trhání x trhání

Hezký článek, skoro se mi nechce věřit, že je to reálné. Sama jsem prošla jako dítě trháním nosní mandle hned 2x, první zákrok si nepamatuji, druhý už ano (bylo mi 12). Strašná řezničina bez umrtvení, myslím že to dělali jen lidé co neměli srdce.
U dcery jsem dlouho váhala, přesvědčila mě až alergoložka. Pak jsem chtěla věc řešit rychle, Aničce bylo 3,5 roku, měla od září nastoupit do školky, hledala jsem termín na konci práznin, podařilo se. Jen vybraná nemocnice asi nebyla ta správná trefa. Měla jsem pocit, že se doba vrátila, zase šíleně arogantní sestra na příjmu, přikázala navléct dítě do zeleného operačního mundúru v 8 hodin ráno a čekat až příjdeme na řadu. To nastalo v 10:30, zatím jsem přesvědčovala svoji holčičku, že má čekat, nebát se, nepít nejíst (to nemohla už od předchozího večera) a když přišla sestra píchnout uklidňující injekci chlapci na vedlejší posteli, došly mi téměř síly. Anička vše viděla dostala hysterický záchvat, injekci si nechala píchnout až po bitvě se mnou arogantní sestrou a další sestrou, pak zvadla.
Bylo mi hrozně. Doktor byl super, přišel po zákroku, popovídal si se mnou, vše udělal perfektně, dodnes je dcera v pořádku.
Jen znova sestra, poté co se Anička vrátila ze sálu (asi v 11:30) zakázala podávat tekutiny ještě 2 hodiny a udržet dítě ležet. Dcera se probrala, byla ještě mimo a stále mlela pít, hysterčila až si vyškupla infuzi a začala jí téct krev, myslela jsem nedříve, že z nosu, kričela jsem o pomoc, žádný zvonek na sestru, pak jsem našla co se děje a sama zavřela otevřenou jehlu, všude krve ...
Anička si naštěstí nic nepamatuje, já bych dala vše za to, abych mohla napsat podobý článek jako autorka, ale bohužel, chování některých sester se za 30 let nezměnilo, sestra si byla zakouřit. Přitom stačí tak málo, a děti si to snad zaslouží.

Výsledek je dobrý, zatím se nemocnost drží, huhňání a chrápání je pryč, jen asi je dcera po mě a budeme muset operaci časem zopakovat. Kde, to si budu hodně vybírat.