Bohužel většina lidí tady si asi myslí, že ho mlátím vší silou. Můžu říci, že na ten zadek dostal vlastně víckrát, někdy když spolu blbneme při přebalování, tak ho taky z legrace poplácám, a on se tomu může uchechtat. Přitom ta síla je srovnatelná jako když u toho použiju ten přísný tón. Ale to ví, že je kárán a že to není z legrace.
To bylo takové to kritické období kolem 3/4 roku, teď už začíná dost rozumět a už je opatrnější, tak už to přestává být potřeba. Ale že by mi ubližoval, protože neumí uřídit své pohyby? Když mi něco udělá 50x za sebou a po jednom plácnutí jako když utne? Když mi něco udělá nechtěně, tak ho ani nekárám, maximálně se snažím ho trochu zklidnit, když je moc rozjívený. Ale když něco dělá naprosto vědomě, několikrát je kárán a pak nasadí výraz "tak schválně, jak moc vážně to myslíš?" a vrazí mi ten palec do oka znova, nebo pořádně silou hryzne do prsa, nebo sekne rukou jak kocour, tak to ho prostě učit nebudu, že to je OK.
Jestli mě něco mrzí, tak to není v poslední době nějaké třepnutí přes ruku nebo přes zadek, ale během jeho prvního půl roku, byl ten typ dítěte, co řve únavou a nedokáže usnout. A já jsem i přes veškerou snahu občas byla nervózní a i když jsem se snažila to nedat najevo, tak on to vycítil. Nevěděla jsem, co s ním, jak ho uspat, nepomáhalo nic, zavinování, houpání v náručí, pochodování po bytě ... Padala jsem na hubu únavou a nevyspáním, od příchodu z porodnice jsem během 5 měsíců shodila 20 kilo, tudíž na nějakých 10 kg podváhu, bylo to hrozný. Samozřejmě jsem na něj tenkrát ruku nevztáhla, ani na něj nijak nezvýšila nebo nezpřísnila hlas. Jen si dneska myslím, že byla možná chyba, když jsem začínala být nervózní, že jsem od něj řvoucího nedokázala na 2-3 min odejít, zklidnit se a pak mu ten klid předat. Byla jsem u něj a předávala mu tu nervozitu a nejistotu :-(
Já sama byla od miminka tak divoká, že jako jediné vnouče se prarodiče báli mě hlídat, že mě neuhlídají samu před sebou. Ostatně synek si taky dokáže ubližovat pěkně sám, taky už se párkrát podrapal, když se mi podařilo uhnout, tak ve vzteku bral, co přišlo pod ruku. Pak se obvykle vykulil, ještě vztekleji se drápnul znova a pak toho radši nechal
Mě nikdy rodiče neuhodili silou, ale nějaké to symbolické plesknutí občas bylo. A upřímně, když jsem byla tak na hranici školní docházky, něco jsem vyvedla a mohla jsem si vybrat trest, tak ty tři na zadek byly jednoznačně lepší než třeba zákaz večerníčku
Taky by mě zajímalo, jak zde přítomné dámy drží roční dítě v náručí? Když ho na jedné ruce držím, on se po mě ožene, tak mu tu ruku třeba ještě chytím, ale tím mě jaksi ruce došly a čím mu chytím tu druhou, kterou se ožene vzápětí po tom, co tou první nemůže?
Většina rádkyň mi tu připomíná mojí kamarádku, která má holčičku o 4 měsíce starší. Od narození dokonalé miminko, samý úsměv, zaplakala jen občas kvůli hladu. Krásně sama spala v postýlce i v kočárku. Ani se zoubky neměly problémy, první objevila dokonce babička. Do roka používali monitor dechu, tak holčičku drželi v postýlce. Pak při prvním problémku povolili, teď zná holčička postýlku jen z dálky, je skoro plně kojená, máma má prsa jednu jizvu vedle druhé, pokud už holčičce někdy řekne ne, tak po prvním zaplakání to vzdá. Prvních 3/4 roku rozdávala na všechny strany rady, jak pečovat o miminko, teď už má dost svých starostí než poučovat druhé.