Re: Privlastnovani

no myslím, že neporadím, ale napíšu pouze to, že u nás v naší rodině jsou takoví skoro všichni...
Máma je sice v některých věcech už pouze slabší odvarem, ale v naší rodině se to táhne už od prababičky...
Ta totiž vždycky bábi všechno vyčítala... a popravdě je schopná ji rozhodit i teď když je bábi 70...
Bábi zas znám nejlíp. Ta také vidí svět jako něco nebezpečného.
Nedávno mi řekla: "Já bych se na ten zájezd se sborem do USA vykašlala... Letět letadlem... že se nebojíš!" Krása, že? Mojí mámě často dělá to samé, co její máma jí... totiž začne ji z něčeho obviňovat a máma se zachová stejně jako ona... prostě se zhroutí a začne na všechny a všechno nadávat... brečí a ječí po mně, že za to můžu já nebo brácha...
Bábi mi zkrátka připadá jako věčný pozorovatel, který ví o světě všechno a má potřebu všechny varovat před nebezpečím, jež může číhat i ve stínu stromu. Často vyčítá, že se o ni nikdo nezajímá, že se ona dozví všechno jako ta poslední, že asi chceme aby... Zvykli jsme si.
A máma... Ta taky... občas se rozčílí kvůli nečemu, což je taková prkotina, že by vás nenapadlo se nad tím rozčilovat. Asi tak v týdenních intervalech posloucháme, jak jsme neschopní a jak ji netrápíme. Narozdíl od prabábi, která vychovávala své dcery většinou sama a bábi, které se podařilo najít "partnera na celý život" (ale ten už je bohužel po smrti deset let, což jí nebrání každý večer políbit jeho parte:-() máma žila ve dvou nepovedených vztazích, s několika letým odstupem z nichž pochází právě můj bratr a já.
Pokud žijeme "pod máminou střechou" musíme ji poslouchat.
Máma a bábi jsou důkazem toho, že i mimo střechu své mámy může být skvěle ovlivňována.
Já jenom doufám, že nedopadnu stejně :-(