To je mi líto

Bohužel se potvrzuje stará pravda o tom, že starostí s dětmi se nikdy nezbavíme. Ani když jim bude třicet (říká moje máma). Četla jsem už článek o Helence a jejím nápadníkovi dřív. Moc mi připomněl mého prvního přítele. Bylo to podobně smutné, ale dostala jsem se z toho. Jenže já jsem naštěstí nebyla zatížená takovou minulostí jako Helena, a proto tě nemůžu utěšit. Ale měla jsem podobně jako ona milující rodinu, která mi pomohla. Vím, že se nechceš míchat do jejího života,ale napíšu ti, co nejvíc pomohlo mi. Můj přítel mi taky tenkrát zakazoval někam chodit a bavit se bez něj, i když neměl chuť či čas se mi věnovat, organizoval mi po telefonu mé volno:-(. Jednou jsem se s kamarádkama domluvila na nějakou akci , moc jsem se těšila , ony si mě přišly vyzvednout a do toho zatelefonoval ON. Vedla jsem s ním vyděračský telefon, kterým mě hrozně rozplakal a samozřejmě jsem mu slíbila, že nikam nepůjdu a zapřísahala ho, aby mi odpustil, že mě to vůbec napadlo. Netušila jsem, že celý rozhovor slyšel můj táta , který seděl na záchodě:-). Když slyšel , jak kamarádkám s křečovitým pláčem říkám, že nikam nepůjdu, vzal si mě stranou a řekl mi, že všechno slyšel. Že se teď znovu pěkně namaluju, učešu a půjdu se bavit. Řekl mi, že pokud se MU nepostavím na odpor, nebude si mě moct vážit a strašně ho zklamu. A pak mě vystrčil s holkama ven a zamkl, aby mě ani nenapadlo mě vrátit. Bylo to poprvé, kdy mi dal najevo, jestli souhlasí ,nebo nesouhlasí s mým jednáním. Zjistila jsem , že je pro mě důležitější nezklamat svého tátu.

Nebyl to ale hned happyend, byla jsem s ním a trápila sebe i rodiče ještě tři roky. Ale už jsem se nikdy nenechala takhle zlomit, bojovala jsem, hádala se s NÍM, až jsem nakonec dospěla a skončilo to. Ten rozchod byl strašně těžký, každý rozchod bolí i tak, ale když tě někdo pronásleduje a citově vydírá, je to mnohem horší. téměř se to nedá. Je ale moc těžké požádat své rodiče o pomoc. Zní to jednoduše, ale já jsem se styděla. Styděla jsem se za to, s kým chodím, za to, že jsem na tom člověku závislá a za to, že se ho neumím zbavit sama. Naši mi sami pomohli, zvedali za mě telefony a nepouštěli ho za mnou, když přišel. Kdyby ho tenkrát pustili, zase bych se vrátila. Člověk to totiž strašně chce skončit, ale nemá tu sílu. Ale musí chtít a pak jakoukoli pomoc uvítá. Záleží na tom, jestli Helena chce. Jestli ano, tak zapomeňte na pravidla o nevměšování a jděte do toho. Možná chce, ale bojí se Vám to říct.
Ještě teď se mi někdy zdá, že ON zvoní u dveří a jde si pro mě. A nejhorší noční můra je, když ho naši pustí dál.