Re: Zakázané věty ve výchově

Asi jsem měla stejnou matku jako všechny co tu psaly, nebudu to vypisovat, abych někoho nevynechala.
Já jsem jako dítě prostě vždycky cítila, že se za to, jaké my děti jsme, před ostatními stydí. Byli jsme pořád jaksi jiní, než by se jí líbilo. Moc velcí, moc stydliví, moc drzí, moc plaší, moc jsme četli, málo uklízeli, neuměli pozdravit, neuměli správně odpovědět, a tak dál. Vždycky s náma před zmámými postrkovala a pak bylo zle jak jsem to pozdravila, že moc potichu a vůbec špatně atd....takže i když nás pak formálně před lidmi chválila třeba za samé jedničky ve škole, neznělo mi to moc upřímně, a navíc nedokázala nedodat vždycky něco, čím se to shodilo, že třeba hodně čtu, ale na to, kolik jsem už přečetla bych teda měla vědět, že ..+ naprostá hloupost.
Dělá to dodnes, prostě neumí ani za nic pochválit. Mrzí mě to hlavně kvůli dětem, je to jejich babička a i když oni si ty její stálé kritiky zas tolik neberou jako kdysi já (mají protiváhu (doufám) ve svých rodičích:-)))), přesto si občas na babičku stěžují, a já vím, že mají pravdu. Vadí mě taky její neustálé útoky u dětí na mě, například syn neuklidí a ona k tomu nezapomene dodat, že on je teda strašně nepořádnej, ale "vaše mama, ta byla teda daleko horší"...Už mockrát jsem ji žádala,ať si ty koncovky nechá, koneckonců o mě tam nebyla řeč, šlo o to aby syn uklidil, ale ona to neumí a moc ráda si nasadí. Fakt neznám člověka jako je ona, leda že to jsou ty vaše maminy. Proto jsem na ty formální pochvaly tak háklivá, cítím, že to nestačí, a spíš je to ke škodě věci, aspoň já jsem to tak brala.