Porod v Mělnické nemocnici

Ahoj, čtu tady vaše příspěvky a chci se podělit i se svým zážitkem.
Otěhotněla jsem nečekaně, ale miminko jsme stejně plánovali a tak jsme byla ráda, že to šlo všechno tak rychle a nemusel ajsem se každý měsíc stresovat s testem, který nedopadl.
Už od prvních měsíců mi bylo špatně, ale tak s tím se počítá a takjsem jen oufala, že to brzy zkončí a já si to všechno pěkně užiju.Budu chodit s holkama na kafíčko a chlubit se se svým bříškem.
V pátém měsíci se mi však jeden den udělalo vážně špatně a odvezl mě do Mělnické porodnice.Chodila jsem k jednomu soukromému gynekologovi, ten však neordinoval a tak jsem musela tam.V tu chvíli mi vážně bylo jedno kdo mě vyšetří.Hlavně nemocnici máme přes ulici a tak to bylo fajn, že jsem tam byla rychle, jelikož jsem nemohla slézt ani schody z baráku.
Měla jsem ledvinovou koliku a tak jsem zkončila na kapačkách a vážně to nebylo nic příjemného.čtrnáct dní jsem neslezla z postele a tak se tam o mě všichni starali.Byla jsem dost překvapená přístupem, jelikož jsem měl ajít rodit do Neratovic a teď vím, že jsem uděla dobře, že jsem zůstala zde.
Bohužel miminko těsnalo na mou ledvinu a tak to neprospívalo ani mě ani jemu.Doktoři mi vysvětlili jaké jsou možnosti, aby se předešlo komplikacím.Jako každá nastávající maminka jsem si přála, aby miminko bylo v pořádku, jelikož doktor, ke kterému jsem původně chodila mi zpočítal špatně termín porodu a tak jsem kvůli němu,jelikož jsme mu říkala, že si myslím, že jsem těhotná o 14 dní méně....jsem musela jet do Pryhy do Genetu na odběr plodové vody, kde mi naštěstí oznámili, že termín je špatně a nic mi nedělali.Takže ty zbytečně nervy, kdy mi pan teď už můj bývalý gynekolog prostě pořádně nevysvětlil co a jak a zbytečně bez omluvy a řekl, že to se prostě stává - tak to u mě vážně zkončil, ale až v tu chvíli kdy se odehráli další věci.
Abych tedy neodbočila.V Mělnické porodnici mi každý u UZ všechno krásně vysvělil a ukázal.Měla jsem konečně pocit, že se můžu na cokoliv zeptat a nepřipadat si jako když nic nevím.Byla jsem spokojená a v klidu.Pomalu jsme se seznamovala se sestřičkama a omrkla si doktory a říkala si:"Až tu budu rodit, kdo asi bude mít službu".
Pan primář mi však doporučil zavedení stentu (což je taková trubička) do ledviny, aby vše fungovalo jak má a miminko bylo v pořádku a tak i já.Jelikož jsem měla před sebou ještě čtyři měsíce, tak mi to zavedli spodem přes močovou trubici.Cítila jsem, že se snaží mi dát tu nejlepší péči.na tento zákrok mě ale poslali do Motola, kde mi byl stent zaveden.bylo to nepříjemné,a le tak co se dalo dělat.To však byl teprve začátek všeho.Po pár dnech mě ale pustili domů a já už zůstalal na rizikovém těhotenství.Kdepak kafíčka a chlubení se z bříškem.byla jsem ráda, že jsem zalezlá doma a jsem v klidu.Stále mě to nějak tlačilo a nemohla jsem vlastně až do porodu pořádně chodit.Asi za měsíc jsme musel ana kontrolu tak jsem opět zůstala v nemocnici.Nový kamarádky a já už jsem tam laškovala jak to všechno znám a vyprávěla jsem jim svoje zážitky.naštěstí jsem jela jen na kontrolu apak mě pustili domů, jelikož byli vánoce.V lednu opět na kontrolu, kde mipan doktor oznámil, že se začínám otvírat, tak ať jsem v klidu.Za týden už jsem tam ale ležela zase, jelikož jsem byla už na 2 cm a to jsem měla ještě dost času.Jako známá firma už jsem si vybrala postel a netušila, že tam zůstanu dva měsíce.nemohla jsem opět vůbec vstávat z postele, takže mi holky z kuchyně nosili až pod nos jídlo.Každý den rytuál z práškama a teploměrem, pak vytírání a snídaně, oběd, návštěvy a zase večeře.Dny se pomalu vlekly a já měla svátek, když jsem mohla jít na ultrazvuk nebo na nějaké vyšetření a tak jsem postupem času už si hodně povídala se sestřičkama a doktorama a měla jsem takový dobrý pocit.Hodně jsem si tam četla časopisy a ptala se jich na to čemu nerozumím a to bylo takové fajn.Musím říct, že kydž to vezmu zpětně, tak mě tam moc a moc psychicky podpořily.Tímto jím chci moc poděkovat, jelikož je jasné, že doma je doma a já tam nakonec strávila přes tři měsíce.Pořád vás to nutí přemýšlet jestli je vše v pořádku a jaký bude porod a o ničem jiném se tam nemluví a vidina jít domu byla hodně daleko.
