Dárky
u nás doma (myslím ještě za mlada u rodičů) bývaly vánoce vždycky bohaté - jídla, dárků, ale i vánoční atmosféry. Naši nám vždycky splnili nějaké přání, ale samozřejmě se dostalo i na užitečné věci.
Když jsme měli Terezku první rok, byla jsem z toho tak nadšená, že jsem kupovala a kupovala, ale mezi námi, co z toho sedmiměsíční holčička mohla mít? Další rok jsem zase propadla té euforii, že z toho už něco mít bude, tak jsem zase nakupovala a nakupovala, skončilo to rozklepaným dítětem nad hromadou potrhaných papírů, které stejně nevědělo, co že to vlastně dostalo. Řekla jsem si, že tudy cesta nevede a od té doby se nenechávám takhle unést. Loni jsme se k tomu postavili s rozmyslem a musím přiznat, že to bylo daleko lepší. A letos? Když jsme psali Ježíškovi, nechala jsem jí napsat dvě přáníčka a na jedno jsme ji svým způsobem navedla, k tomu přikoupím knížku (ta pod stromečkem chybět nesmí) a bude. Míša je malá, hraček máme dost po Tereze, tak jsme jí objednali malé kolo - to se bude hodit a je to myslím lepší než spousta hloupostí.
Jinak dárky kupujeme jenom rodičům, babičkám (ale to maličkost, jen tak, že jsme si vzpomněli) a mému bratrovi. Sami sobě si vždycky něco nadělíme, ale spíše podle toho, co se právě hodí.
Odpovědět