ad: Pracovní výsledky "k pohoupání"

Velmi vítám jakýkoli příspěvek k diskusi či „jen“ osvětě v problematice léčby neplodnosti. Jako člověk, který se zabývá psychosociální pomocí léčeným párům, bych se ráda zaměřila na to, co bylo v článku uvedeno jen okrajově - totiž na psychické zvládání léčby.
Klienty, resp. spíše klientky, s nimiž se setkáváme v naší poradně, jde při velmi zjednodušujícím pohledu rozdělit do několika skupin:
- na ty, kteří/které mají často několik velmi závažných diagnóz a nemají (takřka) šanci otěhotnět přirozeným způsobem,
- na ty, kteří/které mají nižší šanci (např. proto, že došlo ke kombinaci problémů s plodností u muže i ženy),
- na ty, kteří/které z hlediska medicíny problém nemají, ale přesto nemohou otěhotnět.
Všem těmto skupinám klientů jednak nabízíme podpůrné poradenství při zvládání léčby, především individuální konzultace a také nácvik relaxace pro zvládání stresu.
Zatímco relaxační cvičení může pomoci jak v některé konkrétní situaci (před IVF, při některých vyšetřeních, při embryotransferu apod. – všude tam, kde je třeba být uvolněný), tak i dlouhodobě, individuální konzultace jsou pak zaměřeny na potřeby konkrétního klienta.

U první skupiny často probíráme témata, které sice úzce s léčbou nesouvisejí, nicméně jsou zdrojem nejrůznějších nepříjemných pocitů (např. pochybnosti o vlastní hodnotě, když nemohu mít děti – jak u žen, tak i u mužů, otázky smyslu života bez dětí, nepodaří-li se asistované početí, rozpory mezi partnery, pokud jde o další léčení: ad absurdum – budeme se léčit, dokud budeme mít peníze, nebo „jen“ dokud budeme mít na to sílu? apod.) V zásadě lze říci, že kromě psychické přípravy na IVF se snažíme rozšířit počet možných řešení problému s početím tak, aby IVF nebyla jedinou alternativou, od níž se pak odvozuje pocit životního štěstí daného páru.

U druhé skupiny probíráme podobná témata, často však alespoň při prvních léčebných cyklech s menší naléhavostí, která je přece jen dána menší „osudovostí“ (přese všechny problémy přece jen mají tyto páry jakousi šanci počít dítě i bez zásahu lékařů). Zde se tedy většinou zaměřujeme na to, aby pacienti/pacientky byli na léčbu co nejlépe psychicky vyladěni.

Třetí skupina klientů/klientek přichází často nešťastnější o to, že u nich nebyla nalezena žádná
podstatnější diagnóza, která by zdůvodňovala jejich neúspěch ve snaze o početí dítěte. Zde je možné jednak uvažovat o tom, zda již prošli všemi relevantními vyšetřeními, ale také – a to je téma pro práci u nás – zda v jejich životě není nějaký problém nebo nějaká tendence protichůdná k přání mít dítě (namátkou: mohu mít dítě už teď, když mám ještě dokončit školu, udělat státnice? odpovědnost za firemní projekt? nebo i: chci mít vůbec dítě se svým partnerem? či jinak: dítě má být záchranou vztahu, který by se jinak jistě rozpadl….) Tato a jiná témata se u některých klientů/klientek při bližším rozhovoru objeví – pak naše práce spočívá především v pomoci k tomu, aby si klienti udělali „pořádek sami v sobě“, vyřešili ambivalentní tendence, ujasnili priority. Často k řešení pomůže jen to, že co bylo skryté, se stane zjevným.

