Re: sobectví a antropocentrismus
Ahoj Bobe!
Sobectví je zaměřenost na sebe, jak nám to napovídá už slovo samotné. Jde tady hlavně o mé já, můj prospěch, mé pohodlí, moji moc, mé práva, bez ohledu na druhé. Matka a otec se vzdávají nároků na svůj čas, síly, peníze, emoce a mnoho dalších věcí a dávají je svým dětem. V tom vidím ten prvek oběti. Jsou-li tyto děti biologické nebo ne, nehraje roli. Jakmile je rodiče přijmou, stávají se jejich dětmi. Nikdo nemůže být rodičem cizímu dítěti, v tom je podstata rodičovství. Biologické rodičovství je darem, který nemá každý a užívání tohoto daru není sobectvím, nýbrž výsadou. Mít tuto touhu a usilovat o její naplnění, není sobectvím, nýbrž krokem, který mi dá příležitost učit se lásce. A podstatou lásky je dávání, tedy opak sobeckosti.
Každý člověk je příslibem do budoucnosti, obohacením své nejbližší rodiny, ale také i širší rodiny (obec, národ, lidstvo). Člověk je darem pro ostatní, ale i jeho život je darem pro něho samotného. Nepřišel by-li na svět, nemohl by zažít nic z jeho radostí či strastí a nemohl by k nim přidat svůj díl. A to ponechávám rozměr věčnosti stranou, která je skutečně předmětem víry. Je-li však člověk tvorem stvořeným pro věčnost, závažnost jeho narození stoupá geometrickou řadou...
K tomu antropocentrismu se mi moc líbí, co napsala Vlaďka: "Já bych to spojení antropocentrismu s dalšími myšlenkovými proudy ještě rozšířila. Antropocentrismus se v podstatě vyskytuje u většiny myšlenkových směrů, protože jsou vymyšleny člověkem (neberte výlučně, prosím)." Tvrzení, že člověk má výlučné postavení na Zemi, anebo tvrzení, které tvrdí opak, zůstanou obě tvrzeními člověka. Nikdo jiný se do diskuse nezapojí, ani zvířata, ani rostliny. Budeme to nakonec my sami, lidé, kteří se budeme dohadovat o tom, co je ideální přístup člověka k Zemi, na které žije. A to samo o sobě mi připadá dost antropocentrické, nemyslíte?
Odpovědět