Moje zkušenost

Zatím tedy ne zkušenost na vlastních dětech, starší jde do první třídy až po prázdninách. Ale do včerejška jsem pracovala v jedné malé pražské základní škole (ne jako učitelka, jako hospodářka). Ale měla jsem možnost za těch 10 měsíců setkat s různým chováním učitelů. Podotýkám předem, že některý pedagog by mi možná mnou zažitou situaci osvětlil, ačkoliv pochybuji, že by příliš změnila můj názor. Ve zkratce: tuším v páté třídě byla jedna tzv. "problémová" holčina. Pokud se správně pamatuji, v hodinách nedávala pozor, vyrušovala, vztahy s ostatními dětmi byly - jak to nazvat - jednou takové a jindy jiné. O to nejde. Ale několikrát ji paní učitelka třídní přivedla do ředitelny. Vyloženě na kázání. A ředitel spustil řeč ve stylu že už několikrát dostala (holčina) šanci, že se zdá, že ji to nezajímá, protože paní učitelka třídní si na ni opět musí stěžovat jak vyrušuje, je nepozorná, snad i drzá na učitelku. A že toto je tedy poslední šance, kterou je ochoten jí dát a že taky by na té škole nemusela zůstat věčně (rozuměla jsem tomu jako že by ji chtěli ze školy vyhodit - ale to na ZŠ snad nejde, tak že by tím myslel přeřadit do speciání školy? - přitom to byla holka podle mě chytrá, jen holt trochu potížistka). Později jsem zjistila, že ona dívčina žije v pěstounské péči, dohled na její výchovou a vzděláním a čím já vím ještě drží tamější MÚ - což píšu proto, že si myslím, že pokud před pěstounskou péčí pobývala v nějakém zařízení pro děti bez rodičů, neměla to v životě jednoduché. Nebo aspoň nemusela mít a odtud mohou plynout ty potíže s jejím chováním. I než jsem se tohle dozvěděla, říkala jsem si, že by měli spíš ředitel i třídní učitelka přemýšlet PROČ se chová tak jak se chová. Někde ten důvod musí být! A kdyby to nezjistili oni - existuje PPP (pedagogicko psychologická poradna), případně dětský psycholog jako takový. Ti by přeci už něco zjistit museli! A ne ji ponižovat tím, jak jí budou předhazovat jaká je špatná proto a proto. Vím i od své švagrové o té její třídní učitelce, že na synovce (mého) nebyla taky zvlášť "milá", on potom chodil na odblokování a když se přišlo na to, že je dyslektik, přešel na jinou školu pro děti s poruchami učení, zklidnil se a najednou to šlo a strach a hrůza ze školy zmizely. Ale protože jsem to sama neviděla (v tu dobu jsme se s mou švagrovou ještě neznaly) a neslyšela jsem druhou stranu, nemůžu to brát na 100%. Jen pokud by to byla pravda, dotvářelo by mi to obraz oné paní učitelky. Ačkoliv jako člověk je velmi milá a sympatická, známe se osobně, ale z dřívějška, z NEškolního prostředí. Chovala se ke mně vždy hezky, i později ve škole jako dalo by se říct kolegyně mi pěkně poradila s mými starostmi s dětmi...Tak nevím - mám pravdu já se svými pocity, že takhle by se problémy s dětmi a s jejich chováním řešit neměly, nebo spíš ona učitelka a onen ředitel? Co když se ta holčina snaží svým chováním nevědomky dát najevo, že něco není OK? Nejsem psycholog, pedagog ani nic podobného, jen mám své dvě děti a srdce mámy...
A takovíhle učitelé myslím jsou zrovna ti, co by se měli trošku zamyslet...
Takže s článkem můžu jedině souhlasit a díky za něj. Víc takovýchhle učitelů, s takovým přístupem :o)