21.8.2006 21:52:18 Teta Hana - Arok
Za MŠ Arok
Vážené maninky,
nedávno nás jedna z Vás upozornila na to, že na internetu se píše o Aroku - hlídacím koutku s režimem mateřské školky. Na maminku, která se podepsala jako Marie si pamatuji. Upozornila nás, že manžel je bez práce, dítě u paní na hlídání, kteá chce 100 Kč/h, a tak že musí hned do práce. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to pro dítě může být velmi stresové, přijít hned bez přípravy, že to může dítě poznamenat. Cizí tety, děti, prostředí, ale ona to odmítla, že nemá čas jezdit do Prahy něco zkoušet. Chlapce přivedla v 8.15 a odvedla v 17.30 (jsou v docházce zapsaní). Chlapec byl u nás jeden den. Pak zavolala, že manžel má domácí práci a chlapce si nechá doma. Pokud měla nutnost říkat něco jiného nám a něco jiného napsat, je to její věc. Já za školku mohu říci, že co slíbíme se snažíme dodržet a splnit. Spolupracujeme s rodiči, kteří o to stojí a necítí naše připomínky jako "buzeraci" chytrých tet. Všichni jsme jen lidé a děláme chyby, nikdo nemá patent na rozum ani výchovu dětí. Máme pracovní dobu od 8 do 20 h. Jsme ve školce tři do 17 h. a pak se střídáme na dokončení směny. Děti se u nás učí první slova, první kroky, pleny jsou denní chlebíček, takže si neumím představit, že by paní Marii kolegyně řekla, že na chození na záchod nemáme čas pokud dítě nějde samo. Některé děti jdou sami, některé s tetou a některé to několikrát denně udělají do kalhot, ale i na to jsme připravené. To samé s oblékáním. Snažíme se starší naučit spolupracovat, pomáhat, snad některé maminky vědí, jakou radost děti mají, když se jim podaří obléknout si sami botu, byť na druhou nohu. Pokud je ale ve slovníku dítěte pouze přikazovací tón - udělej, podej, nazuj, nebudu, nechci, vezmu, to je moje, bere hračky batolatům a chová se k nim agresivně, je samozřejmé, že je pozornost k němu upřená více, než je zvyklé z domova nebo od paní na hlídání. Paní Marii jsme řekly, že chlapec si zvykne, bude to chtít ale čas a hlavně spolupráci. Hodně si povídat o školce, o dětech a vést syna k samostatnosti. Pokud se jí naše slova dotkla, nedá se nic dělat. Chci jen na závěr říci, že se za svou práci a práci svých kolegyň a kolegů rozhodně nemusím stydět a na všechny děti, které jsou u nás a také od nás odcházejí do školek, jsme patřičně hrdé a stejně tak i na své vlastní. A že na své děti hrdá jsem, to mi můžete věřit.
Odpovědět