Re: taky 10 %

Martine, tvůj příspěvek je prostě BALZÁM (a to nejsem nijak deprivovaná, u nás to funguje hodně rovnoprávně). Přestože u nás doma všechno funguje, občas mi chybí trochu vstřícnější postoj těch "90%" - i když taky věřím, že jich tolik být nemůže, rozhodně ne v Praze. Určitě jste si všimli, že větu "ať si to každý zařídí, jak mu vyhovuje" slýcháte výrazně častěji od těch "menšinových", jakoby "většina" měla pocit, že jen tak, jak to dělají oni, je to správně.
Když se někdo dozví, že je na mateřské manžel, většinou nabyde dojmu, že to probíhá tak, že já navařím, uklidím, postarám se o domácnost, a druhý den ráno odejdu do práce, abych se odpoledne vrátila do naprostého chaosu, který uklidím, ošetřím otlučené a zanedbané dítě, uvařím na další den, poklidím... Bohužel vařit moc neumím (ne že by to byla nějaká zásluha:-), uklízíme jen když je to OPRAVDU nutné, manžel se o dítě postará nejméně stejně dobře jako já. Poslední dobou mě napadá jedna věc ohledně otcovské péče o děti - myslím, že poměrně dost otců už se zbavilo myšlenky, že péče o děti je ryze ženská (a tím pádem podřadná) záležitost, ale zatím se nedostali přes postoj "já na to nemám, prostě nemám ty mateřské instinkty". Když jsem přijela s pětidenním dítětem z porodnice, měla jsem před manželem náskok přesně těch pět dní. První den jsem se taky bála, abych miminku neublížia, když ho vezmu do náruče, před koupáním jsem se pravidelně osypala, že ho utopím...:-) Za dva dny to byla pohoda, a manžel to zvládnul ještě ten den, co jsme přijeli domů. Jen se musel zbavit toho zatraceného přístupu " já na to nemám, bojím bojím".
Tak už jen závěrem - držím palcem všem manželům, kteří nejsou své ženě šéfem, ale partnerem, a všem tátům, kteří mají potřebnou kuráž. ¨
Hanka