"vyléčená kousačka nehtová"

To jsem já. Nehty jsem si kousala kam až jsem pamětí dosáhla. Přestala jsem, když jsem našla svojeho nynějšího partnera. Najednou. Prostě jsem jednoho zjistila, že mám nehty zralý na nůžtičky a pilník a tím moje okusování skončilo. V dětství a pubertě jsem měla různý tiky. "Mrkání", hejbání nosem a ušima, dokonce jsem si rozkousala zubem zub, až se mi špička odrolila. Byla jsem docela neurotický a ne moc sebevědomý dítě. Taťka se snažil na mě uplatňovat "vojenskej dril", zatímco máma mi dávala až moc velkou volnost. Nikdy mě nebili, až na pár drobných vyjímek. Jinak svoje dětství hodnotím jako vcelku spokojený a šťastný. Rodiče i babička se občas snažili motivovat. Dostala jsem svojí vlastní manikůru, občas mi nalakovali nehty světlounkým lakem. Babča vymyslela fajn věc, že když si budu nehty kousat, narostou mi na koncích prstů ošklivý boule. Toho jsem se docela zalekla a neustále jsem si kontrolovala prsty, jestli rostou. Kdyby začaly růst... bylo mi jasný, že to nepřijde jen tak z ničehož nic... přestala bych si ihned kousat nehty. Jenže nerostlo nic. V pubertě jsem si sama koupila hořkej lak. Opruz byl, že i když jsem si vzala jablko, bylo hořký taky. Všechno, co jsem jedla rukama, bylo hořký. Nehledě na to, že na tu hořkost jsem si brzo zvykla a v kousání mi nezabránila. Občas mi naši dávali za vzor jiný holčičky, jak mají krásný nehtíky. To ale mělo zrovna u mě, a doteď má, úplně opačnej efekt. Já nechtěla bejt jako ostatní holčičky. A tak jsem hryzala o to víc. Prostě našim se to nepovedlo. A ani mě potom ne. Fakt je, že po pubertě mi to přestalo vadit, přestala jsem se za to stydět, bylo mi to jedno. A jak už jsem napsala... v šestadvaceti jsem našla "toho pravýho", asi jsem se celkově zklidnila, poznala a našla, sebevědomí se zvýšilo (teď už je v pořádku) a ze dne na den kousat přestala. Doteď jsem tedy takovej "ňoupač". Pupínky, záděry a stroupky... to je něco pro mě. Ale rozďoubanej pupínek nebolí další dva dny tak, jako nehet okousanej do půlky lůžka:)