Re: Pláč

I když jsou to už víc jak tři roky, co jsem se takhle podobně trápila, nikdy na to nezapomenu. Vzhledem k tomu, že v mém okolí byla jen hodná a spící miminka, navíc jsem měla první dítě, bylo to hrozně vyčerpávající a stresující. Náš synek byl v porodnici celkem hodný, ale doma to začalo. Jak píšou i ostatní, pokud nespal, tak řval a řval. A spal málo a jen v kočárku nebo v náručí po kojení. Neměla jsem ponětí o kojícím polštáři, takže jsem byla po hodinovém držení prcka úplně ztuhlá, ale byla jsem vděčná za hodinu ticha a klidu, kdy jsem se vsedě i chvíli vyspala. Večerní neutišitelný pláč začínal 17. hodinou a končil kolem osmé. Kolem šesté večer vyfasoval prcka manžel a já musela pryč do jiné místnosti. Takhle to trvalo asi 5 měsíců, pak to bylo lepší, ale do dneška je neskutečně uvztekaný a uřvaný, jak není po jeho. Permanentně jsem z toho vyčerpaní brečela a myslela jsem, že skončím v blázinci. A mé zoufalství a neschopnost se radovat z dítěte ještě zvyšoval fakt, že se sám od sebe skoro vůbec nesmál a neradoval z věcí okolo něj.
Taky jsem si myslela, že druhé už nezvládnu, pokud bude stejné, ale utěšovala jsem se celé těhotenství, že každé dítko je jiné a že rodiče, kteří mají první dítko takhle náročné, dostanou pak za odměnu hodňoučké a zlaté miminko. Verunka byla oproti němu fakt zlatíčko a vyžadovala mnohem méně náročné péče a furt se smála, i když toho taky moc nenaspala. Takže jsem ráda, že to náročné dítko bylo jako první, protože byl na něj čas. Nevím, jak bych to dělala, kdyby to bylo naopak. Ke řvoucímu a náročnému dítěti mít ještě dvouletého prcka, který taky vyžaduje dost pozornosti.
Přeju všem maminkám, které si tím právě procházejí, hodně síly a nervů. A neberte si ten pláč tak k srdci, lépe se to pak snáší. Ale to vím až ze zkušenosti vícenásobné matky.
Pavlína