Holčičky

Jani, tvůj článek mi padl do noty! Už nějakou dobu mívám často neodbytný pocit, že teď se už definitivně zblázním, že mně ty holky moje připraví o rozum, a večer padám do postele naprosto vyřízená. Díky za ujištění, že i v jiných domácnostech se dvěma malými dětmi to vypadá podobně.

Mně teda hlavně přivádí k šílenství starší dcerka (3 roky a 10 měsíců), která jako vaše Terezka POŘÁD mluví! Na každý svůj výrok očekává reakci. K dovršení všech hrůz mne zahrnuje neustálými otázkami "Proč". A samozřejmě si jako správná osobnost neustále prosazuje svou, tudíž veškeré svoje záměry musím zdůvodňovat a obhajovat, ne vždy se mi podaří vyhnout se konfliktu. K tomu musím mít neustále oko na její 8,5 měsíční poměrně mobilní sestřičce, kterou nelze jen tak bezhlučně odložit do bezpečného prostoru jako je ohrádka nebo postýlka.

Mám strach nechat je spolu déle bez dozoru, neboť starší vyvádí malé sestře různé láskyplné lumpačiny a v nepozornosti je schopna na ni např. šlápnout. A to nemluvím o tom, že po bytě trousí různé drobné hračičky, odstřižky, kousky plastelíny, které může malá sníst.

Večer jsem na pokraji sil nejen psychických, ale i fyzických.

Nejkrásnější pohled je na naše dva pokládky, když spí. Upřímně řečeno na chvíli, kdy večer OBĚ usnou, se od rána těším :o). A taky si je ráda prohlížím na fotkách, jak jsou krásné, nic po mně nechtějí, neřvou, to je paráda :o).

Jani, máte moc hezké holky, nemít ty svoje, hned bych chtěla dvě dcery :o). Držím palce, ať se ti daří být trpělivou maminkou! Mně zrovna ta trpělivost schází nejvíce. Holčičky ať jsou zdravé, zvídavé a pohyblivé a těším se na další článek o vašem všedním životě!