na pokoji se mi vystřídalo několik maminek a já tam byla už jako doma.Občas nějaká krize a pan rimář mě stále říkal ještě 14 dní.Musela jsem vydržet alespoň na 37.týden, aby byly vyvnuty plíce.Přemlouvala jsem doktory ať už mi vysadí prášky a pak to přišlo....konečně mě paní doktorka pustila na propustku.Věděla jsem, že se tam ještě alespoň jednou vrátím a to k porodu.
Doma jsem to skoro nepoznala.Konečně jsem se vyspala v mojí posteli a konečně jsem zase s manželem mohla prožít celý den.Po víkendu jsem přišla z propustky a ještě týden jsem tam zůstala a čekala, že mě v pátek už půstí domů a já vydržím do 1.dubna, kdy jsem měla termín avše dopadne tak jak má.Doktoři mě říkali, že to bude rychlý porod a srovnávaly s holčinou, se kterou jsem tam taky pár dní ležela.mysleli si, že kydž jsem otevřená, tak že to pak půjde rychle a bez komlikací a já jsem si tím byla jistá.Říkala jsem si, že už jsem si to špatné vybrala a zkoumal jsem každou maminu, ketrá přišla ze sálu.Jaké to bylo a co tohle a tamto a co nástřih (toho jsme se fakt bála) a co císař (na ten já určitě nepůjdu).Už mi z toho pomalu - promiňte ten výraz - hrabalo.Pořád jen býlé pláště, monitory, porody a miminka a už jsem se chtěla bavit třeba o počasí.
V pátek jsem se ale dočkala.zase propustka.tak to už by mě v pondělí mohli pustit, myslela jsem si.
Potřebovala jsem si púřipravit výbavičku, neměli jsme koupený kočár, připravenou tašku do porodnice.Prostě nic!Měla jsem na to pár týdnů a tak jsem si to chtěla vychutnat.Pan primář při vizitě říkal doktorovi:"Kdyby paní porodila, tak jí ten stent vyndejte až po šstinedělí".Koukal jsem na něj a myslela jsem si něco o bláznech.měla jsme přece čas a ještě mám tolkik práce.Chtěla jsem si trochu od těch zelených zdí odpočinout.Neměli jsme vybraná jména a k tomu ještě neznali pohlaví dítěte.
Nějak se mi zdálo, že mi to těhotenství rychle uteklo.
O tom, že když jsem šla na záchod a ta trubička v mém těle nesnesitelně tlačila už ani psát nebudu.....
V pátek jsem šla domů a chtěla jsem si to užít.V sobotu jsem měla přijít na kontrolu a tak jsem si vyspávala do desíti a po snídani vyrazila.Manžel šel něco zařizovat a moje mamka chtěla jít se mnou.Všichni si mysleli, že to snad nezvládnu nebo co.Manžel mi vnutil i auto, přitom bych jen přešla silnici.
nejdříve jsem obešla kamarádky co už mi porodily a pak jsem šla na monitor.
a ono ouha.Srdíčko tlouklo nějak špatně a nějaké kopce, že by kontrakce?Nic jsem necítil a tak jsem se šla proběhnou po schodech, abych miminko vzbudila.Dole jsem potkala pana doktora ten mi udělal ultrazvuk a řekl, že bych měla raději porodit, že ty moje ledviny nejsou moc v pohodě.Alá já měla ještě tři týdny čas a zrovna od 1.dubna měli zvýšit mateřskou atk jsem si říkala, že to prostě nějak zmákneme.Ne, že by ty peníze byly tak důležité, al evíte kolik dneska všechno pro ty prcky stojí.
Opět jsem šla na monitor a zase špatně.pan doktor mě vyšetřil a oznamuje my, že jdeme na sál.Kokala jsem jak blázen a on pokračoval, že jsem otevřená na pět, že mám kontrakce po třech minutách a půlku porodu za sebou.Nebyla jsme na to vůbec připravená.telefon jak na potvoru vybitý a tak rychle vzkaz manželovi, že rodím.Ten si myslel, že je to zase jeden z mých vtípků, ale nakonec dorazil.To už jsem byla po přípravě a konečně taky začala cítit nějaké kontrakce.V duchu jsem si říkala, že jestli tohle je porod, tak to bude pohoda.Měla jsem pocit, že práh bolesti mám hodně posunutý.
