Všechno je to v lidech

A to jak na straně rodičů tak organizátorů takovýchto akcí. A i o tom, jak jsou schopni se na spolupráci dohodnout.

Je to, pravda, už 10 let, co moje dcera opustila školku, kde se rodiče podíleli na spoustě akcí - samozřejmě ne všichni, ale ty druhé za to nikdo neodsuzoval, nikdo totiž nemůžete vědět, jestli ti druzí třebas nepomáhají jinak (sponzorskými dary, nebo zajistí levnější pomůcky, školu v přírodě apod.) Chodili jsme na brigády, když paní učitelky požádaly, protože jsme cítili, že peníze, které školka tímto ušetří, jsou skutečně využity pro naše děti a ne na mimořádné prémie učitelů. I později ve škole to fungovalo podobně.

Téměř všechny moje kamarádky nám naši školku záviděly. Školkovné tehdy bylo jedno z nejnižších v Brně ale úroveň srovnatelná s tehdejšími soukromými školkami včetně vybavení a různých doplňkových "nepovinných" aktivit.
Jenže na druhé straně se kamarádky podivovaly nad tím, že jsme ve školce uklízeli po malířích, nebo na jaře natírali prolézačky a lavičky apod. Jejich reakce: "Na to přece platím školkovné!" vypovídá o postoji většiny rodičů.

Jak říkám je to v lidech. Tady na vesnici, kam jsem se mezitím přestěhovala pořádá obec také různé brigády, zúčastňuje se jich spousta lidí, ale já ne. A to z jednoho prostého důvodu: nevidím v tom totiž žádný přínos pro obec jako takovou. Celý 4,5 milionový rozpočet totiž padne na mzdy obecních zaměstnanců, na uhrazení ztrát z kulturních a společenských akcí pořádaných obcí, na podporu pár soukromých podnikatelů (jeden ze dvou obchodů je dotován z obecního rozpočtu a stejně tak jedna hospoda ze dvou - jak k tomu přijdou ti druzí?) a abych nekřivdila, tak se v obecním rozpočtu najdou i nějaké peníze na "nejnutnější" opravy.
To není stížnost, jen jsem chtěla poukázat, že pokud to někde ve škole, školce či jinde funguje podobným způsobem, nemůže se nikdo divit, že senikdo do žádné dobrovolné pomoci příliš nehrne!

A co se týče toho vychvalování Ameriky. Jak už tu zaznělo, taky v tom nevidím nic až zas tak moc extra, takové hry jsme hrávali přece také (až na to házení mokrou houbou po nějakém dobrovolníkovi - ale to mi připadá trochu agresivní) a i dnes je děti hrají. Nevím kde autorka prožila dětství, možná ji rodiče nikdy nevzali na žádný dětský den, ani neposlali na tábor.