Máme něco společného
Evo,
tvůj příběh je mi velmi blízký. Před 5ti lety, když byl mému synovi Tomovi rok, jsem onemocněla akutní leukémií. Nemusím asi líčit bezmoc, zoufalství, deprese a útrapy spojené s léčbou. Ale měla jsem pro koho žít a pro koho se uzdravit! Nemůžeme už mít další vlastní děti, proto jsme si po úspěšně dokončené léčbě zažádali o adopci a loni na podzim jsme adoptovali Lukáška. Teď mu bude rok a je to úžasný, neuvěřitelně vyrovnaný a silný chlapeček. Tak máme dvě sluníčka a říkám si ... nebýt nemoci, nikdy bychom se s Lukáškem nepotkali!
Věřím, že naše příběhy spojuje nejen nemoc,ale že to bude i dobrý konec, tak jako u nás! Snad jednou také uvidíte, že vás nemoc zasáhla, změnila, ale přinesla i něco dobrého. Moc vám to přeju (a mám slzy v očích)!
Odpovědět