Je to těžké
Já osobně jsem se svou pubertální dcerou neustále bojovala kvůli úklidu v jejím pokojíku a musím říct, že mě to dost stresovalo. Až jsem pochopila, že z mého pohledu ten bordel je z jejího pohledu systém. A ona zase pochopila, že mě strašně vytáčí prach, nevysypaný koš a poházené špinavé prádlo zamíchané s čistým. Takže, prach odstraňuje a koš vysypává - když jí to připomenu, protože jinak to prostě nevidí. Špinavé prádlo už se naučila nemíchat s čistým. A pokud zrovna má binec, ona sama udržuje přístupové cesty k oknu, k posteli a k PC čisté. Víc nezvládám a hlavně, už mě to nenervuje. Ostatně - když jí na tom záleží, umí uklidit opravdu vzorově.
Mí synové /mladší než dcera/ jsou na tom bohužel stejně. Jenže zatím mají problém udržovat aspoň tu cestičku k posteli a k oknu. I když už první úspěch slavím - starší syn si už dokáže udržet prázdný pracovní stůl. Sláva. Prádlo neřeším, jen trvám na tom, aby ho měli v pokoji. Jen ohlásím, že za chvilku peru to a to, kdo donese, má vypráno, kdo ne, má smůlu.
Osobně nevidím žádný přínos v tom, že bych dětem uklízela sama pokojík, když tam nejsou. Co tím získám? Nevím, jestli tohle je ten správný přístup, ale lepší řešení mě skutečně nenapadá.
Odpovědět