Budu šťastnější?
Ahoj,raguji trošku na Janinčin příspěvek. Chci Ti popřát hodně moc síly a štěstí aby se manžel vzpamatoval a uvědomil si,že by Ti v takovou chvíli měl být oporou. Sama jsem ale také ve velmi úzké situaci.Je mi 29,přítel je o dva roky mladší.Žijeme spolu už pátým rokem. Min. týden jsme se nečekaně dověděli,že jsem v šestém týdnu. Věděla jsem,že on,trošku samolibý a sobecký,jinak však chytrý a rozumný človíček, se s tím jen tak nesmíří,ale co následovalo?...pěd dnů jsem poslouchala o tom,jak bychom mohli najít cestu k potratu a jak se mu shroutil celý svět.Nebudu to dopodrobna vyprávět,ale byla i situace,kdy se mi zachtělo být sama. Dítě nechtěl,ale abych vychovávala dítě sama,taky né. Nakonec to nějak přijmul...trošku jsem popustila uzdu a začla se moc těšit na miminko...sama se však s touto novinkou vyrovnávám,v práci to nebude lehké oznámi a plno starostí kolem...do toho jeho poznámky,že jsem se tak rozhodla....že nějak přibírám...no...žádné milé slovo,žádné povzbuzení,zájem o mě, o dítě....vím,že je to brzy od min. týdne,kdy proběhly naše kruté debaty...ale bojím se toho,že budu na těhotenství se svoji trošku přecitlivělou povahou sama...ba naopak budu muset odrážet jeho narážky...takže končím taky se slzama,což pro miminko není dobře,takže se s těhotenství nemůžu těšit,jak jsem si vždy vysnila v náručí milované osoby....takže vlastně nevím,jestli se to zlepší...jediná myšlenka je na to malinké,ať se narodí zdravé a které bude potřebovat moji lásku...Ale jak doladit vztah,jak pomoci tomu,aby to trochu víc vnímal i přítel? to nevím...ani nevím,jak to vše zvládnout s nadhledem. Tak se Janičko drž a snad nám vše dobře dopadne. Snad se Ti chlapi probudí.:-)
Alena
Odpovědět