Re: Nevěřím vlastním očím,

Sylvie, tvých příspěvků na Rodině si moc vážím, ale tady Ti budu poněkud oponovat. Já mám taky tři děti, třetí těhotenství se neobešlo bez komplikací... A musela jsem si ho především vybojovat. Přesto bych se nikdy nepřidala do tábora odpůrců potratů a zastánců života za každou cenu.
Znám holky, které nemohou mít děti. Jsou to mé blízké kamarádky, viděla jsem, jak těžce nesly, že mně jsou děti souzené a jim ne. Jak je znám, nikdy by ale nevypustily z úst něco podobného, co zaznělo v této diskuzi na adresu těch maminek, které si na postižené dítě netroufají. Umím se vžít do jejich situace. Ale jejich postoj nepochopím. Nepochopím to, že někomu vnucují svůj názor jako jediný správný. Na druhou stranu zastánkyně vyšetření mohou mít pochopení pro maminky, které ho odmítají. Že je to neodpovědné? Rodila jsem v roce 86 a 89. Poprvé jsem nebyla na žádném vyšetření (když nepočítám test na cukrovku – rodinná zátěž - a kontrola protilátek, protože jsem RH negativní), ani na ultrazvuku. S druhou dcerou jsem byla na ultrazvuku, řekli mi, že mám nízko placentu, byla jsem vyjevená, protože už mi nikdo neřekl, co by to mohlo znamenat. Teprve se synem v roce 94 jsem byla na AFP. A častěji na ultrazvuku, protože jsem měla podezření na zánět ledvin. Taky mi nikdo nebyl schopen říci, co znamená krev v moči a jaké by to mělo následky pro dítě. Nevím, tenkrát se žádná vyšetření nedělala, kromě plodovky indikované věkem po 35ti letech. Což ovšem taky netvrdím, že to bylo jediné správné. Prostě to byl FAKT.
Znám rodinu, která byla postižením dítěte těžce zasažena. Otec od rodiny odešel, maminka se pokusila o sebevraždu. Jestliže Vy někoho takového neznáte, neznamená to, že neexistuje.
A mrzí mne zlá slova na adresu maminek, které se rozhodly postoupit potrat v případě postižení miminka. Právě proto, že děti mám, bych nikdy nedokázala porodit těžce postižené dítě jen proto, abych se s ním mohla rozloučit... Prostě to tak vidím, vidím to jako horší alternativu, než jít na vyvolání předčasného porodu. Tohle je moje stanovisko, ale nenutím nikoho, aby s ním souhlasil. Suzann, k tvému příspěvku o dítěti bez půlky hlavičky, které se na maminku usmálo... U novorozence jde o reflex, o opravdovém úsměvu můžeme mluvit až tak od třech měsíců života...
Kéž byste si už jednou přestaly dokazovat, čí pravda je ta jediná a dokonalá. Ničí. Všechno jsou jen slova. Nejlepší by bylo, kdyby se rodily děti zdravé, bez postižení... Jenže to se bohužel nestane. Vždycky se najde někdo, na kterého vyjde Černý Petr. A je jen zcela na něm, jak se k tomu postaví. Dovedu si představit, že bych přijala postižené dítě, pokud by to bylo mé první, vytoužené... Ale nedovedu si představit, že bych se dovedla postarat o postižené dítě, které by se narodilo v době, kdy bych již děti měla. Protože k nim mám nějaké závazky. Které bych s příchodem jejich postiženého sourozence nemohla plnit. Moje stanovisko je – dát přednost těm narozeným. Nevidím žádné hrdinství v tom, nechat je na holičkách. Ovšem jak říkám, je to každého věc, každého rozhodnutí. Říkám jen, jak to vidím já... A Suzann, Markéta, Wendy... Neodsuzujte někoho, o jehož situaci nic nevíte.