Moje rodina nefunguje spravne

Pochazim z rodiny, kde tatinek umrel, kdyz mi nebylo jeste ani 14. Je mi 28 a mam sestru a te je 32. V nasi rodine po smrti meho tatinka maminka zavedla zvlastni mikroklima, ve kterem plati zvlastni predsudky o vnimani sveta a zivota. Nase rodina tvori svuj vlastni svet se svymi nepsanymi pravidly a vnejsi svet je povazovan za plny nepratel a podvodniku, mezi ktere vychazime jenom z nutnosti. Jako dukazy slouzi tvrzeni me mamy typu "vsude samy teroristi, mate sedet doma", "nemam rada lidi", "neberu telefon", "drzet se hlavne rodiny", "cizi zenska, ktere se neda duverovat". Vychova funguje jako priprava jenom na zivot v tom nasem malem svete, na vzdelani a na nejnutnejsi preziti v tom velkem svete. Tema partnerskych vztahu a sexuality je ignorovano, jako by se nas nemelo nikdy tykat.

Moje matka se snazi si sve deti privlastnovat a pestovat vztahy zalozene na vzajemne zavislosti a nepostradatelnosti. Svet rozdeluje na nasi rodinu, coz jsou pry jedini lide, kterym muzu duverovat, a vnejsi svet, ktery je plny nepratel, podvodniku a podezrelych individui. Zivotni partner by podle ni byl jenom cizi clovek, kteremu se neda duverovat. Mou snahu o vetsi osamostatneni se od rodiny oznacuje v lepsim pripade tak, ze je to tak "bohuzel spravne", v horsim pripade ji oznacuje za projev sobectvi, sebestrednosti a bezohlednosti, presvedcuje me o tom, jak pro me muze byt nepostradatelna, kdyz budu mit nejaky problem, a pripomina mi, ze si na ni jeste rad vzpomenu, kdyz se dostanu do nejake slamastiky.

V tomto specifickem mikroklimatu panuje predsudek, ze partnerske vztahy pro nas (pro nas z maleho sveta) nejsou, ze patri jenom do televize a do vnejsiho sveta, nam by uskodily, partnerovi nelze duverovat, mam se hlavne drzet rodiny, coz jsou pry jedini lide, kterym muzu duverovat, a nema smysl, abych mel partnerku, protoze by byla z toho vnejsiho sveta, takze by to byla jenom cizi zenska, ktere nemuzu duverovat a ktera by mi znicila zivot. V tomto mikroklimatu jsem stravil znacnou cast sveho dosavadniho zivota, nabral jsem velke zpozdeni v budovani socialnich dovednosti a zdraveho vnimani zivota a jsem bezradny a neuspesny v navazovani vztahu.

Matka na me pohlizi vicemene jako na dite a dela ji dobre, kdyz jsem na ni nejak zavisly a muze si se mnou manipulovat, jak chce. Myslim, ze je na mne taky az moc zavisla. Naucil jsem se mit strach z toho, z ceho by ona u me mela strach nebo co by mi neschvalovala. Uz ted travim vetsinu casu daleko od ni, ale mama se snazi se mnou udrzovat i na dalku kontakty a kontrolovat me. Kdyz ji prestanu kontaktovat, tak mi vynada jako problematickemu malemu diteti (dite uz bych davno nemel byt, je mi 28), ze jsem sobecky a sebestredny a ze si na ni jeste rad vzpomenu, kdyz mi potece do bot.

Minuly ctvrtek jsem mame napsal do SMS "Mam Te rad, libam, v sobotu zavolam". Mama se me v odpovedi zeptala, jak se mam a co delam a jestli vidim srpek mesice nad obzorem. Odpovedel jsem ji jenom ohledne toho mesice a myslel jsem, ze zbytek si povime, az si zitra zavolame. Pred chvili mi ale mama napsala a vycetla mi, ze ji o sobe nedavam vedet, ze je kvuli tomu zrala na blazinec, a ze jestli takhle budu pokracovat dal, tak abych k ni na Vanoce uz ani nejezdil. Je to normalni, aby mi tohle napsala den pote, co ji ujistim, ze ji mam rad, a den predtim, nez spolu budeme mluvit po telefonu? Ja sice mam tuseni, ze v me rodine jsme vsichni tak trochu nenormalni, ale tohle me opravdu zaskocilo.

