Re: Bravo, Amélie

Také mi to tak přijde. Pohnutkou odpuštění by neměl být pocit, že si já sama ulevím, když něco hodím za hlavu, tím, že někomu odpustím. Asi by to mělo být něco silnějšího. Mně se líbí v článku ten příměr s bramborami, ale odpuštění jako takové z hlediska křesťanství jsem ještě asi nepochopila. Já totiž moc odpouštět neumím, dlouho ve mně nějaké ty křivdy prudí. Člověk asi musí dotyčného, kterému má odpustit, mít hodně rád. Ale jak se říká, stokrát unavilo i osla. A to se mi stalo s hodně blízkým člověkem v rodině. Několikrát jsem odpouštěla se samozřejmostí (museli byste znát podrobnosti), protože je to rodina, potom jsem neodpustila víc než rok, tady jsem opravdu ten pytel brambor cítila, ale ani nějaká hrdost nebo nezájem mi moc nepomohl, takže jsem znovu odpustila, ale ono je to pořád jedno a to samé, takže teď to vypouštím a snažím se brát to jako fakt a normu v mém životě, že se už nic nezmění.Naštěstí se nejedná o člověka, který by žil v mé bezprostřední blízkosti, aby mě to užíralo dnes a denně, ale vědomí, že už se to nezmění je pro mě lepší, než znovu odpustit a znovu se zklamat.