Dítě si má především hrát? Pravda nebo výmluva.

Musím říct, že na větu "dítě si má především hrát" jsem poněkud alergická. Vysvětlím proč. Sháněla jsem pro dítě školku. V jedné jsem si moc pěkně porozuměla s paní ředitelkou, která říkala právě tohle. Děti mají být děti. Mají si především hrát.Zapsala jsem tedy dítě do oné školky a s novým školním rokem jsem s ním začala docházet na přivykání. Za tuto možnost jedinou jsem paní ředitelce hluboce vděčna. Jen díky tomu jsem viděla, jak to vypadá, když děti dostanou ve školce "příležitost si hrát" a včas zasáhnout.
První, co mě v září udeřilo do očí, byly staré, šedivé obličejíky vystříhané z papíru, nalepené na nástěnce v šatně. Byly to tytéž obličejíky, jako předchozí rok v dubnu. To jsem si ještě omluvila tím, že pro množství zpívání a tančení možná nebyl na malování čas. A pak to už jen pokračovalo. Ranní program spočíval v tom, že paní učitelka vytáhla trampolínu, spustila lano na houpání, zasedla za stůl a děti teda dostaly příležitost k tomu hraní. To pokračovalo dvě hodiny. Pak byla svačinka. Ta se vhodně natáhla tím, že svačit se mohlo jenom u dvou stolů, děti se tudíž musely prostřídat na dvě poloviny, kde jedna stál a hladově koukala na tu rychlejší. Stejně bystrým tempem probíhala i příprava na vycházku. Děti byly maximálně podporovány v samostatnosti a tak se čekalo dost dlouho, až si i ty nejmladší, tříleté, poradí s tkaničkami, nebo se nad nimi nějak smilují starší spolužáci. Víc nevím - na přivykání se mohlo chodit jenom dopoledne. Během onoho týdne jsem byla též svědkem jednoho "komunitního kroužku" - posílal se kamínek a každý řekl, jak se jmenuje, a jedné výtvarné činnosti. Paní učitelka vytáhla barvičky, dala je dětem do koutka, a nechala je, a´t si tam patlají. Když je pak sklízela, komentovala to slovy "aspoň se děti zabavily". Výsledkem této výtvarné činnosti bylo několik nekoordinovaně počmáraných papírů k ničemu, které byly nakonec vyhozeny. Žádný div, že pak neměli co dát do šatny na nástěnku. Ještě se stalo několik dalších drobností - třeba jsem poslala svou dcerku za učitelkou, aby si řekla o zástěrku právě na onu výtvarnou činnost v dobré víře, že ji přivykám obracet se ve školce na učitelku jako na autoritu. Učitelka ji obratem poslala zpátky za mnou. Prý ať pomůže maminka. Šestý den, v pondělí, jsem už viděla, že ony přehršle příležitosti ke hře mou dcerku poněkud nudí a začíná provokovat. Vytrhla jednomu ze straších dětí hračku, utíkala s ní a radostně mávala. Cestou do někoho vrazila. Výsledek? Starší děti, které už byly sehraná parta, se na ni sesypaly. Hračku jí vyrvaly a šly si stěžovat učitelce za toho žduchnutého chudáka. Má dcerka se musela omluvit, aniž tušila za co. Myslím, že si té potyčky ani nevšimla. A tak jsme nasadili všechny páky a našli místo ve školce, kde té příležitosti "k bezbřehé hře" není tolik. První den si moje dcerka odnesla náramek z jeřabin a ježečka. Druhý den pak obrázek. Za měsíc přišla s písničkou. Na nástěnce mi pyšně ukazuje svoje výkresy, na kterých jsou věci, které bych nikdy neřekla že zvládne. Zkrátka mi roste. Ne, v naší nové školce asi nemá tolik příležitostí si "hrát". Díky bohu.