JSEM V ŠOKU !!!

Nevycházím z údivu, kolik odmítavých reakcí se tu vyrojilo nad tak velkorysím nesobeckým skutkem jako je darování naděje, radosti a života. Je mi jasné, že nic není jen černé nebo bílé, a že odlišné názory se najdou na každé téma, ale tohle rozdejchávám těžko. Fakt mě dostávají ty názory žen, co maj doma kopu dětí o tom, jak by ony snášeli, kdyby mít děti nemohly, a hrdiný keci typu, že oni by se o děti nesnažily, nebo si nějaké adoptovaly, nebo žili vesele a štastně bez dětí až do smrti, a jak si my neplodné nemáme vlastně na co stěžovat. Až si tu některá z ""odpůrkyň"" asistované reprodukce zkusí, co je to čtyři roky marně čekat na dítě, a dvakrát o toho tvorečka v břiše přijít, pak možná pochopí, co vše je zoufalá žena schopna udělat.
Myslím si, že nikdo nikoho k darování/přijmutí vajíčka nenutí, a proto nechápu, proč se tu odjevilo tolik zápornách reakcí (výhradně od žen co děti mají), na ty, které to podstoupit chtějí. Až vám to někdo rozkáže, a bude vás k tomu nutit, pak se můžete bránit tím, že vám na tom vadí to a ono, - ale abyste těm, kterým tohle zbylo jako jediná možnost mít děti podsouvali, jak je to proti přírodě, že si zahrávají s bohem a co je vše může z toho špatného potkat, to se mi maximálně příčí! Je totiž rozdíl mezi reakcí typu ""já osobně bych na to neměla, bála bych se toho a toho, ale chápu nebo obdivuji ty, co tím dokáží projít"" a mezi výrokem ženy s třemi vlastními dětmi směrem k neplodné ženě typu "" tohle je nepřirozené, nevíš co tě za to může potkat, měla by jsi být spokojená i bez dětí, nebo si nějaké cizí adoptuj"". Tohle považuji za naprosto jednostraný, sobecký a bezohledný postoj.
Myslím, že každá, která se k tomuto kroku (darování/přijmutí vajíčka) odhodlala, zvážila všechna pro a proti, musela si projít něčím, o čem ty ostatní ženy ani netuší, a proto si zaslouží náš obdiv, a ne pohdrdání. Proto plané řeči žen, které nezažili co je to marně roky toužit po dítěti, a jen hrdině tlachjí od počítače zacímco jim po pokoji běhají malí caparti, nemohou celou situaci hodnotit objektivně; a veškeré jejich argumenty mají pro mě menší hodnotu než psí lejno. Možná mě teď některé z vás odsoudí, že jsem netolerantní, krutá a kdoví co, ale to je mi jedno. Já se totiž dívám na věc z druhého břehu, z toho, o kterém tu některé ani nemají tušení, ale tak rády o něm žvaní. Jsem tvrdá, protože život sám je tvrdej, a s mnohýma z nás se nemazlí, a proto já nehodlám zbytečně plýtvat pochopením pro lidi, kteří ho sami nemají pro druhé.

Teď ke konkrétním argumentům:

