7 let na mateřské.....hrůza?

Jsem už sedmým rokem na mateřské "dovolené". Vůbec jsem to tak neplánovala, chtěla jsem se po max. 3 letech vrátit do zaměstnání. Všude jsem to rozhlašovala a považovala se za ženskou, které by budování kariéry bytostně chybělo. A co se stalo, že jsem změnila názor? Můj syn mi ukázal, že vychovávat nového človíčka, předávat mu něco ze mne a brát si něco od něj, je mnohem smysluplnější než se honit za něčím, co za to nestojí. Mám ještě dceru a tak můžu pozorovat, jak odlišně vnímají svět (už od malička) obě pohlaví. Stále mě překvapuje bystrost malých dětí, opravdové prožívání i těch (pro nás dospělé) nejmalichernějších věcí, bezmezná radost z maličkostí(třeba, když jsem pozorovala 3 letou dceru, jak nadšená je ze svého stínu, když se s ním honila)...a je toho mnohem víc.
Chybí mi práce, máme ale to štěstí, že nás manžel všechny uživí, samozřejmě, že doma nechci zůstat natrvalo...ale...pokud uvidím, že bude pro mé děti lepší, když budu doma, čekat na ně s otevřenou náručí, když se vrátí ze školy a vždy připravená jim naslouchat, pak se klidně obejdu bez bot za 2.000,-, dovolené na Kanárech a jiných v tu chvíli nedůležitých věcí.
Snažíme se s manželem vychovávat samostatně smýšlející bytosti, se svým názorem na svět. Podporujeme je v idividualitě, s právem rozhodovat o sobě, o tom, co si obléknou, dají k večeři, kam by chtěly na výlet. Někdy je to těžké. Nejen pro nás, chce to hodně trpělivosti a respektu, ale především pro naše i jejich okolí. Babičky těžko snášejí, když jim naše děti řeknou, že se teď nechtějí mazlit(když je babči drtí v náručí), že nechtějí ten dort, protože na něj nemají chuť....Dospělí jaksi nedokážou (nebo nechtějí?) pochopit, že děti nemusí dělat všechno, co jim nakážou, že to nejsou cvičení psíci, aby poslouchali na slovo.(teď myslím nesmyslné příkazy, viz výše). Naše děti mají vlastní názor, za kterým si stojí.
Syn půjde po prázdninách do školy a my máme trochu obavu, zda jsou paní učitelky připraveny na dítě, které se nebojí nesouhlasit, rádo o problémch diskutuje a když se mu něco nelíbí, otevřeně to řekne. Možná jsou naše obavy zbytečné, ale ... dostali jsme radu ze školky, kam syn chodí...
"Měli byste syna trochu víc usměrňovat, velice špatně se podřizuje autoritě, nejde s většinou..." A tak se teď ptám, je to dobře nebo ne?