Od zacatku tohohle kalendarniho roku uz dvakrat mama udelala tragedii a oznacila me chovani za hnusne a sobecke kvuli tomu, ze jsem ji pet dnu nenapsal, a ted, kdyz jsem ji napsal sam od sebe uz po ctyrdenni prestavce, a navic jsem ji psal, ze ji mam rad, zase z neceho dela tragedii, snazi se dosahnout sveho mozna i citovym vydiranim, ale kdyz se snazim dosahnout toho sveho ja, tak to protestuje. Loni o Vanocich mi rekla "Pestuj si takovou tu muznou rozhodnost, sebevedomi a sebeprosazeni, neboj se do me i sit" a pak zase pri jine prilezitosti mi napsala do SMS "Mas svou hodnotu a to si musi kazdy uvedomit a respektovat te", ale myslim, ze tohle mi doporucuje jenom tehdy, kdyz se ji to hodi do kramu, jinak se ji to nezamlouva a pro moje sebeprosazeni nema pochopeni.

V sobotu jsem s mamou mluvil. Rekl jsem ji, ze me mrzi, ze prestoze jsem ji ve ctvrtek psal, ze ze ji mam rad a ze ji v sobotu zavolam, tak ji to nestacilo. Rekl jsem ji, ze mam pocit, ze si nevazi toho, ze ji pisu, ze ji mam rad. Taky jsem ji rekl, ze otazky, jak se mam a co delam, povazuju za konverzacni otazky a ze jsem se nikdy nesetkal s tim, ze by nekdo odpovedi na konverzacni otazky vymahal za kazdou cenu. Mama tvrdi, ze pro ni to nejsou konverzacni otazky, ze to proste potrebuje vedet. "Co kdybys byl treba nemocnej a ja o tom vubec nevedela?" (Neumi si predstavit, ze bych mohl prekonat nemoc, aniz by o tom vedela. Mysli si, ze o tom proste musi vedet.) "Kdyz mi jenom napises, ze ten mesic taky vidis, tak jak mam vedet, jestli na nej treba nekoukas z nemocnice? Takhle muzu jenom doufat, ze se mas dobre, a vis, ze doufani mi moc nejde."

Po tom rozhovoru samozrejme hned mame bylo zase lip a na blazinec ani na ruseni Vanoc uz nepomyslela, takze je jasne, ze jenom prehanela, aby me nejakym dostatecne padnym argumentem dokopala k tomu, co ode me chtela, a aby se pokusila me presvedcit, ze za jeji problem nesu veskerou odpovednost ja a ze tudiz ja musim delat, co ona chce, abych ten problem zazehnal, jinak by jako bylo zavrzenihodne, ze s tim problemem nic nedelam, kdyz to zavisi na mne a ja s tim muzu neco delat.

Nepochybuju o tom, ze moje mama ma problem, ale ten problem je jinde, nez si mysli. Ona si mysli, ze problem je v tom, ze o mne nevi vsechno, co vedet chce, a ze problem zpusobuju ja tim, ze ji to vsechno nepisu tak casto, jak ona chce, ze ja nesu odpovednost za jeji dusevni stav a ze prave ja jsem ten, kdo to vsechno ma davat do poradku. Ale problem podle me neni v tom, ze nepisu tak, jak mama chce, a ze udajne kazim vztah mezi mnou a mamou. Ja ten vztah nekazim, on uz sam o sobe neni zdravy, protoze kdyby byl, tak by nedochazelo k tomu, ze ten vztah stoji a pada na tom, co napisu a jak casto, takze kdyz par dnu nepisu, tak uroven toho vztahu hned spadne na bod mrazu. Mam kamarady, ktere jsem nevidel cele tydny, ale kdyz jsem se s nimi v sobotu po dlouhe dobe zase setkal, tak se nikdo z nich nechoval tak absurdne, ze by mi vycital, ze jsem se tak dlouho neobjevil. Problem je v tom, ze moje mama je na mne a na mych slovech moc zavisla, a kdyz tech kontaktu se mnou ma malo, tak dostane abstak a zacne se domahat informaci ode me tim, ze mi namlouva, ze se kvuli nedostatku kontaktu citi spatne, ze jsem za to odpovedny ja a ze je ode me hnusny, ze na ni dostatecne nemyslim a ze ji nechavam neinformovanou o tom, jak se mi dari, a ze ji nechavam upadat do deprese z toho, ze o mne nema zpravy. Je to proste nejaka snad az chorobna zavislost, tak bych to videl.