Asistovaná reprodukce: některé se tu ohánějí (samozřejmě ty, co mají za zadkem několik svých dětí) tím, že je asistovaná reprodukce proti přírodě. A co je potom to vše ostatní, co zdravotnictví dělá? Opravuje to co v těle nefunguje. Když vám vypoví srdce, potřebujete nové; a když vám nefungují vaječníky, potřebujete vajíčko. Vaječník a děloha je orgán jako každý jiný. Co byste dělali, kdyby vaše dítě potřebovalo ledvinu? Nechali byste ho umřít? Transplantace je proti přírodě, ne? Dostat cizí orgán není o nic jiné, než darované vajíčko nebo spermie. Je to genetický materiál, a teprve po oplodnění a vzniku života, se z něj stává člověk, živá bytost, která dostane duši. Chápu ty argumenty těch, kterým není příjemný pocit, že by po světě běhalo ""jejich dítě"", ale třeba se na to podívat i tak, že to dítě bude splozeno s pro ni cizím mužem (partnerem příjemkyně), tudíž bude ""její"" jen na půl. Už i v těhotenství, i když dítě není geneticky vlastní, přijímá vlastnosti, pocity matky – ženy která jen v sobě nosí. Bude mít rádo to, co jste v těhotenství jedla, jakou hudnu jste poslouchala, možná pochytí některé vaše zájmi a činosti. Proto, pokud odnosí cizí žena vaše dítě, bude to malé zase o kousek méně ""vaší součástí"". A naopak, pokud si odnosíte vy cizí vajíčko, dítě s vámi víc splyne, a bude víc ""vaše"", než když si adoptujete dítě už narozené. Nemluvě o tom, že pro spoustu žen je velmi důležitý a nenahraditelný ten pocit ""života v sobě"", cítit to malé, jak v ní roste, jak se hýbá a porodit si ho – to nemůže nikdy žádná adopce nahradit. Za další člověka ovlivňují nejen geny, ale nemalou měrou i prostředí a výchova, proto, pokud nějaká žena odnosí vaše vajíčko,a pak dítě vychová; nikdy to dítě, ani kdybyste ho potkali, nebude mít stejné názory, hodnoty, a povahu jako vy. Bude ovlivněno tím, v jakém prostředí vyrůstalo, co ho učili jeho blízcí a co u nich viděl. Když si to sečteme celé kolem a kolem, zjistíme, že z toho ""vašeho"" dítěte moc nezbylo, opravdu jen ta genetická informace v tělesné schránce, ale jinak bude od vás, a vašich biologických dětí velmi odlišné. I přesto to samozřejmě pro někoho může být nepřekonatelné, to chápu, a nikoho za to neodsuzuji. Ale nedovolím, aby někdo těmito argumenty odsuzoval ty, které se pro to rozhodly. Eve napsala - ""Znam par takovych, co se tak snazily o dite, az nakonec prisly i o manzela."" – no a co? Já zase znám páry, kde muž utekl právě proto, že mu žena to dítě nedokázala dát, a pokud muž od ženy odejde, tak ji nemiluje, a pak je úplně jedno, jetli děti mají nebo ne, a jeslti mají své nebo cizí! Jinak pokud jde o poznámku že někdo utratí za asistovanou reprodukci pezíze, za které by měl barák – no a co? To pořád ještě neumíte pochopit, že peníze nejsou všechno, a že někomu na nich nezáleží, a raději dá vše co má, jen aby mohl sevřít v náručí vlastní dítě? Co je to za dnešní deformovanou společnost, která vše měří penězi, včetně toho, kolik stohjí touha po dítěti? Copak má nějakou hodnotu zlato, drahé dovolené, nové auto, značkové oblačení, apod. Když v tom autě jezdíte sám a na dovolené smutně pozorujete na pláži cizí děti místo vlastních? Copak se dá smysl života nebo mateřská touha spočítat na peníze?

