Re: jak to vidím já

Agnesko,
přemýšlela jsem o tom, co jsi napsala, ale nemůžu s tebou tak docela souhlasit. Na rozdíl od tebe si myslím, že i "nezasloužená" a "neobjektivní" pochvala může dítěti hodně pomoci. Abych neteoretizovala, uvedu příklad ze svého života:
Odmalička jsem hodně, ale opravdu hodně manuálně nešikovná. A moji rodiče se mnou bohužel měli málo trpělivosti a nikdy mě za sebemenší, třeba i fiktivní úspěch v manuální činnosti nikdy nepochválili. Naopak. Třeba vezměme pomáhání v kuchyni (stejně pletení, šití,atd.). Mamka měla občas dobrou vůli naučit mě vařit, ale mě stále všechno padalo z ruky, udělala jsem víc škody než užitku, ona mě vždycky po chvíli vyhnala z kuchyně se slovy: "Jdi se raději učit, já už si to dodělám". A já šla, a ráda, protože jsem se mnohem raději učila, to byla moje parketa, ve škole jsem byla vždycky ze všech nejlepší. Za to mě rodiče chválili, ano, jistě, měli proč. Ale stejně si myslím, že bych byla potřebovala povzbuzení a pochvalu také za to, co mi vůbec nešlo. Jasně, že bych stejně věděla, že jsem nešika. Ale bylo by to povzbudilo moji chuť to překonat. Stejně jsem to jednou překonat musela a vařit jsem se nakonec nějak (sama) naučila.
J.