Nenechávat žádnou práci na večer

... to se osvědčilo mně. Když jdu prcka (7 měsíců) uspávat, tak mít čistou hlavu, aby mi bylo vlastně jedno, jestli usne za půl hodiny nebo za 3 hodiny. Jak jsem měla v hlavě, že ještě něco potřebuju udělat, tak bylo zle. Doba uspávání se postupně zkracovala, až asi před 2 týdny se začal budit při přendavání do jeho postýlky, tak bylo uspávání na dvakrát :-( A asi před týdnem se začal šprajcovat při pokusu o uspání v mojí posteli, tak jsme to zkusili rovnou v postýlce, a ono to jde a většinou to netrvá ani 10 minut :-)
Prostě mu začalo to přendavání vadit a na to, že večer patří do postýlky, už si zvykl. Na tom jsem trvala od začátku, stálo to trochu nervů, nenechávala jsem ho v postýlce vyřvávat, když už opravdu potřeboval "vypustit páru", tak radši u mě v posteli. Do postýlky ho přes den dávám jen na chvilku, co má náladu si tam hrát, dávám si pozor, aby z ní nebyl nepřítel. Párkrát už to jeho vztekání na moje nervy bylo moc a nechala jsem ho tam chvíli řvát a pak trvalo 2 dny, než se to srovnalo, že začal řvát v té vteřině, jak jsem ho tam položila :-(
Já si myslím, že to jak které dítě usíná a spí, nezáleží na tom, co s ním dělá jeho máma, ale prostě na jeho individualitě. Některému mimču pro to uklidnění na usnutí stačí jeho známá postýlka, nějaký ten rituálek a je spokojené. Jiné pro tu svojí jistotu prostě potřebuje u sebe mít mámu. Ale myslím, že každému miminu by ta jistota, kterou potřebuje, měla být dopřána. Mám doma docela vzteklounka, který neví co chce ;-) takže občas si pořve, když je tak přetažený, že už nic nepomáhá, ale nechat dítě vyřvat jen tak pro svoje pohodlí, dokud nerezignuje, to se mi silně příčí.