si s cizím dítkem, veškerá jeho "údržba" atd., co mne krkalo byly věty typu "no o miminko se musíš starat, to je konec flámů", "víš, ta rodičovská láska, tys to nepoznala, ale ta je teda silná", "no, to dítě je teď můj smysl života, ale to ty chápat samozřejmě nemůžeš" atd. Jistě, že toto může chápat i člověk, který dítě dosud nemá. Někteří lidé se totiž s dětmi v životě setkají a blízce sžijí i dříve než nějaké vlastní porodí.