Máte pravdu děvčata...

Je fakt, že jsem ten pocit (jsme u toho tři) nezažila.
Ani toho manžela vyloženě neomlouvám. Psala jsem to asi hodně ovlivněná tím, že ji znám, tudíž jsem byla svědkem jejich nálad a přehnané úzkostlivosti. Jasně, že jsem ji chápala a chtěla ji utěšit, což on chtěl opravdu taky, ale bylo to těžké, protože ona pořád mlela to svoje a nechtěla se na věc dívat jinak. Potom jsem si říkala, že se mu ani nedivím, že to nedokáže věčně poslouchat, já jsem z toho byla po chvíli celkem psychicky vyflusnutá. Protože ono je to taky trochu o tom, že komu není rady, tomu není pomoci. A samozřejmě NIKDO nejsme perfektní - ani my ženy, ani ti muži. Ale všichni se musí snažit, protože je sice snadné těžké období prokňourat a čekat na pochopení, ale mně se v životě osvědčilo, že člověk hlavně musí bojovat a snažit se neotravovat svými bolestmi a strachy moc dlouho, protože opravdu nikdo na to dlouhodobě není stavěný. Ve zkratce chci říct, že i ten muž by měl mít pro ženu pochopení, ale ona toho nesmí zneužívat a musí se taky trochu snažit.
S těmi komplikacemi, které můžou přijít kdykoli, i když je vše v pořádku, si však dovolím trochu nesouhlasit. Máte pravdu, stát se může cokoli, ale s touto teorií bych nemohla ani vyjít na ulici. Vždycky se "něco" může stát. Ono se dokonce může něco stát i tehdy, když jen pasivně sedím na zadku. Promiňte, ale někdy mi (asi hlavně na základě zkušenosti s mými kamarádkami) připadá, že problém je v tom, že dnes je hodně žen na rizikovém těhotenství, tudíž doma. Všimla jsem si, že ty, co chodí do práce, obvykle takovým náladám nepropadají - myslím, že je to často tím, že prostě nemají čas se neustále zaobírat samy sebou a dítětem. Chápu, že ne každý může chodit do práce. Není to nakonec problém jen těhotných žen, ale určitě jste si všimli, jak se kolikrát (a velmi rychle) lidé změní, když například odejdou do důchodu. Samota a izolovanost prostě nikomu neprospívá.
Doufám, že se toho nikdo nechytne a nezačne to překrucovat. :-)