náš chlap domů nechodí a ještě mi vyčítá

milá Káťo,
jsem na tom podobně, v pořádné prd..... Když se chlap nepodílí na tom společném, co dělá rodinu rodinou, neřídí se rytmem rodiny, a ani ho nenapadne "už musím domů, protože Kačenka musí jíst, vykoupat se a jít spát"- je to prostě ignorant a ty budeš vedle něj hrozně sama....
Udělej s tím něco, dokud je čas, dítě malé.. Vraž mu ho do ruky v pátek před jeho prací a odjeď na víkend s kamarádkou, aby si prostě musel tu péči o dítě prožít, pak se mu snad trochu otevřou oči... A jestli se bude dál sobecky vyhýbat povinnostem, odjížděj znovu a znovu, nebo se ti stane to samé, co mně..

Kdysi nám bylo spolu moc fajn, já na mateřské, on v práci, po práci s námi, i když domácí práce jsem dělala já a ani do koupání se nezapojoval. Ale přece: býval s námi doma, občas jsme zašli na procházku, nákup byl společný, večer, když jsem uspala malého jsme si dali večeři, kterou někdy připravil i on a pak jsme měli spolu to, čemu se říká příjemný večer - nějaký ten film v telce, koupel, milování...
Na to vše už jen vzpomínám, muž začal podnikat a pořád víc času trávil v práci, na cestách, pořád míň na něj byl spoleh a o to víc jsem si zvykala nejen všechno si dělat, zařídit sama, ale i večery trávit sama... Kolik nocí jsem oplakala, když ani mobil nebral, druhý den prostě řekl, že ho zapomněl v autě...
Hotel je pro něj tak důležitý, že poslední dobou už skoro vůbec nejezdí domů, není ochoten si práci zorganizovat tak, aby mohl být večer doma. Když po něm chci, aby některý den přijel v konkrétní hodinu pohlídat děti (nakrmené, úkoly hotové - on by nevěděl, co má dělat, tak by nadával, úkoly by stály pod psa, v tašce jen půl věcí...), když tedy chci po něm občas aby přijel, řekne mi: Tak jo, ale jestli mi do toho něco přijde... takže většinou vůbec nepřijede nebo přijede pozdě a já nic nestihnu.
Navíc žárlí, například jsem byla párkrát na břišním tanci (před třemi lety v těhotenství) a dodnes slyším: "to je pořád to tvoje tancování, plavání (a to chodím s dětmi!), kamarádky..) Máme tři děti, tak je asi jasné, jak často se dostanu mezi lidi - tedy normálně, ne mezi kroužkem a školkou.
Když se narodil třetí syn, vodil mi nejstarší dceru do porodnice kvůli úkolům, pak děti nastrkal po babičkách. Přitom se cítí být skvělý táta a mě prý miluje pořád stejně... Co je mi to platné, když abych se to dozvěděla, musím vyrazit sama s kamarádkou a dětmi k nim na chalupu, abych zjistila, že nás najednou shání.. vyčítá, že jsme si mohli udělat přece výlet spolu, nakonec přijede a stráví hezký víkend s námi. Ale sám od sebe, nebo že bych mu to navrhla, to ne, vždycky má nějakou práci.

On se prostě upnul na to, že musí vydělat hrozně moc peněz, aby se mohl postaral o rodinu, a přitom si ji vůbec neužije a rodina chřadně.. I když jsem silná, nemůžu zároveň dělat jídlo, dohlížet nad úkoly, modelovat zviřátka s mladším, slovně rozvíjet nejmenšího, chystat jim oblečení, koupat, číst pohádku jako milá maminka, nic nezapomenout, poklidit večer byt... a potom čekat...

Nemít děti, hodím si to. Ale to bych ho mohla i opustit, bez výčitek a potíží.