Re: jak to vidím já

Bibiso,
souhlasím s tebou. Reagovala jsem na to ,že Agneska napsala
Rodič si musí opravdu myslet, že to dítě je skvělé. Možná v tom je problém. Pokud to dělá jen proto, aby ho povzbudil (a tedy manipuloval), tak to nevyjde.. Ale shodly jsme se pak na tom, že je dobré chválit dítě i za malý pokrok nebo snahu v něčem, co mu nejde. Svým příspěvkem jsi mi ale připomněla jednu nedávnou příhodu, na kterou často myslím:
13letý syn se mě před odjezdem na školní lyžařský výcvik zeptal, do které skupiny na výcviku ho podle mě zařadí. Řekla jsem bez roznýšlení, že asi ve třetí (skupiny byly čtyři, v první byli nejlepší lyžaři, ve čtvrté nejhorší). Syn se naštval a řekl mi, že jsem ho "teda moc nepovzbudila", protože si myslel, že určitě bude v první skupině. Na to jsem mu odpověděla. že vím, že je dobrý lyžař, ale že si musí uvědomit, že letos ještě nestál na lyžích, a že navíc jeho fyzická kondice není nejlepší, když nechce sportovat, ulejvá se z tělocviku a věčně vysedává u počítače. Pak mě to trochu mrzelo, že jsem ho víc nepovzbudila, ale na druhé straně si myslím, že jsem mu správně dala najevo, že nemůže být dobrý, když pro to nic neudělá. Co myslíte? Jo, vwe třetí skupině opravdu byl, ale prý tam byl nejlepší ;-)
J.