Ráda bych se také více věnovala některým úskalím léčebného procesu. Alespoň pokud mohu soudit z toho, o čem nejčastěji se zmiňují naši klienti, v léčbě je několik momentů, které jsou mimořádně stresující. Jak zmiňuje autorka článku v citaci doc. Mardešiče, pokud pacienti
„s námi (rozuměj s námi lékaři) vydrží“, mají velkou šanci vlastního dítěte se dočkat. Přestože valná většina pacientů/pacientek vstupuje do léčby opravdu odhodlána „vydržet“ vše, určitým omezením se nakonec jeví právě ona představa, že lékař stanovuje léčbu a pacient ji pak podstupuje (chodí včas na všechna vyšetření i zákroky). Někomu bezesporu toto uspořádání vyhovuje (odpovědnost za rozhodování a do určité míry i za výsledek pak leží především na lékaři), někdo však stojí o větší míru spolurozhodování. Z toho, co někteří naši klienti zmiňují, se dá odvodit, že pocit spokojenosti s poskytovanou péčí velmi úzce souvisí s tím, jak probíhá proces domlouvání se o léčbě. Pokud projevují určitou nespokojenost, většinou se ukáže, že např. nedostali uspokojivé odpovědi na všechny své otázky (třeba také proto, že pokud neporozuměli odpovědi první, raději se už neptali dále, aby nevypadali hloupě). Znovu se tak ukazuje význam komunikace mezi lékařem a pacientem – a to pro obě zúčastněné strany. Jakkoli se někdy zdá proces domlouvání příliš náročný (od „není trapné se na takové věci ptát?“ na straně jedné až po „proboha, jak mu/jí mám vysvětlit, že právě tohle je to nejlepší, co mohu pro něj/ni udělat?“ na straně druhé), rozhodě se vyplatí investovat do něj jak čas, tak i odhodlání dobrat se nějakého společného cíle. Pokud se to totiž podaří, je další spolupráce daleko snazší.

Jedním z příkladů, kdy léčba v sobě může obsahovat i nepříjemná etická dilemata, je počet transferovaných embryí. V článku se uvádí, že nejčastěji se přenášejí 2 – 3 embrya, ze své praxe znám mnoho případů, kdy se zaváděla embrya 4. Je to bezesporu proto, aby vzrostla pravděpodobnost alespoň jednočetného těhotenství, přičemž riziko trojčat či čtyřčat je velmi nízké. Nicméně existuje - i v naší poradně jsme se setkali s páry, které pak musely řešit, zda podstoupí redukci těhotenství, nebo půjdou do rizika těhotenství vícečetného. Opět – redukce by měla přispět k tomu, aby ženino těhotenství probíhalo co nejlépe a donosila zdravé jedno či dvě děti, ale stále je zde riziko, že po redukci čtyřčetného(trojčetného) těhotenství může přijít žena i o zbývající plody. Nikdo sice nemůže odlišit, jestli je to proto, že podstoupila redukci, nebo by k potratu došlo i tak a také, jak by dopadlo těhotenství se čtyřčaty či trojčaty. Podstatné pro tento text je však fakt, že předem před IVF se o tom příliš nemluví, pokud se nezačne pacient ptát sám. Pokud je možnost vybírat z více embryí, jejich počet nakonec určuje lékař. Opět – znám případy, kdy se o tom pacienti s lékařem domlouvají, ale jsou to spíše výjimky. Mnozí pacienti by přitom jistě unesli riziko spolurozhodování a dalo by se i předejít sice ojedinělým, ale pro konkrétní páry traumatizujícím zkušenostem.

Pokud jde o výsledky a medicínskou odbornost, je úroveň pracovišť asistované reprodukce u nás srovnatelná s ostatními vyspělými státy. A jen díky tomu se v tomto textu mohu věnovat i zmíněným problémům, které jsou někdy jakoby ve stínu statistik o stále narůstajícím počtu párů, jež se za pomoci lékařů vytouženého dítěte dočkaly bez komplikací.

Lenka Šimková
(autorka je terapeutka a sociální pracovnice, vede projekt Ratolest – www.isz.cz/ratolest)