Re: Dispozice

S prvním manželem jsem se rozvedla, když děti byly v pubertě, jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. Bydleli jsme v jeho rodinném domě, který dostal od rodičů, přistavěli jsme za společné peníze. Přesto jsem raději odešla, přechodně bydlela u rodičů a poté dostala od obecního úřadu malý studený přízemní byt, ale byla jsem šťastná, že mám klid. Ne že by mě vysloveně fyzicky týral, to ne, spíš psychicky. Byl strašlivě žárlivý - a přitom nevěrný...došlo taky na dvě facky pod vlivem alkoholu, kdy jsem skončila s prasklým bubínkem v nemocnici. Ale jak říkám, to bylo ojedinělé. Rozvedla jsem se s ním ne kvůli těm dvěm fackám, ale kvůli tomu, že jsem si nedokázala představit, že bych s ním byla do konce života. A dodnes mě to nemrzí. Děti sice bohužel byly z rozvedené rodiny, ale určitě to bylo lepší, než kdyby celé roky byly přítomné našim hádkám a možná by se to i vystupňovalo natolik, že by k nějakému fyzickému násilí začalo docházet. Asi jsem se rozvedla v pravý čas.
Lituji hrozně hlavně děti, které jsou nuceny žít v manželství, kde otec fyzicky týrá jejich matku a někdy dokonce i je. Ony nemají možnost to ukončit a odejít, to je jen na ní. Dřív to asi byl větší problém, ale dnes si myslím, že by to měla udělat každá žena a nezůstávat s agresorem jen kvůli tomu, že mají společné bydlení... protože takové útoky se určitě spíš stupňují a stejně k rozchodu obvykle dojde, ale třeba za velmi dramatických okolností a někdy skutečně jde o zdraví, ne-li o život. A skutečně ty děti si to s sebou ponesou celý život. Proto je lepší takový vztah ukončit i za cenu toho, že nemám kam jít. Dřív, hlavně na vesnici, to byl určitě neřešitelný problém, ale dnes jsou ubytovny pro týrané ženy a různé organizace se jim snaží pomáhat, je to určitě lepší pro ženu i děti, než setrvávat v takovém vztahu¨.