Re: Nezbývá než souhlasit

Taky hválím. A za blbosti, ale vždy za něco kladného. Třeba když musím děti vzít někam na úřad a oni jsou hodný, tak o tom večer vyprávim tatínkovi a ten je pochválí znovu. Nebo celkove staršímu synovi večer řeknu, že byl celej den moc hodnej a že se mi to tak líbí a že mam radost a bude se mi hezky spát.

Cválím jeho čmáranice, protože jinak bych kreslila místo něho pořád já.

Chválím ho, že vyleze na skluzavku, na kterou vylezou o rok mladší kluci, ale on je chduák nešika po mně.

Děti nebiju, už vůbec ne vařečkou, sem tam plácnu, ale vyjimecne. Jsem přísná, když děti jen do někoho strčí nebo se chovají nevhodně, tak po prvním napomenutí odcházíme z písku, z herny...... Nesnášim zle se projevující děti jejichž laxní matky co si čtou na lavičce noviny a nezajímá je že jejich dítě někde škodí. Zle se projevující děti, u kterých vidím, že se je maminy snaží zkkrotit mi nevadí ani trochu. Většinu dětí napadne nekdy majznout toho druhého lopatkou, ale musí tam být reakce ze strany rodičů. prostě musí. Takže dítě, kteý třeba bije děti a jeden den se mu "povede" nikoho nepraštit, bych klidně večer pochválila, že byl hodnej na děti a že tak je to správný. A po pár dnech bych mu koupila nejakou blbost. Nebo upekla, to je fuk, prostě hmotná odměna.

Mně tatínek vytknul v 1. třídě, že moje obrázky nemají perpektivu a že ty stromy vzadu musí být menší. Nemyslel to určitě zle, ale to zklamáníí si pamatuju dodnes. Nikdy me nechválil (a nechválí - den po porodu mi řekl, že jsem nějaká malá a silná - měřím 175 cm a den před porodem jsem vážila 75 kg), protože jsem dělala školácké chyby v angličtine a on mulivil perfektne, dělala chyby v diktátech a on je lingvista... :-( Dopadlo to tak, že jsem za ním nepřišla s žádným problémem, jsem se bála, že tohle přece musím vědet a umet sama. V osmi letech při výhledu z pražského hradu nechápavě kroutil hlavou, že si nepamatuju, kterej je jakej kostel. Já to tušila, ale bála jsem se mu to říct, že to bude špatně ne že by mi vynadal, ale prostě by "měl kecy".... no bych mohla vykládat. Až na gymplu, když jsem překvapivě odmaturovala jako nejlepší ze třídy jsem ho téměř rozplakala dojetím, že má tak chytrou dceru. Pak přišlo zklamání, že mě nevzali na vejšku a je to tady dodnes. Nic neumim, jazyky, jsem necílevedomá...... Ježíš jak mě by tenkrát nějaká pochvala pomohla. Nešel mi tělák a táta mi říkal naše nemehlíčko. No nic.

POCHVALA JE PROSTĚ NEJ. At detem nebo v práci nebo pro manžela......