také jsme tím prošli

U nás to vypadalo podobně. Jen ještě podivněji. Už při prvním setkání mi sociální pracovnice řekla, že adopce je záležitost dlouhodobá a že na nějakém tom týdnu či měsíci nezáleží. Až později jsem pochopila skutečný význam těchto slov. Adopce je dlouhodobá protože ji úředníci a psychologové prodlužují zcela nesmyslně a bezohledně. Úplnou žádost se všemi dokumenty (fotografie rodiny, rentgen plic, vyjádření zaměstnavatele k našemu úmyslu adoptovat dítě apod.) jsme podali v srpnu. Sociální pracovnice nám sdělila, že teď jsou prázdniny, pak pojede na dovolenou a pak už budou vánoce, takže někdy v novém roce by se stavila. To mi připadalo poněkud nehorázné a tak jsem jí po jejím návratu z dovolené mnohokrát telefonovala. Vzhledem k tomu, že je její kancelář od nás vzdálená asi tři zastávky tramvaje a protože pracuji doma a mohla přijít tudíž kdykoli, byla její liknavost opravdu neoprávněná. Nakonec se překonala a přijela ještě před vánoci. Byla u nás asi dvě minuty. Pouze z předsíně nahlédla do kuchyně a zeptala se, kde mám druhé dítě. Odpověděla jsem, že mám pouze jedno, řekla:"aha" a byla pryč. Vzhledem k tomu, že si ani neotřela zamlžené brýle, ani se nepodívala, zda máme koupelnu a vzhledem k její otázce bylo zjevné že si před návštěvou ani nepřečetla spis, mi celá akce připadla přinejmenším nesmyslná. Nás ovšem zdržela o čtyři měsíce. A to byl teprve začátek.