Asi po hodině na monitoru, když už jsemměla kontrakce po jedné minutě a měla jsem propíchlou vodu, tak miminku začalo špatně tlouct srdíčko.Manžel se mě snažil podpořit, i když v kontrakci z foťákem v ruce to zrovna nebylo to ideální.Lékaři se na mě chodili dívat a najednou problém, protože já jsem se neotvírala dál a srdíčko pořád skákalo ze 183 na 60.
Když jsem viděla dokrora v zeleném, tak mi to bylo jasné.SEKCE!Tak moc jsem nechtěla na císaře,a le pro toho prcka to prostě musím obětovat.Mezi kontrakcí jsem přeběhla na druhý sál.Všichni byli moc milý a laskavý.Manžel mohl být u celého porodu a vidět naší malou Verunečku jako první.Já usnula a nic si bohužel nepamatuji.Epidural mi nemohli udělat a tak jsme přišla o ten zážitek.Pobudila jsem ae až na JIPce v bolestech, kdy jsem slyšela hlas manžela jak říká, aby mi dali něco proti bolesti.Když jsem se k večeru probrala, tak tam seděl a říkal:"Máme krásnou dceru Verunečeku.Naše malá Verunka.Jsem moc šťastnej."A tekly mu slzičky.Ještě teď mě to dojímá.
Na JIPce mě obsakovali a byli taky moc milý.Připadal jsem si jak když mi je sto a nejsem schopná ničeho.Musela jsem už druhý den vstát a já nebyla schopná ani dýchat.měla jsem nízky tlak a ta jizva bolela jak čert.
Přinesli mi ukázat naší Verunku a já měla pocit, že není moje/naše.Byl to tak zvláštní pocit a ještě pak dlouho mě mrzelo, že jsem nerodila normálně a neužila si to jako ty ostatní.Nechtěla jsem nic, jen přiložit své dítě k prsu a chtěl taky dát pupečníkovou krev,ale ani jednou se neuskutečnilo.
Verunka se narodila o měsíc dříve a měla jen 2.300 g, takže musela být na vyhřívaném lůžku.
Po čtyřech dech kdy jsem se vrátila z JIPky zase zpět na porodnici jsem se na ní chodila jen dívat.Nemohla jsem jímít u sebe a tak mi to rvalo srdce.Najednou jako by něco bylo jinak.
Do toho však začal zlobit ten stent.Kvůli kterému jsem asi musela rodit císařem, jelikož jak se ukázalo pozdeji se sesunul a zkameněl mi tam.
Týden po porodu mi ho pan primář chtěl vyndat, ale jak tam zarostl, tak to byl taková bolest, že už jsem neudžela sly.Všichni mě chválili jak jsem statečná a já se snažila být silná.Paní doktorkaˇmě držela za ruku a uklidňovala,a le bohužel se stent nepodařilo vyndat a tak jsem musela druhý den pod narkózu na chirurgii, kde mě toho zbavili a pak iž se mi konečně ulevilo.
Všechno na mě pak padlo a asi jako většina mamineek jsem měla poporodní blues.Už toho na mě bylo moc.Manžel mě moc podporoval.Celá rodina byla při mě, ale moje dcera byla místo vedle mé postele stále na vyhřívaném lůžku.Byla tak malá, ale byla naše.
Teprve po devíti dnech mi jí nechali přes noc.S dětskýma sestrama už to bylo trochu horší.čekala jsem oporu jakjsem už byla zvyklá od lékařů na porodnici.Musela jsem se smířit s tím co všechno se událo.Měla jsem strach, aby Verunka byla zdravá a v pořádku.
Po 16 dnech jsme se dostali na váhu 2.400 g a já už jsemtaky byla v pořádku a mohly jsme jít obě konečně domů za naším tátou.
To co bylo doma už každý ví z vlastní zkušenosti.Trvalo mi dlouho než jsme si uvědomila, že tenhle prcek byl osm měsíců v mém bříšku..........,ale teď po čtyřech měsících i přes tu bolest co jsme si obě prožily jsem ráda, že jsem rodila v mělnické porodnici.Ráda potkávám doktory a sestřičky a popovídám si s nimi a vím, že teď tam taky leží maminky a prožívají něco podobného.
Až se jednou rozhodneme pro druhé dítě, od kterého mě neodradila ani tato zkušenost.Vím, že jestli tady bude tato porodnice ještě fungovat - budu rodit zase tady.