Poznámky a jiné tresty

Já jsem jako dítě byla poznámkama "obšťastňovaná" opravdu hojně. Tu právem, tu méně. Dvakrát jsem dostala třídní napomenutí za věc (pokaždé za stejnou), za niž jsem nemohla. Nikdo mě neposlouchal, když jsem podávala důkazy, proč jsem to nemohla udělat já (zcela nezvratné), prostě se jim hodilo to na mě hodit, byla jem nejblíž (to v prvním případě, a ve druhém se to automaticky svalilo na mě) a bylo výhodné pro výchovnou poradkyni mít případ pěkně vyřešený a najít "viníka". Rodiče mi naštěstí věřili, ale nic jsme nemohli dokázat. V hluboké totalitě zkrátka určití lidé měli vždy pravdu a sadistická výchovná poradkyně patřila mezi ty vyvolené...
Poznámky jsem dostávala docela často, nejdříve za nedonesení pomůcek, a pak už za kdeco, dokonce i že jsem se nedívala "správným" směrem při výuce (civěla jsem při tom "záživném dějepisném výkladu" z okna).

Musím říct, že thle už se dnes (alespoň prozatím) u mých dětí neopakuje. Jiná doba, jiná škola, a hlavně jiní učitelé (něco přes 30 let).
Hoši když něco zapomenou, mají to sice v malém notýsku, ale já to nějak neberu jako poznámku, chápu to jako oznámení, že si to mají příště donést a myslím, že je to i tak myšleno.
Když kluci dělají něco co nemají, spíš píšou trest (a psaní je pro mé dyslektiky vždycky trest, jen si myslím, že tenhle jim neuškodí, naopak prospěje) že mají třeba 5x-20x napsat POSLOUCHÁM POKYNY UČITELE. To podle intenzity prohřešku.
Ale klasické "vtipné" poznámky, jako jsme dostávali my, ty v naší škole nejsou. Tedy, spíš je to záležitost učitele, ne školy.
A to je dobře.