Moje zkušenost z Norska
Přidám svoji taky už desetiletou zkušenost z au-pairkování v Norsku. Jela jsem tam s tím, že prostě CHCI pobýt v téhle zemi, CHCI se naučit jazyk a CHCI poznat lidi a proto udělám ne snad cokoli, ale hodně. Byla jsem připravená na to, že po mně můžou chtít, abych 2x denně drhla koupelny kartáčkem na zuby a žehlit i ponožky. Proto jsem byla dost v šoku, když po mně víceméně žádnou práci nechtěli - mým úkolem bylo zabavit a pobavit tři děti (10,7,5) a běžny (zběžny?) úklid. Pravda nejmladší děťátko bylo postižené a opožděné (viz např každodenní pokakávání do punčošek), ale prostě to tak bylo a ode mně se očekávalo, že se přizpůsobím. Nebila jsem je. NIKDY. Prostě jsem si to netroufla. A ani nebylo potřeba. Pravda ale je, že mi prostřední chlapec jednou vmetl - nejsi moje máma, nemusím tě poslouchat. Jasná odpověď, že jeho rodiče mne platí právě za to, aby mne poslouchal a dlouhá přednáška od tatínka, který ho zaslechl, ho vyléčily. Jednou jsem na prostředníčka ječela výčitky, že přišel ze školy o tři hodiny později - byla jsem strachy bez sebe. On i taťka se mi přišli omluvit, že to volal tátovi od kamaráda a ten mi to zapomněl říct. Myslím, že ocenili, že jsem se o jejich dítě bála. Že se někdo při au-pairkování nenaučí jazyk nechápu!!! Já mluvila norsky po třech měsících jakžtakž, po devíti tak, že se mně cizí lidi ptali, jestli nejsem ze Švédska nebo Dánska, že mám trochu jiný přízvuk, Protože jsem se to CHTĚLA naučit, tak jsem na tom makala. A od dětí se toho člověk naučí nejvíc. Dodneška doporučuju svým žákům (učím NJ), aby četli dětské knížky a komiksy v originále. To jsou nejlepší učebnice. Svou dceru se jednou budu taky snažit přemluvit, aby si vyjela zaaupairkovat.
Odpovědět