Re: Ještě k té statistice

Ano, jak jsi správně uznala, možná přeháníš.
Celý spor vznikl kolem prosté otázky, jestli je přípustné, aby s mladým člověkem přespala v jedné místnosti osoba opačného pohlaví. Sama jsi připustila, že za určitých podmínek to pro Tebe taky je možné, tedy aniž by sis to uvědomovala, pčedstavuješ tu "liberálnější" názorovou stranu (oproti hlasům, které to a priori za jakékoli okolnosti zamítly). Ale snažila ses třeba mně v tom oponovat, protože jsi měla pocit, že já s tím souhlasím vždy a za jakýchkoli okolností a že u nás si dítě může kdykoli přivést cizí osobu aniž bych do toho mohla mluvit. Tak takhle to právě není. Má to svá pravidla, která jsem před chvílí nastínila v jiném příspěvku tak si to můžeš přečíst a pak usoudit, jestli jsem kuplířka, která podporuje své děti v tom, aby si dělaly co chtějí.

O té antikoncepci jsem za sebe souhlasila, že si na ni dítko může vydělat samo. Což u nás tay fungovalo. Já jsem za svojí mámou nikdy se žádostí o peníze na ochranu nepřišla. Ani by mne to nenapadlo. Mé potomky to taky nenapadlo.

Já bych neřekla, že tu jde o REZIGNACI na nároky na své děti v pubertě. Tady jde jen o REALISTICKÉ UVĚDOMOVÁNÍ SI, že si ten mladý člověk do značné míry s mým doporučením naloží po svém. Ano, mladí jsou telátka, a v některých věcech, jak už zde někdo řekl, je zkušenost nepřenosná a každej si v tom tu hubu vymáchá sám. Víš, já bych dceři řekla asi to samé co Ty (u nás to ale bylo jinak), jenom bych prostě počítala s tím, že i když jí v dobré vůli poradím počkat, tak se stejně může stát, že ona na to počkání nepřistoupí. To je vše. Ano, být pořád stejně náročný, ale POČÍTAT s tím, že již nezáleží jen na mém přání.

Jinak já za sebe nepovažuji za tragedii když mladý člověk začne v 18-19 letech žít s partnerem. Podle mne je to velmi dobrá škola života, žít spolu dá člověku úplně jiný rozměr a zkušenost ze vztahu než když se vídají dvakrát týdně v kině nebo v parku. Ne každej na to samozřejmě má, ne každej má tu potřebu. Je to strašně individuální. Odchod jaký tu byl popisován není jediným modelem. Já jsem z domova odešla tak jako tak, naprosto v pohodě a přirozeně, tak bylo jedno, jestli bydlím ve vzdáleném městě na koleji nebo "ve svém". Stejně už jsem nebydlela s rodiči.
Vždy záleží na situaci. Osobně znám pár žen, které si "zbabraly život" tím, že měly první dítko v 19 letech, kupodivu ale žádná z nich nemá pocit zmaru, nelitují že nešly na potrat, ony i děti jsou spokojené, kdo chtěl ten dostudoval. Mít dítě v 27 letech není recept na štěstí. Je to fajn, ale když je dítko dřív, tak záleží na tom, jak se k tomu postavíme a jak si to zařídíme. Pokud máme pocit (v jakémkoli věku), že jsme s dítětem o něco přišly, tak tomu teprve říkám selhání.