Tak nevím...

Vzpomínky na školku a školu nemám nejlepší, vždy jsem stále někde stranou a tzv."královna", si mě často brala na mušku. Nevím proč, snad proto, že jsem od dětství nesnášela využívání či manipulaci s ostatními. Byla a jsem vždycky jiná. Hodně citlivá a empatická. No, každopádně můj 4-letý syn je mi hodně podobný. Do školky už chodil loni, má kamarády, ale je hodně pasivní a nechá si ubližovat, docela těžce to nesu, ale chci do toho zasahovat. Ale, jak už tady padlo, kde je ta míra? Čeká, že se ho zastanu a já nechci zasahovat do jeho osobnosti, aby to nebylo ještě horší a děti se mu posléze neposmívali, že za něj problémy řeším já- matka? Když si hraje venku s dětmi, staršími či stejně starými, tak za mnou chodí, že holky mu nechtějí pujčit to či ono, nebo že ho ten a ten kluk bije. Ve školce si začal okusovat nehty a vím, že to má spojené s nějakým stresem. Tak moc bych mu chtěla pomoct, přála bych si, aby si uměl to své místečko vybojovat sám, ale půjde ztuha. Pořád hledám chybu v sobě, co jsem kde udělala špatně. Zase na druhou stranu netoužím po tom, ať je ve středu dění, ale ať zůstane sám sebou, jsem šťastná, že není žádný agresor a je moc hodný a milý k ostatním. Ono to je fakt těžké.
Jiřina