Re: Ještě něco k dětem

Lucie,
přečetla jsem článek i reakce pod ním.
Jestli jsem to správně pochopila, tak řešíš jak skloubit dva vzájmeně trochu protichůdné zájmy, tedy nedělat takové kroky, kterými bys rozbila vztah svých děti vůči jejich otci, a zároveň začít žít nový život ve městě, kde jsi vyrostla, kde to znáš, máš přátele a rodinu..
Píšeš, že v současném městě, kam jsi přišla z Čech, žiješ nyní téměř 10 let. Prožila jsi zde tedy roky se svými dětmi, když byly malé, zkoušela trochu podnikat, máš zde dobrou práci, máš kde i bydlet, i když jde jen o pronájem. Po takové době, co tam jsi, a poté, co jsi tam již zažila, přeci už nějaké kořeny (kořínky) máš i v tomto městě.. Je to skutečně tak cizí město, ve kterém nemáš žádné přátele a ve kterém nechceš žít? Přátele z dětství a mládí máš v městě svých rodičů, ale ti už jsou teď (svými zájmy, životním stylem) zase trochu jinde než tehdy a než jsi nyní ty.. Není to trochu tak, že si maluješ život ve svém rodném městě mírně jinak a růžověji, než by to ve skutečnosti bylo?

Svými otázkami mířím k tomu, že mi jako řešení č. 3 vychází toto:
- zůstat na Moravě, v městě svého manžela,
- v tomto městě si zařídit život tak, jak by sis ho přála zařídit, kdyby ses odstěhovala zpátky do Čech, (bude to složitější, bez rodičů, kteří mohou pomoci, ale není to bez nich snad neřešitelné), tj. věnovat se sobě, svým koníčkům a zálibám, zaměstnání, které tě bude těšit, chovat se zkrátka tak, abys to necítila jako "oběť" kvůli dětem,
- dát pár měsíců manželovi ještě "šanci", zda se mu nerozbřeskne, a pokud ne, nechat se rozvést a zažádat o svěření dětí do své péče. Nerozvést se by za takových okolností znamenalo rezignovat na vlastní štěstí a na to, mít někdy v budoucnu opět vlastní rodinu a životního partnera.

Děti by mohly vidět tatínka, jak často by všichni chtěli, a ty by sis zařídila svůj život na Moravě, jak nejlépe by ti vyhovovalo.. Opravdu je tak nutnou podmínkou pro to, abys mohla být šťastná, vracet se k rodičům?