K adopci: některé z vás (jak se stalo zvykem tak ty s vlastními dětmi) co odsuzují asistovanou reprodukci, se ohánějí tím, že si mají neplodné ženy raději adoptovat dítě. Chtěla bych se zeptat – prošli jste si adopčním řízením? Máte vůbec představu, co to obnáší, a jak je to složité? Zřejmě ne, pro vás je výrok o adopci natukání pár písmen do klávesnice – jak rychlé a jednoduché rozhodnutí, co? Přijde mi poněkud komické, že darovaná vajíčka odsuzují kůli tomu, že by dítě ""nebylo jejich"" a bylo od cizí ženy, o níž nic neví, a neví tudíž ani, co by jim vyrostlo z dítětě. A co děti adoptované? Tam jsou ""vaše""? U nich víte, co z nich vyroste? Když si vezmete darované vajíčko, bude oplodněno spermatem vašeho partnera, což ani pro něj není zanedbatelné, a dítě tak lépe zapadne do rodiny, jak povahou, tak vzhledem. Navíc jak jsem psala víše, pocit dítě odnostit a porodit je nedílnou a NENAHRADITELNOU součástí mateřství. Už v těhotenství mu předáte své vlastní zvyky, pocity, energie; odkojíte ho vlastním mlékem, a už od první minuty po narození mu dáte svoji péči a výchovu. A přijít o ty nejprvnější okamžiky života dítěte, a o to nejkrásněkší období je nenahraditelná ztráta. Jak to můžete srovnávat s tím, kdy si přivedete domů třeba šestileté dítě, které už má své vlastní návyky a představy o životě, které mu vštípil někdo před vámi, a které se třeba neslučují s těma vašima? Argument že byste si adoptovali jen malé dítě, je dost směšný, a neobstojí u toho, kdo o adopci něco ví. To chce totiž každý – co nejmenší, zdravé, bílé dítě. Jenže dětské domovy nejsou supermarket, kam si příjdete vybrat dítě dle zvolených parametrů. Někdo tu argumentoval tím, že v čr jsou ústavy přeplněné. Ano, to jsou. Ale nutno dodat, že ústavy – nikoli dětské domovy a zejména ne s dětmi VHODNÝMI k adopci. Převážná většina dětí v domovech jsou děti postižené, cizí příslušnosti (nevím jak nadšeně byste si domů odnesli romské nebo vietnamské dítě), děti psychicky labilní, po týrání, nebo s nevyjasněnými právními vztahy, které ještě nepozbyli vztahu k bývalé rodině a nemohou být proto adoptována. Čekací doba schváleného páru na dítě je několik let! A to si ještě ani nemohou zrovna moc vybírat. Sice se vás při řízení zeprají, jaké dítě byste si představovali, aby vám vybrali takové, které by se s vámi zžilo a jaké byste přijali, ale musíte taky počítat s tím, že se realita může velmi lišit od vašich představ. Za další – v dnešní době je adopční řízení tak složité, že obrovské množstý uchazečů neprojde – i přesto, že by z nich ve skutečnosti byli dobří rodiče.

Teď osobně: to, proč já osobně trvám na vlastním dítěti a ne na adoptovaném? Jednak je to proto, že bych v prvé řadě nejspíš adopčním řízením neprošla. Mám za sebou dost divokou minulost; za další nejsme s partnerem vzatí, a kůli právním problémům se ani vzít nemůžeme; je mezi námi velký věkový rozdíl (což by možná samo o sobě nevadilo, ale po sečtení dalších důvodů moc velké šance nemáme), nejsme zrovna v ukázkové finanční situaci (přesto bychom dítě uživili – i já pocházím z chudých poměrů, a byli jsme čtyři děti, a alespoň jsem do života zdědila smysl pro jiné hodnoty než materiální) a našlo by se toho více. Je tu však ještě něco, co je pro mě velmi velmi důležité. A to je, že i můj partner JE ADOPTOVANÝ. Jeho ""máma"" (adoptivní) přišla o čtyři děti (mimoděložním těhotenstvím) a tak jí byli odebrány vejcovody a dál už vlastní děti mít nemohla (v té době ještě omělé oplodnění nebylo). Co to pro nás znamená? I když je jeho adoptivní rodina skvělá, a má je moc rád, vím, že ho trápí, že nezná svůj původ, neví odkud pochází, nezná svou krev, a připadá si jako kůl v plotě, protože nemá žádného pokrevního příbuzného. I když o tom moc často nemluví, vím, že ho to trápí, a že jeho vlastní dítě by bylo to nejlepší, co bych mu mohla dát – bylo by to jediné krevní pouto na tomto světě. A když už si ""nikoho blízkého"" sebou na tento svět nepřinesl, alespoň by tu po sobě jednou někoho zanechal. A i kdybych měla na svět přivézt dítě z darovaného vajíčka, udělala bych to! Nebylo by možná tak docela moje, ale bylo by JEHO! A to je naděje, kterou mi NIKDO nevezme!

Proto bych chtěla apelovat na všechny ""soudce"" kteří si berou právo až drzost říkat druhým co je správné a co ne, aby se zamyslely nad tím, že nikdy neví, v jaké situaci jsou ti, které tak hrdině poučují, a že nikdy neví, jak by se oni chovali v podobné situaci. A místo toho, aby statečně odsuzovali od pc druhé, zatímco jim v postýlce spí jejich dítě, aby děkovali Bohu, Životu, nebo v co věří, že oni měli lepší osud a nemuseli si projít tím, co zažívá mnoho dalších žen!