Moc krásně napsané

Tak tenhle článek mě chytil za srdíčko,naprosto souhlasím.Bohužel spoustu lidí považuje děti za malé dospělé.DÍTĚ NENÍ MALÝ DOSPĚLÝ,DÍTĚ JE DÍTĚ.Myslím si,že je velká škoda,že většina dospěláků již zapoměla na to,jaký byl jejich dětský svět když oni sami byli dětmi.Že to byl magický,fascinující svět,plný zázraků,protože děti vidí svět úplně jinýma očima než my dospěláci.Dítě má naprosto odlišné myšlení,proto se chová tak jak se chová.My si to však vysvětlujem po svém.Někdy na dítě křičíme,jsme netrpěliví,myslím že největší problém rodičů je,že děti absolutně nedokáží respektovat.Pamatujme na to,že ty naše zlatíčka mají taky své sny,představy,přání,radosti,ale i starosti.V jejich dětském mozečku,který ještě pořádně nepoznal svět(díky bohu),může mít problém, pro nás naprosto banální, rozměry obrovské koule,která se valí a valí a dítě má pocit,že ho převálcuje.Přimlouvám se za to,aby se rodiče víc zamýšleli nad tím,jaké důvody vedly dítě k tomu či onomu,podívaly se na věc z pohledu dítěte a mnohem více s dětmi komunikovali.O všem.A mnohem více naslouchali.Děti nás potřebují,tak tady pro ně budme.Nevěřím tomu,že si nikdo nemůže najít během dne aspoň dvě půlhodinky,kdy se naplno,cele oddá dítěti a sdílí s ním jeho dětský svět.Já mám výhodu,že v určitém směru jsem zůstala docela infantilní,takže mi vůbec nedělá problémy třeba na hřišti lézt s dcerou po kolenou,hloubit tunely nebo plazit se po zemi a houkat jako vlak.Ostatní maminky se bojí,aby si nějak nezadaly,neztrapnily se,jsou přece dospělé,tak se takové chování nehodí.Je pro ně důležitější to,aby si o nich ostatní nemysleli,že jsou případ pro psychiatra,než aby udělaly radost svému dítěti a ukázali mu věnovanou chvilkou,že jim na něm záleží.Jednou mě tady tedy pořádně nazvedl příspěvek jedné maminky,která psala o tom,že její dcera má chůvu,a ona maminka že se dceři věnuje tím způsobem,že ji vezme na nákupy a užijí si to spolu.Zeptala se někdy dcery,zda její představa o krásně prožitém odpoledni je bloumání v nákupním centru?Nebylo by pro holčičku mnohem větším štěstím,kdyby si s ní máma udělala z přehozů bunkr pod stolem a nechala hru zcela v režii dcery?Moje malá si někdy chce hrát tím způsobem,že vyžaduje,abych byla pes nebo koník,ona je můj pán a stará se o mne.Já lezu po zemi,řehtám,štěkám,apod,což se vůbec nelíbí mému příteli,protože má pocit,že mne dcera takto manipulativně ovládá,že já jsem v podřízené pozici a ona mi velí a dává rozkazy,nechápe že to je pouze rámec hry.Ale dcera má radost že se jí věnuju,že si na ni ten čas udělám,každý večer si udělám čas i na pohádku před spaním,i když nyní jsem nemocná,kašlu,nos ucpaný,tak nečteme,protože to bychom z toho nic neměli,ale snažím se hrát si a věnovat se jí tak,jak si představuje ona,ne já.A taky se ztotožňuji s odstavečkem o půjčování věcí.Od mala jsem dceru vedla k tomu,že pokud si zrovna s něčím hraje,půjčovat to nemusí,ale že to nesmí druhým dělat ani ona sama,a také že nesmí nikomu nic brát z ruky.Nevidím,proč by jí někdo měl v tu chvíli,kdy to používá,onu věc sebrat.Bylo mi jedno,jestli se to někomu líbí nebo ne.To přirovnání v článku s mobilem bylo velmi výstižné.A ještě jedna věc.Zjistila jsem,že děti zlobí,když potřebují naši pozornost,a že pokud si na dceru udělám během dne několikrát chvíli čas,kdy se naplno oddám jen jí,je jak beránek a nemám s ní nejmenší problém.Pokud si uvědomíme,že naše zlatíčka nejsou zlobivá(no,přiznávám,jsou i vyjímky,znám rodinu kde to funguje tak že pány v bytě jsou děti a rodičů je poslouchají),že jsou jen jiná než mi,a že je potřeba otevřít oči,abychom to viděli,a řídili se tím,změní se k lepšímu vztahy mezi dětmi a rodiči.Stačí jen vrátit se o X let zpátky,do světa,kdy jsme sami byli dětmi.